Jak jsem Arnošta poznal, byl to živel. Do posledních let svého života temperamentní, živý, vtipný, milý člověk s brilantním intelektem.

Seznámili jsme se vlastně díky Jiřímu Krampolovi a naším společným pořadům, které jsme s Jiřím Krampolem dělali vlastně průběžně, zejména v letech 2005 – 2006 pod názvem Premiéra s premiérem. A později, když už jsem premiérem nebyl, pod jinými názvy. Projezdili jsme s J.Krampolem vlastně desítky českých měst a povídali jsme si, už ani nevím, jestli s hosty Jiřího Krampola anebo s mými hosty. Podstata pořadu byla v tom, aby se lidé dobře bavili a byla v něm i muzika, takže to nebylo jen mluvené slovo. Poměrně častým hostem tohoto zábavního pořadu byl právě Arnošt Lustig. A to byla příležitost k tomu, abychom se blíže poznali i mimo tato podvečerní setkávání před diváky.

Arnošt byl při našich večerních pořadech trochu specifický. Jedna či dvě veselé historky ze života sice  v jeho podání pokaždé byly, ale pak se vracel k častému tématu svého života a svých knih. A to byla válka a koncentrační tábor. V lepším případě pak ještě pobyt v Terezíně. A sem tam Arnošt vyprávěl historky, kdy nejen mně, ale i divákům tuhla krev v žilách. Nikdo z diváků ale nepochyboval o tom, že je to jeho hluboký prožitek a prostě jsme to tak všichni brali. A při příštím pořadem v jiném městě, se Arnošt objevil opět s novou hezkou historkou a přidal nějakou i z války. Myslím, že mu občas Jirka Krampol i naznačil, že by bylo dobré ubrat z válečného repertoáru, ale v průběhu pořadu se Arnošt prostě udržet nedal.

Arnošt Lustig mi jednou vyprávěl, jak blízko vlastně má k sociální demokracii, protože jeho tatínek, zřejmě hodně chudý člověk, alespoň podle Arnoštova vyprávění, byl před válkou sociálním demokratem. Když v roce 2008 slavila sociální demokracie 130. výročí svého vzniku v Praze na Žofíně, pozval jsem Arnošta Lustiga mezi  hosty. Mimochodem, byl to opravdu skvělý večer s několika velkými politickými projevy,  a to nejen předsedy české sociální demokracie, ale zejména s projevy bývalého německého kancléře Gerharda Schrödera a slovenského premiéra Róberta Fica. Mezi krásné zážitky patřil i hudební doprovodný pořad.

A já jsem byl velmi hrdý, že na naší velké akci – mimochodem za účasti asi čtyř set lidí z celého Česka – jsem mohl představit A. Lustiga Gerhardu Schröderovi a Róbertu Ficovi, jako největšího žijícího českého spisovatele.

S Arnoštem Lustigem jsme také společně pracovali na knize rozhovorů pod názvem Jaký opravdu je?, kdy jsem odpovídal na jeho otázky. Otázky byly o politice, o životě, o literatuře, prostě o všem možném. Tahle útlá knížečka rozhovorů vznikla v roce 2009 a kromě Arnošta se mnou dělali rozhovory ještě Jan Kraus a Jiří Krampol. Když už jsem v tom vzpomínání, tak se do té knížečky po delším čase aspoň podívám.

Literární dílo Arnošta Lustiga je opravdu monumentální. Jsou to desítky skvělých knih. Arnošt byl nesmírně plodný spisovatel. Asi nejvíce bývají z jeho knih připomínány Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, Démanty noci a Colette, dívka z Antverp. Tyto knihy byly také zfilmovány.

Musím říci, že zejména film Colette mám poměrně v čerstvé paměti a byl skutečně plastickým vykreslením hrůz koncentračního tábora. Ale v knihovně, když se letmo dívám, když píši tento článek, mám také další jeho knihy: Ditu Saxovou, Hořkou vůni mandlí, Kamarády, dvě knihy Interview, s vybranými rozhovory zejména z 80. a 90. let. A zvláště hezká je Lustigova „Korespondence s Otou Pavlem“.

Lustig a Pavel sdíleli za války v mnohém podobný osud. Otec Oty Pavla, jako Žid, musel odejít také do koncentračního tábora, stejně jako Arnošt. Zanechal venku rodinu s dvěma dětmi, o které se musela starat jen Pavlova maminka. Už si nepamatuji všechna intermezza života Arnošta Lustiga. Pohyboval se mezi Izraelem, Československem, později Českem a také Spojenými státy. Pokud vím, učil na univerzitách mladé zájemce o psaní.

Arnošt Lustig byl prostě skvělá, brilantní osobnost, výborný kamarád, vtipný debatér. Ale pokud by si někdo snad myslel, že je to holubičí povaha, tak by byl rychle vyveden z omylu. Arnošt dokázal velmi tvrdě hájit svůj názor a být i nepříjemný.

Jsem rád, že jsem Arnošta Lustiga měl možnost tak zblízka poznat. Měl jsem ho rád.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele