Ten si v poslední době hořce stěžuje na naprostý nedostatek respektu k „autoritám“, který prý ničí českou politiku. Na svědomí to podle něj má „nepolitická politika“ a konkrétně pak jacísi „rozeštvávači“.

Na místě by ale byla hlubší analýza, než jsou povzdechy nad štváči, hodné diktátora z třetího světa. Koneckonců je to právě Klaus, kdo nejlépe ztělesňuje příběh „budování státu“, jemuž tak či onak v nejvyšších funkcích v posledních 23 letech předsedá. Čím to, že se nedostává respektu ani jemu, ani ostatním autoritám, které „jeho“ systém pomohl stvořit?

Není tomu tak i proto, že stát, v jehož čele stojí, je bohužel ztělesněním „mafiánského kapitalismu“ coby důsledku jeho vlastní politiky, před čímž ho jasnozřivě varoval už v polovině 90. let právě Havel? Ano, stát je v krizi, ale nikoliv kvůli salónním nespokojencům, nýbrž kvůli klientelismu, korupci a nekompetentnosti.

Coby jeden z hlavních viníků, navíc neschopný kritické sebereflexe, Klaus pochopitelně nemůže nabídnout žádné recepty, jak z toho ven. Raději jako kolovrátek mluví o tradicích, hodnotách a jakémsi zlatém věku českého národa v minulosti.

A přitvrzuje. Z mírného euroskeptika se stal eurofób, kterého zbytek Evropy bere jako raritu. Válčí s levicovými i pravicovými vládami, ba i se stranou, kterou zakládal. Mezi současnými prezidentskými kandidáty nevidí sobě rovného. Čím blíže je konec jeho prezidentství, tím agresivnější je tato názorová válka, jejímž cílem je především ukázat vlastní velikost.

Ještě před rokem mluvil na pohřbu Václava Havla o odchodu „velké osobnosti“, nyní přizvukuje knize svého spolupracovníka Petra Hájka, který Havla označil za „služebníka Satana“ a představitele „lži a nenávisti“. Prestižní německý deník Die Welt označil Hájka za „dvorního šaška“. Napsal tím nepřímo, co si myslí o politikovi, který se rozplývá nad myšlenkovou hloubkou šaškových pitomostí.

Zdá se, že uznalé pokyvování hlavou nad obludnými názory dvorního šaška je bohužel to jediné, co zbývá politikovi, který už vystřílel bez větší odezvy ve světě všechnu vlastní rádoby intelektuální munici v podobě „humanrightismu“, „environmentalismu“, „evropeismu“, nebo NGOismu. V některých domácích médiích se sluší tyto páně prezidentovy myšlenkové výboje podlézavě rozebírat a tleskat jeho údajné jasnozřivosti, ale zvláštní je, že když na takového velikána střílí „atentátník“ plastovými kuličkami, ve společnosti to nevyvolá bouři nevole. Spíše jen záplavu vtipkování na internetu., kterou vhodně doplňuje ještě stále populární klip s krádeží pera v Chile.

Společenský respekt, po kterém Klaus volá, se prostě nedá vydupat ze země siláckými prohlášeními. Ani pro sebe, ani pro oblíbence, ať už jsou to „dvorní šašci“ nebo „politici“, jako byli třeba „nejlepší ministr školství“ Josef Dobeš a jeho náměstek Ladislav Bátora.

Možná by se mohl Klaus ještě ve zbytku svého prezidentství pokusit místo vyvolávání dalších trapných kontroverzí zamyslet nad tím, odkud se vzal masově projevovaný respekt, kterého jsme byli svědky před rokem po úmrtí Václava Havla. Jako úplné minimum by mohl začít zjištěním, že to jistě nebylo proto, že českou společnost obloudil Satan.

Denik Referendum, 15.12.2012