Heydrichův příchod do Prahy na podzim 1941 přinesl změnu. Tento muž si byl dobře vědom toho, jakou cenu má české území, jeho průmysl a kvalifikovaná pracovní síla. Také si ale byl vědom nepřátelského postoje okupovaného národa a přítomnost silných odbojových organizací. Z toho vycházela jeho koncepce. Plán na definitivní poněmčení českého prostoru a likvidace Čechů jako národa a co nejvíce vytěžit z hospodářského potenciálu Českých zemí pro potřeby Třetí říše a jejího válečného úsilí. Především ale potřeboval zlomit aktivitu národního odboje. Počty popravených narůstaly.

Tyran vstoupil na scénu

V průběhu roku 1941 se nad protektorátem zjevují padáky. Českoslovenští vojáci z Anglie i ze Sovětského svazu za nocí přistávají k plnění bojových úkolů. Na konci tohoto roku seskakují paravýsadky Silver A, Silver B a Anthropoid. Úkoly mají převážně spojovací a zpravodajské. Dva muži výsadku Anthropoid mají jiný úkol. Odstranit tyrana. Jmenují se Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Čech a Slovák jdou společně do boje za obnovení jejich republiky. Československé republiky.

Nic nenechali náhodě, svou akci pečlivě plánovali a připravovali. Pomáhali jim vlastenci – odbojáři a nebylo jich málo. Péče o parašutisty žijící v ilegalitě a pomoc při jejich úkolech byla náročná a vyžadovala dobře fungující organizaci. Sokolská organizace Jindra takovou organizací byla. Pak přišel 27. květen roku 1942. Není třeba podrobně popisovat průběh akce. Když selhala Gabčíkova zbraň, hodil Jan Kubiš připravenou bombu. Ta neselhala. Tyran byl smrtelně raněn a po několika dnech zranění podlehl.

Heydrichova smrt byla pro Třetí říši ztrátou mimořádně citelnou. Pomsta byla strašná. Gestapo rozjelo obrovskou pátrací akci, byla vypsána odměna na dopadení pachatelů atentátu. Nic. Udání, která přicházela na gestapo byla bezcenná a pocházela nejspíše z pomatených hlav psychopatických jedinců či primitivů vyřizujících si své vlastní účty. Počet poprav ale narůstal a zlověstné vyhlášky se jmény popravených děsily svým krvavým písmem. Za schvalování atentátu, za poslech zahraničního rozhlasu, za přechovávání nepřátel Říše, za porušení ohlašovací povinnosti. Za to vše byla smrt. Bestiím to stále bylo málo. Pak přišly Lidice. Na základě udání zbabělého kolaboranta, slídícího v poště svých zaměstnanců, dostalo gestapo do rukou celkem nevinný dopis, který umožňoval vykonstruovat nesmyslné obvinění.

Komanda nastoupila, tragédie Lidic mohla začít. Muži byli zastřeleni, ženy odvlečeny do koncentračního tábora, děti odtrženy od rodin a dány na „ náležitou převýchovu“. Obec vypálena, srovnána se zemí a vymazána z mapy. nedlouho poté postihl stejný osud i osadu Ležáky. Tyto tragédie otřásly světem a vyvolaly mohutnou vlnu solidarity s okupovanou zemí. Lidice budou žít! Křičelo heslo, které obletělo svět. Řada obcí ve vzdálených zemích se přejmenovala a přijala nové jméno – Lidice. Nepřítel, mstící se za tyranovu smrt naplno ukázal svou nenávistnou a krutou tvář.

Příběh se chýlí ke konci. Oba hrdinové, společně s pěti dalšími parašutisty se ukrývají v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Netuší, že zradou jednoho z nich, dojde k prozrazení jejich úkrytu. Pak přišel 18. červen onoho roku 1942. Přesila obkličuje kostel a chystá se k útoku. Sedm statečných uvnitř se připravuje k obraně. Jejich jména jsou : Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Jan Hrubý, Josef Bublík, Jaroslav Švarc, Josef Valčík. Tuší, že je to jejich poslední boj. Nedají se ale lacino. Následovaly dlouhé hodiny nerovného boje. Proti přesile v počtu lidí a ve výzbroji. Sedm československých vojáků s několika granáty a pistolemi proti přesile s automatickými zbraněmi, kulomety a technikou. Nepřítel dobývá prostor kostela. Poslední obránci se stahují do krypty. Nevzdávají se ani tehdy, když podzemí chrámu zaplavuje voda z hasičských stříkaček. Až zbývá ten poslední náboj. Nikoho z nich nedostalo gestapo do rukou živého.

Hrdinská smrt sedmi bojovníků dovršila drama

Smrtí hrdinů příběh nekončí. Atentát, krvavá odveta i hrdinská smrt sedmi statečných znamenaly dějinný předěl. Odbojové hnutí se dostalo, přes těžké ztráty které utrpělo, na kvalitativně vyšší úroveň. Stále více začaly převažovat ozbrojené formy odporu a to zejména formováním partyzánských skupin. V Beskydech, v Brdech a na Českomoravské vysočině začínají vznikat první ozbrojené skupiny budované dílem radikální mládeží, ale i československými důstojníky, kteří pochopili význam aktivního odporu. Plk. Josef Svatoň, Gen. Vojtěch Luža, kap. Karel Veselý – Štajner….. To jsou jen ti nejznámější z nich. V těchto skupinách našli útočiště lidé, žijící v ilegalitě, uprchlíci z totálního nasazení, uprchlíci z táborů pro válečné zajatce. To vše znamenal atentát na Heydricha pro náš odboj ve skutečnosti. Stalo se tak navzdory pomluvám, spekulacím a ideologickým manipulacím minulým i současným.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele