Úvod

Kariéry politiků a pokusy států o svou legitimizaci jsou dlážděny stavěním pomníkům těm, k jejichž ideám se hlásí. Nikoliv tím, že by se snad chtěli stát sami zápalnými obětmi. Připomínám tím, že vcelku zdařilý portrét Karla Marxe, načrtnutý v knize od Rogera Garaudyho obsahuje kapitolu Oheň z Trevíru. Doporučuji k četbě, svého času šlo o Liber prohibitus. Marx má ke zločinům komunismu asi stejný vztah jako Jean-Jacques Rousseau ke zločinům francouzské revoluce, který také má sem tam nějakou sochu, například v Ženevě. Oba velikáni mají tytéž vztahy k budoucím hříchům lidstva jako mají Adam s Evou, když zrovna pojídají jablko poznání, k dnešku. To si dopředu nevymyslíte. Naopak kdyby desítky milionů lidí nebyly mučeny a zabity před Marxem, tak by Marx nikdy neměl legitimní záminku se postavit nelidskému buržoaznímu režimu.

Proč a jak číst Karla Marxe

Spíše lze všem doporučit: Číst Marxe od A až do Z, tedy všech 50 svazků jeho sebraných spisů, všechny jeho žáky a následníky, předchůdce, antickou filozofii počínaje. A teprve tak mu lze z hlediska dneška trochu porozumět, o co mu vlastně šlo. O odstranění přírodní živelnosti celospolečenského výrobního procesu. Stačí se pak chytnout jediné věty. Nelze beze zbytku ani akceptovat to, co dnes ekonomové papouškují jeden po druhém, že výrobní cykly se musí vracet jako jaro, léto, podzim, zima. A ani to nemusí být tak úplně pravdou. Karel Marx se domníval pouze do r. 1867, že by změna společenského řádu mohla mít charakter násilného zvratu, která povede k nastolení diktatury proletariátu. Šlo o teroristu, který ale na terorismus nikdy nenašel čas, protože všechen čas trávil v Britské knihovně. A jenom snad jako zahraniční korespondent napsal pro jedny americké noviny tolik článků, že to zabralo několik svazků jeho sebraných spisů, O životě obyčejných lidí se dozvěděl vše ze zápisů jednání britské parlamentní komise, které se mu podařilo zachránit před vyhozením do odpadků. Těm obyčejným lidem se v těch zápisech říkalo "ruce". Ale on toho sepsal mnohem více. Jenom ty články pro amícké noviny zahrnují snad desetinu jeho sebraných spisů. Pro přesnost, mluvím o 50. svazcích Sebraných spisů, který tedy zahrnuje vše, co Marx napsal, dopisy, přípravné práce ke Kapitálu, samotný Kapitál, MKS atd.  Fakt nelze říci, že by ty jeho spisy mohly být sepsány bez předběžného studia všech tehdy dostupných autorů, z nichž některé doslova vyhrabal ze studnice zapomnění.

Protože ticho léčí, tak stálé sezení v Britské knihovně ho vedlo k tomu, že při psaní prvního dílu Kapitálu si na základě analýzy historických pramenů ověřil, že demokracie sama o sobě umožňuje zásadní společenskou změnu, tedy že umožňuje řídit celospolečenský výrobní proces tak, aby nedocházelo k vytváření živelně se periodicky se rozpínajících a smršťujících rezervních armád nezaměstnaných. Viz závěr kapitoly o zkracování pracovního dne v prvním díle Kapitálu. Přetvořila se společenská realita, tj. rozvinul se spolkový život a začalo se uplatňovat všeobecné volební právo. Marx si rozebral, že k socialismu se lze dobrat v rámci demokracie. Proto strany, sdružené v II. Internacionále, byly pojmenovány jako sociálně demokratické.

V době, kdy jsem si řekl, že by bylo vhodné Marxe studovat, žádné jiné sebrané spisy stejně kromě Jiráska ke čtení nebyly, tak jsem to bral jako vhodnou příležitost získat vhled do vývoje myšlenkového světa dvou koryfejů. Toto dílo je nutné číst postupně, tak jakvznikalo. A byl to zajímavý exkurs do dějin myšlení, který jsem dodnes beze zbytku nenaplnil. Pro nedostatek času. Z Marxe si opáčko už dát nemůžeme, protože víme spolu s Řeky, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Marx spolu s Engelsem a dalšími revolucionáři byli dětmi 19. století v míře větší, než si jejich současníci představovali. Nešlo o změnu paradigmatu, to se podařilo až neoklasické ekonomii a jejím předchůdcům. Šlo toliko o ortodoxii, respektive badatelský program. Je nejvyšší čas s touto ortodoxií se začít zevrubně seznamovat. Je lepší být vzdělaný než mrtvý. Přinejmenším jako Samuelson spolu s Berlínem, podivuhodný to přiklad nesoudných, nevzdělaných ekonomů a filozofů (viz Ekonomie. 18. vydání., s. 590), kteří si dovolují hlásat něco pozitivního o významu Marxova díla.

Východ se děsí Marxe I. internacionály, Západ se hlásí k Marxovi II. internacionály.

Všichni dohromady se hlásí k myšlenkovému odkazu prvního marxisty Tomáše Akvinského, tvrdícího, že ukrást jablko není zločinem, pokud je ukradeno z hladu, tedy obecně řečeno, zásada zachování lidské existence má přednost před zásadou dodržování pomyslných vlastnických práv. Kromě tématu chudoby, ještě lépe sociálního vyloučení (odcizení) převzali marxisté z křesťanství, konkrétně od Tomáše Akvinského, jednu přímo revoluční tézi, a sice, že právo na existenci má přednost před právem nad vlastnictví. Hezky to bylo ukázáno v jednom americkém filmu, kdy naprosto promrzlí hrdinové ve sněhové vánici se vloupají do chaty, kde se zahřejí, osuší a nají se, čímž si zachrání své životy. Ano, i Hollywood nás učí být revolucionáři. Pokus něco Marx tvrdil, že dojde k likvidaci tříd, pak jedině těch, které slouží k vykořisťování, tedy vytloukání nadhodnoty, díky monopolu třídy na vlastnictví, který vzniká ve spojení se státní mocí. Odtud pak plyne téze o odumření státu. Pokud odstraníte bohaté, odstraníte daně a stát. Ale tím by se nikterak Marx nevymykal z okruhu průměrných buržoazních myslitelů, hlásajících, že vlastnictví je krádež. Kdyby zůstal na této úrovni, ani by si ho dnes nikdo nevšiml. Jeho vztah k otrokářům, feudálům a kapitalistům vyplývá z tvrzení, že jimi vytvořené bohatství má parazitní charakter, což je asi nejpregnantněji vyjádřeno Engelsem, když mluví o akcionářích jako o stříhačích kuponů. Tato fixní idea o parazitním charakteru tohoto bohatství ale byla vyvrácena ekonomickou vědou, která dovodila, že tržní spekulace přispívají k lepší alokaci zdrojů. A proto a jenom proto je komunismus mrtvý, včetně poučky, že transakční náklady jsou neproduktivní, tedy nepřispívají k tvorbě hodnoty ve smyslu pracovní hodnoty.

Marx nebyl proti osobnímu, ale soukromému vlastnictví, což je vlastnictví chráněné státním násilím. A tvrdil, že třídní boj je toliko historickou záležitostí, která jednou pomine: Dosavadní dějiny jsou dějinami třídních bojů. Tato formulace přece naznačuje, že tomu tak nemusí být v budoucnu. Podle Engelse jsou dějiny výsledkem konfliktu jednotlivých vůlí. Ale tito dva koryfejové si sadili na proletariát. Marx vše sadil na jedinou kartu, obětoval vše za osvobození práce z područí kapitálu, i zdraví, vlastní čest i osobní štěstí. I když jeho kolega Engels alespoň v závěru svého života tušil, že ve hře jsou jiné možnosti, totiž, že dějiny jsou otevřenou záležitostí, která nezbytně nutně nemusí vyúsťovat v násilné nastolení komunismu.

Šlo o to právo na existenci zajistit tak, aby ztráty nebyly socializovány a zisky privatizovány. Řeči o nějakém zestátňování a centrálním řízení nepatřily do repertoáru koryfejů, jak se lze snadno přesvědčit četbou Engelsova Anti-Dühringu.Prvenství zde náleží německým ekonomům, kteří začali přemýšlet, jak a z jakých zdrojů po vítězné válce (WWI) bude nutné splatit dluhy za válku. A navrhli znárodnit vše, co by bylo nutné pro dosažení tohoto cíle. Teprve odtud vzal Lenin představu národního hospodářství řízeného jako pošta, což mohlo vést k představě, že socialismus může fungovat jako diktatura. Ale co to má společného se snahou o omezení genocidních důsledků nezaměstnanosti. Podle některých ovšem udržení demokracie si vyžaduje ovšem jistý počet obětí, tj. alespoň jednomu člověku vyrvat srdce z těla v jejím jménu.

Znárodňovala, respektive zestátňovala kdejaká vláda, a to i bez náhrady (třeba ta naše majetek Habsburků, izraelská zase majetek uprchlých Arabů), takže tento jev nelze chápat jako něco, co je charakteristické pouze pro komunismus. Z našeho pohledu v r. 1948 už téměř nebylo co krást, to už se stalo v r. 1945, kdy byl znárodněný i ten uran.

Stejně tak je liché obviňování Karla Marxe z antisemitismu. Pokud někde Karel Marx charakterizoval chování Židů poněkud emotivně, tak stejně tak by bylo možné charakterizovat jednání Féničanů, Skotů, tedy tzv. příslušníků obchodních národů. Naopak ze závěrů této sociálně psychologické analýzy plyne, že mu šlo osvobodit je od tohoto obchodního myšlení, které vyplývalo z konfliktu mezi individuálně smyslovou a druhovou existenci člověka, který byl a je typický pro buržoazní společnosti, soustředění se na finanční bohatství. nějaká analýza nějakého stavu věci z pohledu Paříže a učiněná předpověď na základě této analýzy. Nelze zaměňovat sociologii za psychologii. Neláska koryfejů proletářského internacionalismu ke Slovanům se projevovala velmi podivuhodně: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6257 Naší drazí a milovaní antimarxovci by měli jisté potíže, kdyby se dozvěděli o pozitivním postoji Marxe k Polákům. Češi s germánskými geny byli podřadní, protože na rozdíl od Poláků nebyli dost revoluční. Češi si vždy toliko hrají na revolucionáře. V r. 1848, 1948, 1989. Takže jde o chválu. Byl bych na to označení pyšný. Od revolucionáře Marxe.

Toto ovšem nevypovídá o nenávisti, tedy o nějakým subjektivním postoji vůči někomu, je zkrátka popis chování některých jedinců, tak jak je viděl autor, kterého právě příšerně bolí hlava (viz Engelsova předmluva k II. dílu Kapitálu) a potřebuje se odreagovat a psát alespoň tři hodiny denně, a přitom se starat o rodinu. Marx si rozebral, že k socialismu se lze dobrat v rámci demokracie. Proto se strany sdružené v II. Internacionále, byly pojmenovány jako sociálně demokratické. MARX se přece také řídil heslem: Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Bez Kanta by nebylo Marxe. Stačí jako příklad uvést text Internacionály: Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad zhnět. Marx je Kantovým žákem. Jak tedy vyvrátit třeba našemu Kosíkovi a Kalvodovi tézi o humanistické, libertariánské podstatě Marxova odkazu? Msrx pouze převrátil Kantovu filozofii z hlavy na nohy tím, že začal už v Tézích o Feurbachovi vycházet z toho, že člověk je bytost sociální a předmětná, tedy nikoliv toliko všestranná a cílevědomá, tedy volící. V tom je metodologie přístupu k realitě lepší než metodologie neoklasické, tedy i současné ekonomie.

Význam díla Marxe

Marxovi se modelově vcelku provokativně povedlo rozpracovat ideu Tomáše Akvinského pro poměry 19. století, že za jistých okolností právo na zachování vlastní existence má prioritu před právem ostatních na majetek. Tuto ideu pak rozvíjí Marx ve svém díle, když neustále zdůrazňuje, že buržoazie má monopol na vlastnictví výrobních prostředků, což vede neustále znovu a znovu k situacím, že proletariát je vháněn do stavu, neslučitelného s životem. I v křesťanství je zakotveno, že právo na existenci má přednost před právem na majetek. A pro Marxe je charakteristický právě tento způsob argumentace.

Marx ustavil vědeckou proletářskou politickou ekonomii. Popsal, jak kapitalismus funguje z hlediska "rukou", tedy jedinců s nulovým lidským kapitálem. V Kapitálu a dalších dílech provádí kritiku právě těch klasických ekonomů, kteří jsou nazýváni sykofanty, tj. patolízy. Kontinentální revoluce let 1848—1849 se odrazila i na Anglii. Lidé, kteří chtěli vědecky ještě něco znamenat a nechtěli být pouze sofisty a sykofanty panujících tříd, snažili se politickou ekonomii kapitalistů uvést v soulad s nároky proletariátu, které nebylo možno déle ignorovat. Odtud bezduchý synketismus, jehož nejlepším představitelem je John Stuart Mill. Je to bankrot „buržoasní“ politické ekonomie, který mistrovsky osvělil již velký ruský učenec a kritik N. Černyševskij ve své díle „Očerki političskoj ekonomii po Millju“ [Nátin politickéekonomie podle Milla]. (KM: KI, úvod)

Při výstavbě svého modelu Marx narazil na tzv. rozpor mezi hodnotou a výrobní cenou, který nevyřešil, protože zůstal v zajetí myšlení klasické ekonomie s jejím zdůrazňováním průměrných veličin, což mělo za následek statičnost tohoto modelu přes použitou radikální rétoriku, zdůrazňující dynamičnost tohoto modelu. Nestačí vyhlásit, že vyvlastňovatelé budou vyvlastněni. Řešení tohoto rozporu nabízí metodologie neoklasické ekonomice preferující studium mezních veličin. Stačí předpokládat shodné složení organického kapitálu ve všech firmách a tzv. odvětvích, popsat změny na okraji a to, jak se systém vrací zpět do rovnováhy. Navíc nevíme, jak velký je podíl lidského kapitálu na zisku, protože je prostřednictvím odměňování kvalifikované práce, jak postřehl Adam Smith, vyplácen v podobě části mzdy. Tento Smithův postřeh Marx velkoryse přehlídl. Z toho též vyplývá, že nelze dovodit, jaká je tendence míry zisku připadající na jednotku kapitálu, pokud nelze zjistit poddíly lidského a věcného kapitálu v jeho složení.

Karel Marx ve svém díle vycházel z předpokladu fungování kapitalismu, v němž stále více převládá jednoduchá práce, což mu potvrzovalo i jeho zkoumání životní reality. Šlo tedy pouze o jeden z mnoha modelů světa ekonomie, jehož platnost mu zdánlivě potvrzovala zjištěna fakta, tj., že ve stále větší míře jsou zaměstnávány toliko "ruce" s nulovým lidským kapitálem. Pokud tomu by tak v realitě bylo, tak by vskutku závěry Kapitálu byly ve větším souladu s životní realitou, pro níž ovšem začalo ve stále větším měřítku platit, že proti sobě stojí vlastníci věcného kapitálu a vlastníci lidského kapitálu (zpočátku nazývanou dělnickou aristokracií). Proletariát v hlavách marxistů a komunistů okamžitě přestává existovat po vítězství socialistické revoluce, A existence proletariátu, respektive proletářů před vítězstvím socialistické revoluce také zůstává záhadou, protože za proletáře může být označen toliko jedinec, který nemá nic jiného než holé ruce. A o žádném dokonalém jedinci nebyla ani v těch nejbigotnějších marxistických příručkách nikdy ani půl slova. A ani o ideální společnosti, toliko o společnosti, zbavené třídních antagonismů, které podotýkám stejně nikdy neexistovaly, protože neexistoval proletariát. Šlo vždy jenom o menší a větší kapitalisty, jak ke svému úžasu zjistil jeden český ekonom při studiu Walrase.

Marx se k otázce bohatství a jeho tvorby vyjadřuje pozitivně na mnoha místech, když třeba komunismus definuje jako společnost, kde bohatství teče plným proudem, nebo když říká, že půjde společnost volného času. A v tomto smyslu bych si dokonce dovolil současnou společnost definovat až na maličkosti (ochrana lidského kapitálu, vztah k přírodě) jako téměř komunistickou. Kdyby dnes Marx s Engelsem vstali z mrtvých, tak by dnešní stav za socialismus klidně označili. K tomu viz kapitola v KI o zkracovaní pracovního dne, což Marx označil za první vědomý zásah společnosti do živelného výrobního procesu. Nelze ani při bedlivé četbě Spisů KMBE přijít na to, že by celé lidstvo mělo být v budoucnu rovnostářské, ateistické, vědecké, materialistické. Koryfejové se přece odmítli o zářných zítřcích se jakkoliv vyslovit.

Šlo o pohled na svět ekonomie z hlediska proletariátu, který přestal už mezitím existovat. A ani snad nikdy neexistoval. Typickým jeho reprezentantem se stal zbídačelý zdivočelý zradikalizovaný maloměšťák, zpočátku původně nezaměstnaný řemeslník a rolník, zchudlý šlechtic.Výborně jej popisuje Balzac. A mnozí další realisté. Šlo a jde o zradikalizovaného maloměšťáka, někdy dokonce intelektuála, zbídačovaného kapitalismem a vytlačovaného na okraj společnosti. V této situaci máte dvě možnosti: a) pokusit se vyškrábat znovu nahoru jako Kerenský, tedy se přizpůsobit určitému hernímu modelu chování, b) pokusit se rozbít tento model jako Lenin.

Co s komunismem

Jak může být komunismus snivou iluzí, když současná společnost splňuje jeho základní charakteristiku, tedy fakt, že bohatství teče plným proudem, respektive alespoň, že může téct plným proudem, že jde o společnost volného času a všestranně rozvinutých osobností? Lenin označil za komunismus ten stav, kdy jedinec dobrovolně bezplatně pracuje pro společnost. Takže komunismus máme už i podle Lenina. Viz psaní blogů. To je přece dobrovolná, bezplatná práce pro společnost. Nelze něco vykřikovat o snivé iluzi, ale vyhlásit, že komunismus je mrtvý, protože jeho cíle byly naplněny a pokud byly naplněny, protože kapitalismus převzal jeho agendu. Nechápu smysl oživování mrtvoly.  Gramsci se zmiňuje, že největší užitek z Marxova "Kapitálu" měli kapitalisti, kteří se naučili díky četbě a znalosti Marxovi jednat tak, aby se vyhnuli vzniku revolučních situací. Tedy že alespoň v tomto smyslu je komunismus živý. My všichni žijeme v komunismu. Každým vdechem a nádechem, kdy dýcháme podle svých potřeb a možností. Idea komunismu, i když už nic jiného, dokáže alespoň nastavit zrcadlo, do něhož se kdekdo nerad dívá, protože by mu mohlo sdělit, že kapitalismus není ten nejkrásnější systém ve vesmíru. Ve hvězdokupě Taurus se vyskytuje něco prý ještě úžasnějšího. Pokud daná společnost se dělí na privilegovanou menšinu a ovládanou většinu, nelze ji nazývat komunistickou. Myšlenka komunismu může zemřít jen tehdy, pokud zemře kapitalismus, který ten komunismus plodí každý den, každou minutu.

Naštěstí komunismus jako uvědomělé celosvětové řízení společenských procesů, které umožňuje, aby bohatství teklo plným proudem, už máme.  Je jistý rozdíl mezi tím, jak do živelně rozvíjejícího se kapitalismu, vstoupili proti své vůli naší předkové, a mezi námi, kteří jsme si ho po roce 1989 uvědoměle zvolili. Marxisti vyhráli na celé čáře.

Závěr

Engels vzpomínal, jak Marx ex ante téměř každým rokem předvídal, že nastane krize kapitalismu, ale že Marx vždy brilantně zdůvodnil, proč se tak nestalo. Ale Marxova genialita spočívala v položení otázky, tj. mezí fungování kapitalismu, otázky po mezích fungování kapitalismu.

Kdyby dnes Marx vstal z hrobu, byl by nadšen, jak se jeho ideje naplnily. Chtěl totiž toliko nalézt způsob, jak by společnost dokázala vypořádat s živelnými se smršťujícími a živelně se rozpínajícími rezervními armádami nezaměstnaných. Karel Marx se domníval pouze do r. 1867, že by změna společenského řádu mohla mít charakter násilného zvratu, ale v prvním díle Kapitálu si na základě analýzy historických změn ověřil, že demokracie sama o sobě umožňuje zásadní společenskou změnu, tedy že umožňuje řídit celospolečenský výrobní proces tak, aby nedocházelo k vytváření živelně se periodicky se rozpínajících a smršťujících rezervních armád nezaměstnaných. Heslo "osvobození práce" mělo znamenat její osvobození od ekonomického determinismu prostřednictvím zkracování pracovního dne. Známe to všichni: Říše svobody ...

Jiří Řezník

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.