Tím totiž Stát Izrael podkopal platnost základního mezinárodně právního dokumentu, který garantuje jeho existenci, tak jako Německo 15. března 1939 obsazením zbytku Československa podkopalo platnost mnichovského diktátu. Stát Izrael sám sebe naprosto dobrovolně vymazal z mapy. Pan prezident Zeman k tomuto tažení proti Izraeli přidal. Je to asi tak, jako kdyby Československo vypovědělo mezinárodní dohody po první a druhé světové válce a obsadilo Rakousko. A teď chtělo mít garantovánu nezávislost a hranice.

Pan prezident Zeman se tak naprosto objektivně stal nepřítelem Izraele, neboť podle plánu OSN na rozdělení Palestiny z r. 1947, na němž je založena z hlediska mezinárodního práva samotná existence Státu Izrael, je Jeruzalém označen jako město pod správou OSN. Přestěhování českého velvyslanectví do Jeruzaléma (samozřejmě teoretický je možné mít české velvyslanectví pro Izrael kdekoliv na světě, třeba v Damašku) likviduje Izrael jako právní entitu, jako subjekt mezinárodního práva, který spravuje určité území jako svrchovaný stát. Podle hesla Jeruzalém na Wikipedii v důsledku právně nezávazné rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 478 (z roku 1980) přesunuly další státy svá velvyslanectví mimo Jeruzalém. Tato rezoluce byla schválena 20. srpna 1980 měsíc po přijetí tzv. jeruzalémského zákona Izraelem, jímž se tento stát si přivtělil území Jeruzaléma.

Rezoluce RB OSN č. 478/1980 prohlásila výše uvedený tzv. jeruzalémský zákon za neplatný, který musí být okamžitě zrušen. OSN dále vyzvala své členské státy, aby přesunuly své ambasády z Jeruzaléma, což měla být forma trestného opatření. Většina států této rezoluci vyhověla a přesunula svá zastoupení do Tel Avivu, kde mělo své sídlo mnoho ambasád již před přijetím rezoluce č. 478. V roce 1995 americký Kongres sice schválil přesun americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma přijetím takzvaného Jerusalem Embassy Act. Přestože byl zákon schválen, jeho platnost se neustále odsouvá, zákon nevešel v platnost a americká ambasáda zůstává nadále v Tel Avivu. Protože doporučeními té právně nezávazné rezoluce se řídily a řídí všechny členské státy OSN, které udržují diplomatické styky s Izraelem, tak praxe států tedy platnost výše uvedené rezoluce potvrdila jako obyčej, který se stal součástí mezinárodního veřejného práva.  A to úplně dostačuje k tomu, aby výše uvedená rezoluce byla považována za právně závaznou, kterou musí bezpodmínečně dodržovat všechny členské státy OSN, tedy i Česká republika (viz blíže Nekuda, Jaroslav. Role obyčeje v systému mezinárodního práva veřejného. In: COFOLA 2011: the Conference Proceedings 1. edition. Brno: Masaryk University 2011; http://www.law.muni.cz/sborniky/cofola2011/files/normotvorba/Nekuda_Jaroslav_6273.pdf)