Snad jen s přibývajícím časem některými spoluobčany význam tohoto zpochybňovat. Ani Václav Havel nebyl prost pochybností, vždy ale ponejprv nad vlastními rozhodnutími, než nad rozhodnutími jiných. Právě v tom spatřuji jeho velikost. To není posazení na piedestal, zdůrazňující jeho monumentalitu, to je důkaz jeho empatie a zároveň schopnosti připustit si i vlastní mýlku.

Ve čtvrtečním televizním Společném výslechu mezi kardinálem Dominikem Dukou a Václavem Klausem, exprezident s nezaměnitelnou grimasou vyzdvihl nemalý podíl veškerého obyvatelstva při před a polistopadovém vývoji, neboť naše země neměla prý žádného konkrétního vůdce, demiurga. Při ne úplném úbytku paměti zněla mi jeho poznámka úsměvně. Ale což, když oním idealistickým božským principem nebyl on, tak aspoň lid.

Nepatřil jsem v 70. a 80. letech mezi důvěrné přátele Václava Evropana, spíše jsem se v jeho přítomnosti ocital coby kamarád jiných, jemu bližších. A není důležité, bylo-li to na Hrádečku, při bouřlivě probíhajících fernetových sedánkách s Lanďákem v příbytku malíře Honzy Šafránka v Kateřinské či serióznějších posezeních u vínka v tehdy lidovější restauraci Rotisserie v Mikulandské.

Vždy jsem víc naslouchal, než mluvil, což je z pohledu mých přátel a známých cosi nepředstavitelného. Dnes vím, jak správně jsem činil. Naučil jsem se vnímat složité problémy a myšlenky jím vyjádřené s jednoduchou neotřelostí.

Po čtvrt století jsem se o tom přesvědčil při otevření brožury fotografií z listopadových dnů z února 1990 s mým prvním oficiálním textem, k níž jsem jako prolog použil s Vaškovým souhlasem část jeho textu z října 1987 s názvem Co nám tedy zbývá:
„Podle mého názoru zbývá celkem prostá možnost: netrápit se ideologickými pseudoproblémy, ale usilovat – teď, tady, pořád a všude – o to, aby se konkrétní věci měnily k lepšímu, bylo více svobody, byla více respektována lidská důstojnost, lépe fungovalo hospodářství, méně byla ničena zeměkoule, vládli rozumnější politici, směla se říkat pravda – a aby si z té pravdy lidé jen nezoufali, ale naopak se pokoušeli z ní vyvozovat praktické důsledky“.

Již tenkrát nebyly to floskule, nýbrž slova skutečného nezamindrákovaného občana s vizí. Již tenkrát snil o době, kdy se do politiky musí vrátit normální lidské chování.

Pamatuji si přesně, že právě o tomto hovořili jsme při našem asi nejdelším rozhovoru tváří v tvář. V letadle, směřujícím do Izraele. Už tehdy měl jako prezident pochybnosti, zda je v jeho silách a možnostech toto naplnit. Nikdy jsem se ho nezeptal, jaké přání vložil mezi kvádry zbytku Šalamounova chrámu. Dnes myslím, že to vím.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.