Jako vždy jsme zažili v Praze mohutné protiruské, protizemanovské a protibabišovské vzepětí těch sil, politiků a novinářů, kteří jsou existenční šňůrou spjatí se změnou režimu v roce 1989.

Babiše vypískali před Českým rozhlasem. Je to komouš a estébák oproti skvělému Stěchovi, jinak to nomenklaturnímu kádru KSČ, který ovšem vtipně přehodil na boj proti Zemanovi. Vypískali i Bílou při večerním koncertu, která je nesporně nejlepší českou zpěvačkou posledních dvou desetiletí. Ta potvora totiž zpívala s nejznámnějším a nejlepším světovým mužským sborem Alexandrovců.

Je to pořád stejné. Děkujeme, odejděte, Vlnění, či Milión chvilek.
Praha je a byla prostě vždy extrémní. Byla v Únoru 1948, kdy se radikálně postavila za KSČ a přihlásila se k demisi nekomunistických čili reakčních ministrů, byla v listopadu 1989, kdy vyvolala převrat a v jistém smyslu bude vždy.

No bude…? Vyvolat jakékoliv demonstrace, které jdou proti představám zbývající části republiky umí dokonale. Ale změnilo se to podstatné.

Dnes už na Pražáky mimo Prahu nikdo moc nedá…

Je to pozdní poznání. Kdybychom to věděli v únoru 1948 či naopak v listopadu 1989, mohli jsme obrátit list, dát si panáka a na Pražáky se vykašlat.

Nebyl by tu ani Vítězný únor ani Sametová revoluce.

Někdo mi řekne, že chci bonmoty napodobit pana prezidenta a chci být vtipný za každou cenu. Ne nechci. To je realita.

Česko není Praha a nesmí ani být.

Navíc vše je relativní…

Asi tak 14 dnů jsme poslouchali soustředěnou palbu na okupaci v srpnu 1968, ne na Pražské jaro, ne na jeho podnětné myšlenky, ne na socialismus s lidskou tváří, ne na sbírka na zlatý poklad republiky, ne na zakládání SOS vesniček…

Pražské jaro bylo to nejkrásnější v historii česko-slovenského národa ve 20. století, bylo to dění, bylo obrovskou výzvou pro celou Evropu i svět. A Evropa i svět nás chtěly.

Dnes nemáme myšlenku.

To je ale pro všechny havlisty či pravičáky nepřijatelné. Socialismus s lidskou tváří nesmí být něčím, co by mohlo svět inspirovat. Socialismus je přece zlo. Nelze přece připustit, že jsme mohli být se socialismem hybatelem tehdejší – opakuji tehdejší – Evropy, ale i světa.

A tak se všichni soustředili jen na tu okupaci…

Názory se liší a i okruh čtenářů se liší.

Své jsem si už k tomu v samostatném článku řekl: Je nesrovnatelná okupace vojsk Varšavské smlouvy s německou okupací. Ta nás měla likvidovat. Prosím redakci PL, aby vytáhla mé předchozí články.

Ale lidé to vidí jasněji…

Fascinovala mě jednoznačnost závěrů čtenářů Parlamentní listů na nejdůležitější historické události.

Po orgiích hrůzy, kterou měla okupace vojsk Varšavské smlouvy v roce 1989 na dnešní generaci vyvolat, čtenáři Parlamentních listů jsou až nepředstavitelně racionální:

Události, které měly podle nich fatální či negativní dopad dle členění vsestupném následující:

Z 11 288 lidí počítaných k okamžiku sepsání tohoto článku má následující názor:
Mnichov a následná okupace Třetí říší (1938, 1939-1945)                 82 %
Bitva na Bílé hoře (1620)                                                                           8 %
Tzv. Vítězný únor (1948) a teror 50. let                                                      5 %
Okupace vojsky Varšavské smlouvy (1968) a následná normalizace 5 %
hlasovalo:                                                                                         11 288 lidí

Ten poměr 82 % ve prospěch „Mnichova a následná okupace Třetí říší (1938, 1939-1945) k pouhým 5 % k „Okupaci vojsky Varšavské smlouvy (1968) a následné normalizaci“ je fascinující. Myslím si, že rozumné lidi tohoto národa ro může uspokojovat.