Snad nejlépe nám to připomněl jeden redaktor Parlamentních listů, který bezprostředně pozoruje nepokoje v Paříži tzv. žlutých vest namířených nejen proti zvýšení spotřební daně z nafty a benzínu, ale vůbec proti politice Emanuela Macrona, kdy jedna sedmdesátiletá dáma vzpomínající na revoltu v létě 1968, která chtěla svrhnout nejen jařmo kapitalismu, ale vše zkorumpované po roce 1945 (mimochodem naše Pražské jaro byť v jiném kontextu chtělo to samé) se slzami v očích se těchto nových nepokojů účastní, protože ještě jednou chce pocit svobody zažít.

Před rokem a půl byl Emanuel Macron zvolen prezidentem Francie jako světlonoš jednotné, čti centralizované dirigistické Evropy a člověk, který má vrátit Francii její velikost.

Dnes se Francie ocitla uprostřed pomalu revolučních nepokojů, protože Macron není pokrok, ale naopak chce vrátit vše zastaralé, co už odumřelo a navíc to chce vynucovat silou. Zatímco před rokem a půl zaplavily ulice jeho stoupenců myšlenkově prakticky totožných s našimi sorosovci a havlisty z Chvilek pro milióny namířených proti Zemanovi a Babišovi, dnes je Champs – Elyséé naopak plné obyčejných lidí, kteří mají hluboko kapsy a odmítají fantasmagorické recepty svého prezidenta.

Jistě se k Macronovi v budoucnosti ještě vrátím. Ale jedno je už dnes jisté:

Není to žádný veleduch, který změní svět i Evropu podle svých představ. Nejen ve své zemi stále více připomíná kůl v plotě, ale i v zahraničí, kde chtěl zářit, je čím dál tím více směšnější. Namlouval si, že je přítelem Trumpa a ten dnes jednoznačně podporuje Orbána (a tajně Putina), odmítá Macronův globalimus a heslem je otevřeně nacionalismus – jak říká. Ihned po oslavě 100. let konce 1. světové války, kde chtěl Macron světu ukázat, jakým je  světovým vůdcem je silný mu Trump napsal sérii tweetů, ve kterých he sepsul jako malého kluka až se Macron plačtivě ohradil, že není vazalem USA. (No zatím se ovšem tak hlupáček choval).

Je jasné, že se Macron bude prát o svou podobu Evropy, ale už dnes na všech stranách narazil. Nikdo nechce jeho evropskou armádu (kromě Merkelové), absolutně ztroskotal se svými představami o razantní ekonomické i politické integraci (centralizaci), kde narazil nejen u Italů či Orbána a například i u severských členů eurozóny tzv. hanzy, kteří odmítají jakkoliv přejímat odpovědnost za dluhy jihu.

Macron se jasně ukazuje, že není budoucnost, ale minulost.

A míra podpory 24% je už nižší, než u bývalého nepopulárního  prezidenta Hollanda.

Takže jestli někdo nebude mít rozhodující slovo o budoucnosti Evropy, je to právě on…

Asi tak.

Jiří Vyvadil