Znovu je v kursu ona povýšená karatelská a pohrdavá dikce vůči našincům, nehodným přijmout všechna zaručená západní dobrodiní.

Jak dokazují výsledky nejrůznějších voleb, tato nafoukaná propaganda velký úspěch nemá, ba naopak, silný odpor proti současným poměrům a politickým trendům vzrůstá na samotném Západě. Co se vlastně stalo?

Když se před třiceti lety zhroutil komunismus, vypadala v představách většiny lidí u nás situace naprosto jasně. Extrémně radikální levicová utopie byla totálně zdiskreditována a lidé toužili po návratu do normální evropské společnosti, tak jak ji pamatovali jejich rodiče a prarodiče. Základním hodnotovým rysem této vysněné a zidealizované západní společnosti byla svoboda jednotlivce, tolik postrádaná všemi ve zglajchšaltované komunistické společnosti zavřené za ostnatými dráty. Svoboda žít si podle svého, svoboda mít různé názory a veřejně je říkat, svoboda vlastnit a podnikat, to vše jsme si spojovali se Západem a kvůli tomu jsme k němu chtěli patřit. Základním argumentem byl materiální blahobyt, který svobodná společnost na rozdíl od komunistické totality umožňovala ve velkém vytvářet.

Hesla a východiska komunismu, která byla tak svůdná pro předchozí generace, na velmi dlouhou dobu ztratila svůj apel, zdiskreditována neúspěšnou praxí tzv. reálného socialismu.  Na dlouho se v našich podmínkách zdála spojena se zaostalou východní byzantskou ruskou tradicí, která se na ni shodou historických okolností nalepila. Dodnes u nás přežívá a je stále uměle vyvolávána představa, že komunismus je ruská ideologie a z Ruska navěky hrozí nebezpečí jejího opětovného návratu k nám.

Zahlušeni vlastní omezenou historickou pamětí a pod dojmem této propagandy zapomínáme, že kořeny a kolébka komunistické ideologie, která napáchala tolik zla, není na Východě, ale v západní Evropě. Zapomínáme, že Západ přímou lekci z praktického uskutečňování radikální progresivistické utopie nikdy na vlastní kůži nezažil, získal ji pouze zprostředkovaně v době studené války, a ta před třiceti lety skončila. Nemá prožitek a tudíž ani imunitu před dalšími progresivistickými utopiemi podobného charakteru.

Kořeny levicových utopií jsou na evropském Západě velmi hluboké a můžeme je úspěšně hledat již ve středověkých náboženských herezích a v evropské reformaci. Zcela zjevnou kolébku všech levicových utopií novověké minulosti i dneška pak představuje osvícenství.

Základní a nejdůležitější ideou, na níž je celý tento ideový směr vystavěn, je idea rovnosti. Představa rovnosti všech lidí  je tím nejpopulističtějším tvrzením, jehož chytlavost a ničivá síla jsou nezměrné. Přitom je to zcela nereálný a spekulativní  myšlenkový konstrukt, který se neopírá o pozemskou skutečnost ani lidskou zkušenost. Lidé si nejsou rovni ani v okamžiku zrození, ani nikdy později. Jsou nadáni rozdílnou genetickou výbavou a žijí v rozdílných materiálních a společenský podmínkách. Jsou různě nadaní, silní, velcí, zdraví, vzdělaní, rodí se do různých materiálních podmínek, žijí v odlišných prostředích, v různých společnostech, jsou muži a ženami atd. atd. Ze všech těchto důvodů jsou si celoživotně velmi nerovni a různý způsob, charakter a kvalita jejich životů tomu odpovídají.

Prohlásíme-li v rozporu s touto zjevnou skutečností, že přes to přeze všechno jsou si lidé rovni, implicitně tak vyslovujeme nárok na změnu existujících evidentně nerovných podmínek lidské existence a na jejich jakési vyrovnání.  To mobilizuje všechny, kteří jsou se svým současným životem nějak nespokojeni.

Tuto brizantní ideu obsahuje již křesťanství, které rovnost lidí postuluje, ale pouze před Bohem, a tím ji odsouvá de facto z pozemského světa. Přesto historie ukazuje, že i tato náboženská představa rovnosti byla schopna zažehnout dlouhotrvající válečné konflikty a zcela změnit tvář Evropy. Především protestantismus je ve své hloubi nesen myšlenkou rovnosti lidí před Bohem a jejich individuální odpovědností vůči němu za svůj život i život společenství. Tyto myšlenky sehrály velkou úlohu při vzniku kapitalismu a moderní společnosti, jak ukázal Max Weber, ale vytvořily i žité hodnoty a vzorce chování, které naopak dnes působí klima příznivé pro moderní kolektivistický progresivismus dneška. Ne nadarmo je protestantský sever jeho baštou, zatímco katolický jih zatím více odolává.

Z myšlenky rovnosti lidí pak vychází myšlenka lidských práv, která z původně osvobozující revoluční ideje zmutovala v doktrínu, v jejímž jménu dochází dnes k destrukci západní společnosti, jakou jsme znávali a do níž jsme se chtěli vracet.

Představa mimo konkrétního člověka a mimo společnost existujících abstraktních lidských práv je pokusem ustavit konvencí racionalistický řád společenským vztahům, který by nahradil náboženství, ale uchoval si jeho nadpřirozenou autoritu povýšením lidských práv na jakousi mimo konkrétní společnost existující přírodní sílu. Ve skutečnosti jde pouze a jenom o společenskou konvenci odpovídající konkrétní situaci západní společnosti v té které době, jež může být fakticky libovolně měněna.  Věčného na ní není nic a universalistické ambice, které ji provázejí, a snaha vnucovat neustále extendující změť tzv. lidských práv jiným lidským společenstvím, která takovou potřebu necítí, prošla odlišným kulturním vývojem a mají jiné tradice, je spíše než co jiného výrazem nadřazeného západního imperialismu.

Idea rovnosti doprovázená koncepcí lidských práv vytvářejí představu nárokovosti, ať se již jedná o materiální blahobyt či společenské postavení jednotlivce. Nikoliv odpovědnost každého za život svůj, své rodiny a své země, ale nárok, natažená ruka vůči – státu. Celá doktrína lidských práv je etatistická samou svou podstatou, neboť pouze stát je schopen garantovat nároky plynoucí z neustále bobtnajících „lidských práv“ a zajistit v jejich duchu „rovnost“ mezi lidmi. Občan se stává klientem státu, podléhá mu, nemůže bez něho v žádném okamžiku existovat.

Ideál rovnosti lidí ve společnosti je v praxi neuskutečnitelný. Vždy bude existovat rozpor plynoucí z rozdílů mezi vládnoucími a ovládanými, bohatými a chudými, mladými a starými, mezi muži a ženami. Nerovnost ve výsledku lidské činnosti je neodstranitelná, nerovnost v příležitostech je pouze částečně omezitelná, ale vždy bude reálně existovat. Takový stav je přirozený a do značné míry může být považován z meritokratického hlediska za spravedlivý. Z hlediska zbožštěné rovnosti je však nepřijatelný.

To má mnohostranné důsledky. Na jedné straně je moderní společnost lapena do pasti nekonečné antidiskriminační kampaně dělící lidi do skupin podle nejrůznějších absurdních kolektivních identit, politické korektnosti a feministického a genderového šílenství.

Na další straně přináší zbožštění rovnosti na světlo světa znovu starou marxistickou představu, že minulý i existující svět a jeho uspořádání jsou nelegitimní a morálně nepřijatelné, protože ideál rovnosti nenaplňují či dokonce popírají. Náš starý svět si nezasluhuje zachování, ale naopak radikální změnu. Minulost je morálně nepřijatelná, společenské vztahy falešné. Vše je nezbytné změnit, neboť všichni mají na všechno právo a stát je povinen to zajistit.

Starý komunismus absolutizoval údajná ekonomická práva lidí, jako bylo právo na práci, podle jejíhož vykonaného množství měli být lidé odměňování až do doby, než rozvoj výrobních sil umožní aplikovat zásadu „každému podle jeho potřeb“. V marné snaze uskutečnit ideál rovnosti metodami revolučního násilí zrušil komunismus soukromé vlastnictví výrobních prostředků, řečeno marxistickou terminologií, ale byl schopen vytvořit pouze totalitně udržovanou uzavřenou nedostatkovou ekonomiku s nivelizovanou všeobecně nízkou životní úrovní.

Debakl komunistické utopie v porovnání s tradiční, přirozeně se vyvíjející svobodnou západní společností byl ohromující. Obětem komunismu byla věc v drtivé většině jasná, blahobytné západní společnosti však nikoliv.  Čím bohatší se Západ stával a čím méně se musel strachovat o existenční problémy, tím přitažlivější se začaly stávat velké zdánlivě všelidské ideály, jako je rovnost mezi lidmi, lidské zdraví, planeta a její udržitelný vývoj atd. Svoboda jednotlivce, jejíž vybojování umožnilo dosáhnout ohromného civilizačního rozmachu západní civilizace, se začala považovat po pádu komunismu za věčnou danost, později dokonce za nebezpečné ohrožení udržitelných poměrů na planetě.

Fukuyamův „konec dějin“ jakoby symbolizoval tento namyšlený a nezodpovědný pohled na svět a společnost, který Západ po konci studené války ovládl. Přesvědčení, že blahobyt je věčný a je na něj nárok, prosáklo všemi společenskými vrstvami Západu spolu s bezstarostností a totální nezodpovědností.

Moderní progresivisté šli ještě dále než staří klasici marxismu-leninismu.  Neomezili svou aktivitu pouze na boj proti soukromému vlastnictví a kapitalismu a opustili marxistické uhranutí materiální (výrobní) základnou společnosti. Poučení vyvodili i z toho, že radikální revoluční metody prosazení pokrokářské ideologie ji dlouhodobě spíše zdiskreditovaly. Zaměřili se proto na snahu změnit samotné základy tradičního uspořádání lidské společnosti, jako jsou národ, rodina a dokonce samotná lidská identita jednotlivce.  V optice zbožštěné rovnosti je považují za nositele věčného útlaku a diskriminace různě definovaných minorit, za prostředí v němž se reprodukují škodlivé stereotypy, čímž označují tradiční společenské role a fungování společnosti.

Fascinováni příkladem velkých narativů, které stojí v základu světových náboženství a po tisíciletí formují struktury, hodnoty společnosti a chování lidí, věří dnešní levicoví progresivisté, že je možno člověka a lidskou společnost libovolně proměnit, budou-li použity vhodné metody, šikovná manipulace a odstraněny existující společenské překážky, které tomu brání.

Po skončení studené války se tak Západ stal bitevním polem, na němž se progresivistická levice snaží znovu uskutečnit starou utopii o zrušení starého přirozeného světa a jeho nahrazením světem novým, vybudovaným podle pokrokářského sociálně-inženýrského designu. Ve světě nadvlády médií a informačních technologií již není potřeba revolučního násilí, vše lze uskutečnit postupně převýchovou a mediální manipulací při získání dostatečného vlivu na státní a mezinárodní orgány a instituce.

A tak jsme v posledních dekádách svědky neustálého a koncentrovaného „dlouhého pochodu“ pokrokářů státními, mezinárodními, vzdělávacími, mediálními aj. institucemi západního světa. Po třiceti letech ovládají téměř veškerý politický, mediální a intelektuální mainstream a jeho prostřednictvím šíří a vnucují progresivistickou agendu do celého světa.

Tak jako starý marxismus-leninismus měl své pověstné tři součásti, moderní pokrokářství rovněž stojí na třech pilířích – je to masová migrace, genderová ideologie a klimatický alarmismus.

Podpora masové migrace představuje zásadní útok na národní státy, které jsou překážkou progresivistického internacionalismu a globalismu, feminismus a podpora homosexuálních sňatků mají oslabit a rozložit rodinu, jako základní společenskou jednotku, a transgenderová ideologie má za cíl změnit základní lidskou identitu tak, jak na ní svět dosud stál. Vše je postupně dávkováno a protlačováno z mezinárodní úrovně, především v rámci OSN a v Evropě EU, jejichž aparáty pokrokáři kompletně ovládli.

Vše, co narušuje, rozbíjí a rozkládá tradiční západní společnost a její instituce, je podporováno. Např. muslimská migrace a islám jsou podporovány, ale pouze pokud přicházejí na Západ, protože jsou tradiční západní původně křesťanské společnosti cizorodé, neintegrují se do ní a existencí paralelních společenských struktur jí rozbíjejí, přestože jsou progresivistickým prioritám a tématům velmi nepřátelské a hodnotově neslučitelné. V muslimských zemích se islám jinak žádné podpoře pokrokářů netěší a je považován za stejného nepřítele jako ostatní tradiční ideologie.

Homosexualita a homosexuální svazky jsou propagovány jako přirozený výraz vrozené danosti, jež si zasluhuje plné zrovnoprávnění v rodinných vztazích. Současně a ve zjevném rozporu s tím však progresivisté hlásají, že pohlavní identita má být věcí volby a že rozdílné společenské role mužů a žen jsou diskriminační podvod bílé maskulinní tradice.

Vše je opřeno o zvulgarizované a z kontextu vytrhané dílčí poznatky různých vědeckých disciplín,  neboť „věda“ v sekularizované západní společnosti nahrazuje úlohu náboženství  a dává tak těmto názorům jakési „vyšší“ posvěcení.

V poslední době je nejúčinnější manipulace progresivistů západní veřejností založena na šíření strachu a pocitu viny.  K oběma těmto emocím je veřejnost na dnešním Západě mimořádně náchylná, neboť se právem obává, že vysoký životní standard a sociální vymoženosti státu blahobytu nebudou dlouho udržitelné s tím, jak se bohatství a ekonomický výkon přesouvá postupně do Asie. Oním strašákem je klimatická změna, která prý fatálně ohrožuje naší planetu, a je výsledkem rozmařilé existence lidstva.  Nic nevadí, že se klima v historii Země měnilo a mění trvale a že nejsme schopni kvantifikovat  podíl člověka na těchto změnách. Globálně je však šířena naprosto bizarní a na vodě stojící představa, že je v silách současného lidstva kontrolovat a vytvářet klima na naší planetě podle svých představ. Staré zdiskreditované komunistické heslo „poručíme větru, dešti“ je bez uzardění vnucováno politiky a médii lidem znovu jako realita a program.

Klimatický alarmismus je nesmírně nebezpečný v tom, že je postaven na zcela antihumánních premisách. Slouží posvátnému vyššímu cíli- záchraně planety, a tudíž člověk a jeho svoboda, po staletí základní téma západní civilizace, musejí ustoupit do pozadí. Ve jménu planety jsou opouštěny demokratické principy a omezována svoboda člověka. Ani lidská práva již nejsou posvátná, planeta má prý přednost. Reálná moc je předávána více a více do rukou nikomu neodpovědných aktivistů, mediálních manipulátorů a údajných vědců, jejichž vůle je prostřednictvím mezinárodních paktů a organizací vnucována celému světu. Cílem je globální vláda nad uměle homogenizovaným lidstvem – nová děsivá utopie západního progresivismu.

Tento ideový proud působí a funguje decentralizovaně, ale koncentrovaně. Jeho jednotlivé priority jsou protlačovány separátně a nikdo je explicitně neoznačuje za součásti jednotné ideologické agendy. A tak vedeme spory o homosexuální manželství, či o podíl člověka na klimatických změnách jakožto o věcných problémech, nikoliv jako o konstrukcích jedné radikální levicové utopické ideologie, které jsou uměle vnášeny a vnucovány (v našem případě obvykle zvenčí) do veřejné debaty.

Tlak této moderní levicové ideologie  narůstá každým dnem a je evidentní, že její propagátoři a hybatelé nejsou ochotni vést žádné vážné diskuse a tolerovat jiné názory. Nesouhlas je označen za lež a populismus, jiný názor za fake news, je oslavována a zaváděna cenzura a potlačována svoboda slova. Dnes už nestačí vynucování pouhé politické korektnosti, vůči názorovým odpůrcům už jsou běžně používány různé formy represe, osobních postihů  a zastrašování.

O tom, jak je tento boj vyhrocený, svědčí „studená občanská válka“ progresivistů s prezidentem Trumpem v USA nebo rapidně se horšící situace v zemích EU. Ofenzíva progresivistů vyvolává odpor stále větší části mlčící většiny občanů a společnost dramaticky polarizuje. Hrozí nebezpečí, že v této situaci tradiční západní demokratické politické systémy ztrácejí svoji funkčnost, neboť žádná strana není ochotna připustit volební prohru a realizaci politiky druhé strany.

Celý západní svět se ocitá na fatální křižovatce a my s ním.

Jiří Weigl

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.