Huntingtonovy myšlenky byly přelomové proto, že vyšly na svět v době vrcholícího triumfalismu Západu z vítězství ve studené válce a kolapsu komunismu a Sovětského svazu. Mainstreamovou euforickou atmosféru z tohoto nečekaného triumfu snad nejlépe vyjádřil ve své knize „Konec dějin a poslední člověk“ (1992) jiný slavný americký politolog Francis Fukuyama, který svou představou „konce dějin“ spojuje s nevyhnutelným universálním globálním vítězstvím tzv. liberální demokracie, tj. společenského systému v současnosti existujícího v USA a západní Evropě. Vývoj ve východní Evropě a na území bývalého Sovětského svazu mu jakoby dával za pravdu. Byla to doba, kdy vznikal lidskoprávní fundamentalismus a vývoz demokracie prostřednictvím amerických intervencí a humanitárního bombardování.

V této situaci působily Huntingtonovy myšlenky jako úvahy z jiného světa. Nepovažuji v této souvislosti za podstatné jeho vymezení rozdílných, potenciálně soupeřících civilizačních a kulturních center. Můžeme se přít o jejich výběr, svébytnost, udržitelnost atd. Na Huntingtonově přístupu oceňuji především přiznání přirozené různorodosti světa proti západnímu universalismu povýšeně ignorujícímu jiné tradice a kultury. Vyslovit 4 roky po Fukuyamovi tezi, že dějiny neskončily se studenou válkou, že proces globalizace je konfliktní a lidé v různých zemích mají právo žít podle svých zvyků a tradic, znamenalo rázný krok k návratu realismu do západního politického myšlení. Přesto však k tomuto poznání Západ v následujících dvou dekádách potřeboval zažít tragické debakly v Aghánistánu, Iráku, Balkánu, Sýrii atd.

Jestliže Huntington sehrál významnou roli při zpochybnění triumfalistického západního universalismu první poloviny 90. let, jeho klíčová teze, že lidstvo čekají nevyhnutelné konflikty civilizací, které nahradí dosavadní střetání národních států a jejich ideologií, je však podle mého soudu daleko spornější.

Od doby průmyslové revoluce určuje světový vývoj jeden civilizační okruh – Západ, který vznikem kapitalismu a s ním spojenými technologickými revolucemi získal rozhodující převahu nad ostatními civilizacemi. Ty se v koloniálních dobách staly ze subjektů mezinárodních vztahů objekty a byly nuceny se složitě a mnohdy násilně přizpůsobovat urychlené globalizaci a změnám vnuceným Západem. Některá z Huntingtonových mimozápadních civilizačních center rychle pochopila svoje zaostávání a neschopnost konkurence se Západem a snažila se sama aktivním napodobováním, dovozem technologií a reformami západní model imitovat (Rusko, Japonsko, Čína aj.). V některých případech se ukázalo, že jejich tradiční společenské hodnoty, vzorce chování a mentalita mohou v kombinaci se západními vzory přinést nečekaně úspěšné výsledky a v krátké době zásadně proměnit materiální podmínky života lidí a začlenit celé regiony do globálního uspořádání jako nové silné aktivní hráče. To je příklad východní Asie, především Japonska, Koreje a Číny. A tento model rozvoje se úspěšně šíří v celé jihovýchodní Asii. Dnes se zdá, že na podobnou, byť velmi specifickou cestu podobným směrem se vydává i Indie.

Platí však, že tyto země dosáhly velkých civilizačních posunů vpřed nikoliv primárně rozvíjením vlastních civilizačních tradic, ale inovativním přebíráním západních vzorů. Západní civilizace je stále určující silou globalizace, bez ohledu na vzestup Číny či Indie. Ty se staly velmocemi pouze díky západním investicím, transferu technologií, zavedením moderního školství podle západních vzorů atd. Mimořádná pracovní disciplína, meritokratické tradice či tradiční obchodní zdatnost byly nepochybně důležitými faktory, avšak rozhodující pro úspěch zůstal západní civilizační input. Japonsko, Čína či dnes možná Indie se staly v současnosti potenciálními soupeři západních velmocí nikoliv kvůli svým odlišným kulturním tradicím a civilizačním hodnotám, ale proto, že se svou, současnou érou globalizace nově získanou politickou, ekonomickou i vojenskou silou mohly vstoupit znovu jako hráči na mezinárodní scénu. Že je tento proces přejímání západních vzorů rozporuplný a konfliktní a že vyvolává protizápadní sentimenty je evidentní. Přesto však určující není návrat zpět k jejich minulosti, ale modernita inspirovaná či přímo vnesená ze Západu.