Z Číny a Evropy

V roce 1958 vyhlásil tehdejší předseda KS Číny Mao Ce-tung kampaň nazvanou „Velký skok vpřed“, jejímž cílem bylo pomocí radikálních politických a ekonomických opatření rychle zvýšit průmyslovou výrobu tak, aby Čína během 15 let vybudovala komunismus a stala světovou velmocí.

V rámci této politiky byly stamilióny Číňanů nuceny po celé zemi stavět primitivní malé vysoké pece a snažit se v nich vyrábět železo a ocel, protože právě masivní zvýšení jejich produkce mělo zemi katapultovat mezi velmoci. Výsledkem extrémního strádání uvaleného na obyvatele Číny byla nesmyslná produkce nekvalitního kovu, vyčerpání sil a zdrojů země a nakonec obrovský hladomor, jemuž podlehly desítky miliónů lidí. Prostě katastrofa.

Evropské orgány letos definitivně uzákonily cíl zakázat od roku 2035 výrobu spalovacích motorů v Evropské unii v bizarní snaze způsobit touto cestou ochlazení globálního klimatu. Společenské a ekonomické dopady této voluntaristické politiky jsou pro její tvůrce druhotné. Stejně tak evropské orgány letos rozhodly, že do roku 2050 mají ze stejných důvodů všechny budovy v EU bezemisní a tudíž musí být v nejbližších letech povinně milióny z nich zatepleny. Způsob provedení, náklady ani důsledky nikdo neřeší.

Na první pohled udeří do očí zrůdná podobnost obou přístupů – absolutní voluntarismus a ignorování reality. V prvním případě dnes již dobře víme, jakou bezprecedentní tragédii tato nesmyslná levičácká fanatická dogmatika způsobila, aniž by čehokoliv zamýšleného docílila. A při tom později stačilo jenom otevřít Čínu světu a povolit soukromé podnikání, aby dnes byla ve výrobě oceli bezkonkurenční světovou jedničkou a celkově druhou největší ekonomikou světa, která pozvedla z bídy v historicky nejkratší době stamilióny svých obyvatel. Nás pád do propasti teprve čeká, ale na šikmé ploše se již evidentně nacházíme. Číňané se dokázali poučit z úspěchu Západu a aplikovali u sebe metody, které k němu v kapitalistickém světě vedly. My jsme si zvolili opačný směr – napodobujeme Maovu cestu do pekel metodou velkých bláznivých skoků. Nespasí nás ani nová „kulturní revoluce“, kterou nám levicoví ideologové vnucují.

Ze světa financí

Světem financí otřásají krachy bank. Nejprve v USA a nyní globálně významné švýcarské Credit Swiss. Právě banky přitom mají být podle představ pokrokářů těmi institucemi, skrze něž proválcují do společnosti principy nového inkluzívního, klimaticky a genderově citlivého světa. Ne už zisk, ale tzv. ESG (environmental, social, governance – tj. tzv. udržitelnost, gender, klima atd.) má být kritériem, podle něhož se mají alokovat zdroje finančními institucemi v ekonomice.

V této souvislosti jsou příznačné informace, které se objevují o zkrachovalé kalifornské Silicon Valley Bank. Ta se všude pyšnila tím, jak vzorně plní ESG principy, jak je inkluzívní a citlivá k sexuálním menšinám, jak ženy, barevní a LGBT+ zaměstnanci v ní zastávají ve vysokém procentu nejvyšší posty. Za řízení rizik však ve vedení prý osm měsíců nikdo neodpovídal. A podle toho to také dopadlo. S důrazem na pokrokářské nesmysly namísto ziskových kritérií směřují západní banky do propasti. Už to začíná.

Trocha vzpomínání

Před dvaceti lety začala americká agrese vůči Iráku. Stejně jako současný ruský útok na Ukrajinu byla pošlapáním mezinárodního práva, probíhala pod vylhanými záminkami a vedla k rozsáhlé devastaci země a statisícům obětí. Dodnes je pro Spojené státy traumatem. Je dobré si v této souvislosti připomenout, že tehdejší český prezident Václav Klaus se nebál americkému velvyslanci sdělit svůj nesouhlas a varoval velkého spojence před následky, zatímco jeho předchůdce Václav Havel se snažil Američanům zalíbit podpisem devótního dopisu na podporu agrese.

Co oba útoky velmocí na slabší protivníky spojuje, je zdá se i celková neujasněnost záměrů útočníků, podcenění soupeře a špatný odhad mezinárodní situace. I po dvaceti letech je Irák stále rozvrácenou a zničenou zemí, jejíž obnova po válce nikoho nezajímá. Ukrajina si dělá naděje na lepší osud, ale příklad Iráku, Bosny, Libye a dalších ji nedává přes dnešní halasné sliby velkou naději. Bohužel.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause