Automobilka Kvasiny působí jako mohutný vysavač pracovních sil nejen v okrese, ale daleko za hranicemi. Nejen okresu, ale i republiky. Není však jenom automobilka Kvasiny. Jsou další firmy, které se rozvíjejí, budují nové výrobní kapacity a ty všechny potřebují lidi. Lidé chybí ve zdravotnictví a dalších odvětvích. Ovšem lidé na práci.

Podle některých údajů chybí na českém trhu pracovních sil 200 000 lidí. To není tak málo. Hledá se řešení dovozem z Ukrajiny, Bulharska, Mongolska, dokonce až z Filipín. Jak jsou takováto řešení finančně náročná, administrativně složitá (viz Ukrajina), víme. Přitom výsledný efekt pro ekonomiku, při zapojení těchto dovezenců do výrobního procesu, je mnohdy dost diskutabilní.

V České republice je dle údajů z dostupných zdrojů 128 000 neziskových organizací. Některé jsou relativně malé, 5 až 10 lidí, některé jsou poměrně rozrostlé struktury, např. Člověk v tísni zaměstnává 381 zaměstnanců, Evropské hodnoty 178, a dalo by se pokračovat. Pokud bychom vzali jako průměrné číslo 10 zaměstnanců, pouhým vynásobením se nám najednou objeví přes milion osob, které, dle mého názoru, by snadno mohli pokrýt onen deficit 200 000 chybějících pracovníků. A ještě by stále zbylo dost lidí na tu skutečně potřebnou práci, kterou některé tzv. „neziskovky“ provádějí. Mám na mysli starost o přestárlé, pomoc potřebným, lidem na okraji společnosti, prostě všechny ty služby, na které stát nestačí a nebo které záměrně opomíjí.

Když se hovoří o těchto „neziskovkách“, má většina lidí pocit, jako že se zde odehrává všechno na bázi jakési dobrovolnosti, téměř bez nároku na plat, že jde vlastně o jakousi charitu, kterou vykonávají lidé typu Matka Tereza. To je ovšem velký omyl. Insertní zdroje uvádějí, že nástupní plat do neziskových organizací se pohybuje kolem částky 20 000 Kč, ale jsou i značně vyšší. Kde se ty peníze berou, když tyto organizace žádný „zisk“ nevytvářejí?

Jen v roce 2017 obdržely od státu, krajů, obcí, dotace na činnost v celkové výši 16,5 miliardy korun. Např. Nadace člověk v tísni, hospodařící s rozpočtem přes 1 miliardu korun, má při svých 380 zaměstnancích průměrný plat 27 000 korun, mzdové náklady činí 124,789.000 Kč a osobní náklady 167,142.000 Kč. V tom nejsou započteny náklady na zahraniční mise a projekty. Nelze však nevidět, že tato organizace má ve své náplni i pomoc skutečně potřebným. Na rozdíl od takového think-tanku Evropské hodnoty, zaměstnávajícího 110 stálých zaměstnanců a 68 stážistek. Zástupcem ředitele pro věci politické je Jakub Janda, bývalý pornoherec, nyní nadějný mladý „politolog“, působící za premiera Sobotky dokonce jako poradce na úřadu vlády.

Shrnuto. Pokud bychom část těchto institucí, kde jsou ukryty stovky lidí s prapodivnou pracovní náplní ale s velmi slušnými platy, dokázali redukovat, získali bychom nejen oněch 200 000 lidí na volná pracovní místa, ale ještě bychom úsporou státních prostředků z oněch 16,5 miliard získali nemalé finanční prostředky pro oblasti, kde se peněz nedostává. Potom by se chimérický slib pana premiéra, že všem důchodcům přidá 1000 Kč, mohl stát klidně realitou.

Má to ovšem jeden háček. Zda tito lidé, o kterých tady píšu, umějí vůbec skutečně pracovat?

(podklady z internetového textu pana Petra Pokorného)