Už sám princip dvoukolové senátní volby považuji za ne právě šťastný. Je to vlastně, jako by první dva závodníci v cíli, museli absolvovat závod ještě jednou. Spravedlivé by bylo, aby zvítězil ten, kdo byl tzv. první na pásce.

Pak je tahle volba i značně neekonomická, protože volební komise zasedají po týdnu znovu. Znovu musí dostat odměnu, nehovoře o dalších nákladech s druhým kolem spojenými. O výdajích na kampaň před druhým kolem ani nemluvě. A ještě k tomu volba po dva dny, když volební účast v tom opakovaném „běhu“ do Valdštejnského paláce je mizivá. Vypadá to spíše tak, že několik zbloudilých chodců omylem vstoupilo do volební místnosti. Letos to bylo 16 občanů ze 100. Máte snad pocit, že senátorský mandát v takovém případě má tu správnou váhu a kvalitu? Nejsem o tom zcela přesvědčen.

Řeči o senátu jako o pojistce demokracie chápu. I já jsem ve své kampani kdysi obhajoval smysluplnost horní komory. U ústavních zákonů to ještě jakž takž platí, ale u těch ostatních? Senát návrh sněmovny odmítne, nebo přepracuje a s připomínkami vrátí. A Poslanecká sněmovna pak zcela suverénně Senát přehlasuje. Tak to totiž ve většině případů chodí.

Přesto se sluší letošním vítězům pogratulovat. A co říci těm co neuspěli? O nich platí jedno české přísloví: Sláva vítězům a čest poraženým. Tak tedy – čest!