Abych to vzal po pořádku. Nejlépe znají důvod úrazu novináři včetně těch televizních, a to především ti, kteří rádi argumentují důvody, kterými by pana prezidenta lišácky dehonestovali. Nezdařilo se a tak neúnavně hledají další důvody, včetně snížení důvěryhodnosti jeho osoby. Vláda je programově napadána, i když právě díky ní se hospodářská situace v naší zemi zhoršuje pomaleji. V případě potřeby jí namydlí schody Národní banka. Jak prohnané. Ani odborníci se nemohou shodnout na tom, za jaký krok lze snížení hodnoty koruny proti euru považovat.

Důsledkem je kromě benkéři zvažovaného efektu také zvýšení cen zboží na vnitřním trhu a tím také zvýšení DPH. Že na tom budou nejvíce biti ti nejchudší našim makroekonomům jaksi nevadí. Oni mají dost a tak nějakou tu kačku rádi připlatí. Panu ministrovi vnitra, který jedná v souladu se zákonem, jako správní úředník s plnou odpovědností, radí naléhavě nejprve „nejchytřejší a nejuniverzálnější“ redaktor České televize a následně řada dalších specialistů na danou problematiku, poslanců a čekatelů na vládní funkce, stávajícím policejním prezidentem konče. Ten dokonce zveřejňuje, v čem se mu pokyny ministra nelíbí. Kdo tedy vlastně rozhoduje? Kdo nese za ta rozhodnutí odpovědnost? To je řada otázek, na které nám asi v této podivné době nikdo neodpoví. Kdo tedy získal od vlády finance pro policii? Ministr? Tak proč to za svou zásluhu považuje jeho úředník?  Otázek je přehršle, ale odpovědi nikde.

Bývalí ministři pomlouvají ty současné, vyhrožují tím, že o sobě v novém parlamentu dají znát, poslanecká sněmovna v nové sestavě uzavírá dohodu o schválení rozpočtu na příští rok z pera exministra, který prohlašuje, že ten rozpočet je špatný a že jeho lidé pro něj jistě ruku nezvednou. Není to už příliš mnoho rozporů? Nadává se ministrovi dopravy, který sice provedl řadu personálních změn, ale iniciativa stavebních firem se při realizaci akcí zjevně zlepšila.

K řadě změn došlo také na MPSV, na spadnutí je rozšířená žaloba na bývalého ministra a jeho náměstka pro milionové ztráty při realizaci špatných projektů, i když dotčení dodnes tvrdí, že jde o projekty dobré. Kritiků je mnoho, ale lidé podporující změny ve společnosti mlčí a pracují. Je zajímavé, že ti nejhlasitější kritici se rekrutují z těch, kteří to v období minulých vlád dotáhli až do neslavné současné ekonomické a sociální situace a také do velmi neslavných volebních výsledků. Od voleb uplynulo pár týdnů a ti, kteří to tu vedli od desíti k pěti, se otřepali a už znovu vystrkují hlavu jako rytíři bez bázně a hany, kteří rychle zapomínají na vlastní nedostatky a chyby. V úřadech sedí stejní úředníci, kteří poslušně plnili pokyny politiků a dnes se opět chystají poslušně plnit pokyny nové garnitury. Zatím, v období latentního bezvládí ale vládnou sami. Beze studu a odpovědnosti.

Politici se dohadují o vytvoření nové koalice, ale o vůli občanů už se zase jaksi nemluví. Na pořadu dne jsou funkce, komise, parlamentní výbory, ale na zájmy občanů zatím není čas. Pověřenému předsedovi strany jde v první a dalších několika řadách o funkci premiéra a dokazuje nám, jak nutnost kompromisů může změnit volební program v kabaretní pamflet. A tak je v současné době jedno, že zájmy jednajících se v mnoha případech diametrálně rozcházejí.

Není jasné, co se bude dít dál a tak budeme trpělivě čekat na to, co nám Ježíšek prostřednictvím našich volených zástupců nadělí. Z očekávané nadílky jde spíše strach.

Co na to mají říct obyčejní lidé, kteří nejsou celebritami odjíždějícími dle televizních zpráv na vánoce do teplých zámořských krajin a reprezentují oněch sto tisíc majetných kromě toho, že vánoce a především nový rok jim místo úsměvu přinášejí další vrásky z toho, jak další rok přežít bez velkých materiálních ztrát. Pravda, vánoce jsou svátky lásky klidu a míru, ale naši politici nám jej, jak je vidět, příliš mnoho nedopřejí.

Současná doba nám přináší ještě jeden nečekaný fenomén. Občanské iniciativy řeší dilema, kdo je vlastně jejich nepřítelem a kdo za současnou neradostnou situaci nese odpovědnost. Politické strany vycházejí z těchto úvah velmi neradostně, a to i v případě, že mají po volbách ve svých řadách v parlamentu také některé nové reprezentanty, bývalé občanské aktivisty.

Pan prezident je po úrazu a zatím mlčí a jen se vzdává milostí, parlament se teprve formuje, senát vede komorní jednání jehož závěry nemusí schvalovat poslanci, policii řídí dva prezidenti a pan ministr vnitra pod tlakem stávajícího řeší, co se situací, kterou nezavinil, ale spoluautoři tohoto rozhodnutí již zase zasedají v novém parlamentu a chystají další chytrá opatření. Jde z toho hlava kolem, ale nebojme se, neboť předseda mandátového výboru parlamantu, plzeňský fiškál  nám s tím, jak je jeho zvykem, moudře poradí.

Josef Reiman