V Těchto dnech uplynul rok od chvíle kdy jsme mohli vidět umírat lidi na kyjevském Majdanu a slyšet výstřely ze zbraní vládního Berkutu. Asi nikdo z nás nevěřil vlastním očím a tím spíše tomu,že jde o předehru k velkému umírání. Od této chvíle se mnohé v realitě Ukrajiny změnilo. Nová geopolitická situace zaznamenala anexi Krymu a vznik proruských východoukrajinských republik měnících jména od Novoruska až po nové republiky Luganskou a Doněckou. Dnes oslavují ukrajinští Rusové své vítězství u Delbaceve. Jaká je však realita očima člověka uvažujícího v souvislostech? Kdo má zájem na udržování tohoto konfliktu?

Chtělo by se počítat ztráty lidských životů. Podle ruských údajů tisíce.Podle Ukrajiny podstatně méně. Zde hraje zásadní roli propaganda. Zatímco v ukrajinské televizi se debatuje a občas se modlí nebo se vysílá reklama, v té ruské je propagnda proruských sil naplněna více než vrchovatě. Počínaje tvrzením o fašistech a Banderovcích, spolu oligarchy a pučisty a konče odvoláváním na události kolem druhé světové války a viny Ukrajinců na vyvražďování národnostních menšin. Tiše se obchází po špičkách vraždění u Katyně a smrti statisíců lidí v koncentračních táborech sovětského režimu. Nemluví se o agresi v Afganistanu, a dalších sovětských asijských republikách.  Propaganda je všemocná. Pokud se něco nedá dokázat, tak to neexistuje. Ruské zbraně ani vojáci na Ukrajině nejsou. Moskva separatisty nepodporuje a jen dává najevo svou vůli pomoci lidem na východní Ukrajině dodávkou podpory humanitárními konvoji,které však nesmí Ukrajina kontrolovat. Je zvláštní že po dojezdu takové kolony vždy následně dojde k eskalaci bojů. Vypadá to trochu jako ze hry Voskovce &Wericha Těžká Barbora. Také absurdní situace.

Snad nejhorší je propaganda v oblasti působení na lidské emoce. Na snímcích přicházejících výhradně z Ruska jsou vítězní proruští separatisté zacházející nevybíravě se zajatými Ugry. Místní lidé vyjadřují svou nenávist vrahům a fašistům zabíjejícím jejich rodiny. Přitom vlastně nikdo neví z které strany salvy přiletěly a kdo je tedy vlastně vrahem. Stačí tvrzení že Ukrajinci zabíjejí vlastní lidi. Ona je to vlastně pravda, ovšem neví se kteří to jsou, jestli regulerní armáda, nebo separatisté. Ono často není možné identifikovat čí zbraně zabíjejí. Prostě účel světí prostředky. Rozporná tvrzení ovlivňují mínění lidí, kteří nemají přístup k jiným informacím. Pro ně jsou ti špatní vždycky ti zajatí, zubožení a potupení vojáci, kteří za vše mohou. Rozstřílené mrtvoly nejsou důvodem k lítosti. Do těch se kope. Prostě vítězové jsou hrdinové a mohou si dovolit cokoliv a nejsou to jen verbální nadávky.

Je nutno konstatovat, že i přes tvrzení že Rusko na Ukrajinu své vojáky neposílá, že zatím, bez ohledu na ruské vojenské dovolence, kteří si přijeli na Ukrajinu zastřílet, nikdo nezná roli a působnost bývalých příslušníků ukrajinského Berkutu. Jsou to ti, kteří se nejprve přesunuli s ruskými doklady na Krym a do Ruska, aby se následně s původními doklady vrátili na východní Ukrajinu a po boku svých proruských přátel se dali do boje s Ugry. Přísně vycvičené jednotky s policejní praxí jsou jistě přínosem pro proruské separatisty. Stejně tak jednotky specnaz Omon nejsou amatéry v zabíjení. Důvodem k posměchu jsou také útěky ukrajinských vojáků na stranu separatistů. Řada z nich je příslušníky ruských či smíšených rodin žijících na Ukrajině. Potom  je skutečně na místě otázka proč střílet do vlastních. Navíc přátelské Rusko je zárukou vítězství té správné strany. Zbraňové systémy či sofistikované vybavení k lokalizaci nepřátelských sil je jen nezbytným doplňkem k tomu, aby střelba do fašistů měla náležitý účinek.

Důležité jsou však psychologcké dopady velkých vítezství. Jistou analogii vyvolává zacházení se zajatci které není nepopdobné zacházení Rusů s Němci po vítězství u Stalingradu. Bílé vlajky, odložení zbraní a potupné zacházení se zajatci. To vše se do slova opakuje pro ruské propagandistické zdroje. Neviděli jsme jediného zajatce Kyjeva.

Důležité je poznamenat, že jednání v Minsku byla považována za mírný úspěch evropských vyjednávačů, zatímco absolutně byla vítězstvím proruské strany. Separatisté potřebovali čas k přesunu techniky k Delbaceve z bojišť na kterých došlo k příměří a přípravě finální operace vedoucí k porážce ukrajinské armády. Následný pláč a stížnosti na ukrajinské velení je jen slabou náplastí na děň pobědy. Našinec by považoval jednání v Minsku za začátek návratu k míru. Moskva jen za strategucký úskok. V souvislosti s tím se zamýšlím nad otázkou jak se bude další situace vyvíjet, Nemusím příliš fabulovat, abych došel ke srovnání se situací ve Španělsku před začátkem globální války. Tam však alespoň Německo přiznalo svou přímou účast bojem legie Kondor po boku Frankova režimu. Moskva se však poučila a tak je jen otázkou času,jak se bude její další politika vyvíjet. Zatím pan Putin vyhrožuje a zvedá výstražně prst, zatímco Evropa se chová prakticky stejně alibisticky jako v období podpisu Mnichovské smlouvy. S ohledem na situaci ve které je třeba počítat s použitím absolutních zbraní, je toto rozhodování samozřejmě složitější a rozpaky pochopitelnější. To je aspekt se kterým ruská politika počítá.

Je zásadní chybou vyvolávat v lidech negativní emoce, v nichž nenávist hraje hlavní roli. Proud propagandy by se měl zaměřit na dialog a toleranci. Vždyť přece všichni chceme na tomto světě být ještě chvíli a užít všeho, co nám moderní doba nabízí. Jistě je na světě stále ještě dost místa i potravy a stačí dobrá vůle a snaha po míru a porozumění. Vždyť i v naší vlasti žije vedle sebe řada Rusů a Ukrajinců, kteří si navzájem nepřekáží a nebýt momentální  meziníárodní tenze, žili by vedle sebe v klidu a pohodě.Je smutné že si Rusko vytvořilo polygon pro využití nadprodukce konvenčních zbraní i zkoušky nových zbraňových systémů, o vysílání vlastních vojáků a specialistů nemluvě.

Josef Reiman