Politické strany, které ve volbách dostatečně neuspěly, se chovají jako by chtěly znovu návrat totality. Totalitní systémy nerespektují spravedlnost u moci soudní. Do právních předpisů zabudují takový právní systém, který mohou spolehlivě ovládat.

Obdobný systém zavedla komunistická strana po slavném „vítězství revoluce“ v únoru 1948. Tvrdě na něm pracovala. Na právnické fakulty byli přijímáni pouze občané z „prověřených“ rodin. Bez legitimace rodičů v KSČ měli studenti minimální pravděpodobnost absolvovat právnickou fakultu.

Výsledky této garnitury „vzdělaných právníků“ neseme nyní.

Sametová revoluce dosáhla toho, že byla přijata Ústava, která platila v první republice. Ale občané, kteří byli zvolení do zákonodárných sborů, se nechali oklamat vykladači právních předpisů. „Občanský soudní řád“ se stal jedním ze základních předpisů, podle kterého soudci soudili a soudí dosud.

V rozporu s literou Ústavy soudci vyšších soudů nedodržují základní pravidla soudu. V právním státě se mlčky předpokládá, že každý rozsudek musí být spravedlivý. Tento problém je starý více než dvě tisíciletí. Spravedlivý rozsudek je pouze tehdy, když je pravdivý pro obě stranu sporu. Co soudce odebere jedné straně, musí přisoudit druhé straně. V právnické mluvě se označuje jako důkaz opaku (opakem, z opaku, v matematice sporem).

Druhým porušením zásady spravedlivého soudu bylo (a neustále je), že se nedodržuje nezávislost soudního rozhodování. Ústava zaručuje každému soudci nezávislost v jeho rozhodování. To znamená, že soudce může každý případ řešit pouze jednou. Je vinou našeho Ústavního soudu, že tuto skutečnost nerespektuje. Soudci odvolacího soudu běžně vracejí řešit spor zpět soudci, který již jednou rozhodl (soudkyně Králová). Takovou moc soudci nikde v Ústavě nemají. To je příčinou toho, že soudci mohou páchat trestné činy (korupce) a předseda Vrchního soudu v Praze nemůže chybná rozhodnutí nižších soudů nalézt.

Vedení některých politických stran jedná jako malé děti. Potřeby občanů jsou jim lhostejné. Tlačí vítěze voleb do nesmyslných koalic, místo aby projevily smysl pro to, co je pro občany nejdůležitější.

Moc soudní může být třetím pilířem demokratického státu pouze tehdy, když soudci budou rozhodovat spravedlivě. V takovém systému je vyloučené, aby se soudce dopustil trestného činu.

Jestliže jeden z pilířů demokratického státu nefunguje, je třeba demokracii opravit, ne ničit. Sbírku zákonů je třeba upřesnit a soudcům nadefinovat termín „Zákon“. Obsahově by upřesnění mělo zahrnout následující paragrafy:

§ 1. „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují, je hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem. Jsou to:

1. Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických
2. Ústava, Listina základních občanských práv a svobod
3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (NATO, EU)
4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů
5. nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.

Povinností zákonodárců je učinit z republiky právní stát. Stranické spory by se měly věnovat tomu, co je pro republiku nejdůležitější.