Má-li se obdobný spor mezi dvěma občany řešit kdekoliv v republice, musí být rozhodnutí soudu identické. Identické v tom smyslu, že soudce dá za pravdu té straně, která je v právu. Je-li žalobce v právu, náleží mu i náhrada soudních nákladů. Není-li žalobce v právu, hradí soudní náklady nejen své, ale také žalované strany. Tento problém vyřešili k velké spokojenosti již staří Římané. Nemohlo se stát, aby soudce vyslovil: „Žalobce je v právu, náhrada nákladů mu nenáleží“ (případ zpěvák K. Gott), protože výrok k žalované straně by byl: „Žalovaná strana není v právu, náhrada nákladů jí náleží“. Takový výrok je nepravdivý, lidově označený za lživý.

Současné nepravdivé výroky umožňují právní předpisy. Když soudce rozhoduje spor, musí být jeho rozhodnutí pravdivé vůči oběma stranám. Přisoudí-li soudce jistý majetek straně A, pak tento majetek musí být odebrán straně B. Soudce nesmí operovat s jiným majetkem než tím, u kterého je sporné vlastnictví mezi A a B. Výrok soudce vůči straně A musí být opakem výroku ke straně B. Oba výroky musí být pravdivé. To je princip důkazu opaku (z opaku, důkaz sporem, v matematice logický vztah ekvivalence).

Pohrdám soudci a soudy, které tuto triviální skutečnost nerespektují.

Když naše soudy řešily svůj problém o „mzdových nedoplatcích“, rozhodly, že třetí osoba (stát) jim má doplatit jisté částky. Všichni soudci, kteří spor řešili, rozhodovali podjatě. Ústava každému soudci zakazuje rozhodovat podjatě. Článek 82. Ústavy praví: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdoohrožovat.Jinými slovy: Žádnýsoudce nesmí svounestrannost ohrožovat, čili nesmí soudit takovou věc, ze které by mohl mít prospěch sám, nebo jeho příbuzní. Jestliže soudce jednou rozhodl, již nikdy se nemůže k případu vracet, protože rozhodl podle nejlepšího vědomí a svědomí. Soudce každého odvolacího soudu má povinnost vynést své rozhodnutí, nesmí ohrožovat rozhodnutí soudce I. stupně.

Pohrdám soudci a soudy, které tuto triviální skutečnost nerespektují.

Před zákonem má platit rovnoprávnost svéprávných občanů. Žádný soudce nemá právo zkoumat, jaké je národnosti, etnika, nebo jaké má vzdělání občan, který se na soud obrací. Povinnost zastoupení „občanem s právnickým vzděláním“ má být pouze tehdy, kdy by občan mohl utrpět újmu, pokud nezná zákon.

Pohrdám soudci a soudy, které tuto triviální skutečnost nerespektují.

Pokřivení justice vzniklo hned po uchopení moci „dělnickou třídou, pod vedením KSČ“. Soudci se podřídili poměrům a víceméně ochotně rozhodovali, a nadále rozhodují, podle potřeb moci výkonné, případně podle svých zájmů. Občanů s „právnickým vzděláním“ je v zákonodárném sboru přehršel. Zájmy společnosti jsou většině lhostejné. Důležitější je popularita a stranická konta, nebo prebendy ostatních „občanů s právnickým vzděláním“.

Každá profese odpovídá za své případné chyby a omyly, s výjimkou právníků. Tato profese chyby nedělá, nenese za své rozhodnutí žádnou odpovědnost, má jen jiný právní názor. Zákonodárnému sboru uvedené skutečnosti zřejmě vyhovují.