Vlády za prezidenta Havla trpěly (a 30 let stále trpí) skutečností, že část moci výkonné a celá moc soudní pokračovala v praktikách, kterým se naučily za totality. Občané nejsou sice tak často bráni do vazebních věznic, ale nad výroky soudů zůstává rozum stát. Je možné, aby v právním státě byl premiér označovaný za trestně stíhaného bez účasti soudů? Je možné, aby soudy zabavovaly majetek občanů, kteří ho nabyli podle rozhodnutí soudce? Je možné, aby soudce změnil žalobní návrh? Jeden soudce byl dokonce usvědčený z korupce. Soudci musí být vzorem morálního konání. Prokurátoři jsou schopní obžalovat polovinu občanů z korupčního jednání. Advokáti jim rádi „vypracují právní názor“. Jiní advokáti trvají na opačném hodnocení skutkové podstaty

Státní zástupci jsou zařazení do gesce ministra spravedlnosti. Z toho titulu se domnívají, že mohou beztrestně obvinit kteréhokoliv občana, dokonce i poslance s mandátem imunity. V právním státě je takový postup nepřípustný. O každém skutku, nebo o podezření z vykonaného skutku, musí rozhodovat nezávislý a nestranný soud. Státní zástupce má povinnost požádat soud, aby rozhodl, zda předložené důkazy stačí k obvinění, nebo zda policie má pokračovat ve vyšetřování. Jestliže soudce žalobu přijme, nebo povolí další vyšetřování, automaticky se musí stát zákonným soudcem šetřeného případu. Takový je přirozený výklad Ústavy a Listiny základních práv.

Výběr soudu si zpravidla určuje žalobce tím, že k vybranému soudu doručí své podání. Může být v pravomoci jednotlivých soudů předat spor soudu, který je s obdobnými spory lépe seznámený. Musí být lhostejné, který soudce případ řeší. Všichni soudci mají povinnost rozhodovat podle svého svědomí, nestranně a nezávisle. Všichni soudci mají stejnou pravomoc. V první republice soudy probíhaly bezproblémově, protože prokurátoři respektovali své povinnosti, a soudci věděli, co je spravedlivý (čili pravdivý) výrok.

Soud je činnost za úplatu. Není-li žalobcem stát, musí soudce (před jednáním, a po schválení své nestrannosti účastníky sporu) stanovit výši soudního poplatku. Což se nyní patrně neděje, zejména při kauzách, kdy je žalobcem instituce. V právním státě musí soudce rozhodovat výhradně o žalobním návrhu. Jedná-li se o spor, ve kterém je více účastníků, musí soudce vyloučit všechny, kterým je výrok soudu lhostejný. Což je princip vyloučení třetího. Zůstanou pouze dva účastníci sporu: žalující strana a strana žalovaná.

Soudce má pouze dvě varianty, jak může rozhodnout:

A: Uzná předložené důkazy. V takovém případě soudce rozhodne: „Soud uznal důkazy žaloby. Žalovaná strana splní tyto požadavky žaloby: .... Žalovaná strana uhradí veškeré soudní výlohy žalobce.“