„Mimochodem, drtivá většina ústavních stížností, směřujících k Ústavnímu soud, bývá odmítnuta, obvykle pro nedůvodnost. Např. v roce 2018 bylo podáno 1715 stížností proto rozhodnutí Nejvyššího soudu, z toho jen 21 skončilo nějakým nálezem, ostatní byly buď odmítnuty nebo nejsou dosud ukončeny.“

Interpretuji i s gramatickými chybami. Patrně je tato informace pravdivá. Plní náš ÚS funkci, kterou má mít ÚS v demokratickém státě? Jestliže je tolik stížností na rozhodování obecných soudů, tak náš ÚS potvrzuje, že naše justice má k justici v demokratickém státě hodně daleko. V demokratickém státě stačí pro plnění povinností ÚS několik soudců. Mám pocit, že v První republice jich bylo pět. Republika měla o třetinu víc občanů, fungující justici zdědila z mocnářství.

Po sametové revoluci jsme také zdědili justici, která fungovala v době totality. Bohužel jsme zdědili i soudce a do funkcí obsadili nové státní zástupce. Nové soudce starý režim nevychoval a asi ani dosud nevychovává. Obávám se, že ani nyní není naše „právní věda“ na takovém stupni, který by občanům zajišťoval základní občanská práva. Počet stížností k současnému ÚS to dokazuje.

Problém je jednoduchý. Až do nástupu fašismu a svým způsobem i za okupace, platil princip spravedlivého rozhodování. Má-li žalující strana pravdu, musí být jeho nároky splněné. Je-li žalobce (ten který se na soud obrátil) v právu, žalovaná strana musí splnit jeho podmínky a současně uhradit soudní náklady.

Totalita nám zavedla jiná kriteria. Rozhodnutí soudce muselo odpovídat „vědeckým“ idejím Marxismu-leninismu. Na základě poznání, že dělnické třída pod vedením KSČ zvítězí na celém světě.

Naši současní zákonodárci to trochu upravili. Soudci mohou rozhodovat podle „naléhavého právního zájmu“ nebo podle „závazného právního názoru“. V ČT jsme byli svědky diskuze na toto téma moderátora Moravce s některými zákonodárci.

Pravda, jako matematický termín, je pro zákonodárce a soudce někdy cizí slovo. Je trapné rozebírat pravidla, která si soudci současného ÚS stanovili. Rovnost občanů před zákonem nahradili rovností advokátů před zákonem. Každý jejich „Nález“ je důkazem nepochopení moci soudní v demokratickém státě.

Naše Ústava je perfektně napsaná, bohužel její výklad našimi zákonodárci a soudci je tristní. Nemalou vinu na tom nese ČT a její moderátoři.

Je nepochybně v moci vlády okamžitě odvolat nejvyššího státního zástupce, protože jeho (možná jen teoreticky) podřízení navštěvují poslaneckou sněmovnu jako fanouškovský klub. Právo obrátit se na Senát nebo Sněmovnu má Nejvyšší státní zástupce v Ústavě přesně definovaných případech. V soudním sporu, který státní zástupce inicioval, může podat odvolání. Práva před soudem žalobce i žalované strany jsou vždy rovná. Rozhodnutí soudce je pravomocné.

Každý rok je asi 1700 soudních jednání, která podali občané nebo instituce k současnému ÚS. Ale v právním demokratickém státě musí každý soud skončit u obecného soudu. Nesmí existovat spor, který by obecný soud nerozhodl.

Máme dvoustupňové soudnictví, které zajišťuje rozhodnutí každého sporu v rozumné možné době.

Soudci nepochybně chápou literu Ústavy. Nezávisle a nestranně může soudce rozhodnout pouze jednou. V případě odvolání, musí rozhodnout soudce vyššího (odvolacího) soudu. Organizace soudních postupů je v pravomoci ministerstva spravedlnosti.

Odvoláním Nejvyššího státního zástupce, nebo potrestáním státních zástupců, kteří napadli soudní spor, který sami nevyvolali, ušetří republika stamiliony. Rozhodnutí soudu budou v rozumné době. Zjednodušením soudních postupů se ušetří značné prostředky vynakládané za chybná rozhodnutí soudů. Ušetří se náklady na soudní procesy i náklady za špatná rozhodnutí soudů. Přínos do státní pokladny bude značný.

Z republiky se stane demokratický stát.

Na vědomí: premiér, vláda, Senát, Poslanecká sněmovna, občané.