Podobná rozhodnutí známe i z historie. Spor o to, zda se země otáčí kolem slunce, či naopak, řešili církevní hodnostáři. Dospěli k jednoznačnému závěru, že slunce obíhá kol země. Ještě bychom měli požádat naše zákonodárce, aby se prohlásili za neomylné. Pak by „Naléhavý právní zájem“ a „Závazný právní názor“ nabyl skutečně vědecké podoby.

Každý soudce zaručeně dodržuje některé zákony matematiky. Někteří soudci si dokázali ze státního rozpočtu „udrolit“ nemalý kousek. V Ústavě a slibu mají cizí slovo „nestranně“, ale to lze jistě vykládat různě.

Matematika už od antiky dovedla rozlišit pravdivý a nepravdivý výrok. Na takové úvaze spočívá celé britsko-americké soudnictví. I v našem císařství (až do roku 1948) se tento princip ctil. S příchodem totality až do dnešní doby už soudci nepřemýšlejí nad pravdivostí výroku. Našim zvoleným zákonodárcům je to lhostejné. Není divu, protože prebendy, které z této situace vyplývají, jsou pro ně daleko důležitější.

Zárukou spravedlivého rozhodování je respektování pravdy. Soudce hledá pravdu v žalobě. Má právo a povinnost rozhodnout podle svých znalostí zákona a podle svého svědomí. Vždy existují pouze dva možné výroky soudce. Jsou to:

1) Soud uznal důkazy žalobce. Rozhodnutí soudu musí být: „(Soud dává za pravdu žalobci.) Žalovaná strana je povinna splnit požadavky žalobce v těchto bodech..... Žalovaná strana uhradí soudní náklady žalobci.“

2) Soud neuznal důkazy předložené žalobcem. Rozhodnutí soudu musí být: „Žaloba se zamítá. Žalobce je povinen uhradit žalované straně veškeré soudní náklady.“

Žádné jiné rozhodnutí soudce nemůže vydat. V každém sporu musí být lhostejné, která strana se na soud obrátí. Výrok soudu k jednomu účastníku sporu je opakem výroku ke druhému účastníkovi. Ústava, soudcovský slib a zákony matematiky to zaručují, ale soudci se podle toho neřídí.

V Ústavě je odstavec, který definuje, za jakých podmínek lze vydat zákonodárce do rukou moci výkonné (policii).

(5) Poslance nebo senátora lze zadržet, jen byl-li dopaden při páchání trestného činu nebo bezprostředně poté. Příslušný orgán je povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem; nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností.

Pouze existence trestného činu může (Nejvyššího) státního zástupce oprávnit k tomu, aby takové jednání zahájil. Nikde v právních předpisech není dovolené, aby se kterýkoliv státní zástupce obrátil na zákonodárný sbor, aby mu „půjčil“ některého poslance, že na něho hodlá sbírat materiál, který by ho usvědčil z trestného činu. Zákonodárci si nedovedou přečíst Ústavu, státní zástupci si ji vykládají tak, jak je pro ně výhodné. Státní zástupci se domnívají, že mají pravomoc soudů. Zákonodárci jim to ztvrzují.

Soud je placená služba občanům, institucím i státu. Každý účastník sporu (i stát) si musí uvědomit, že soudní činnost je jednou z nejdražších. Soudní aparát, který si stát musí vydržovat, by měl pracovat optimálně. Justice nemůže být bezednou nádobou. Státní zástupci by měli zodpovídat za vzniklé hmotné újmy státu.

Je povinností zákonodárců uvést stav do pořádku.

Karel Januška