Od sametové revoluce je naše moc soudní nástrojem k uplatňování parciálních zájmů poslanců a justice.

Poslanci přijali tisíce nařízení, která zvýhodňují „občany s právnickým vzděláním“, a následně je nechávají vymáhat jinými podobně vzdělanými osobami. Výsledkem jsou desetiletí nevyřešené soudní případy, nebo případy vyřešené tak, že se občan nestačí divit.

Předseda Ústavního soudu tvrdí, že je to důsledkem složitosti soudního rozhodování. Z Ústavního soudu máme dovolací soud, který řeší technické podmínky některých případů.

Ústavně právní výbor Sněmovny se zabývá domnělými prohřešky některých poslanců. Každý poslanec má imunitu. Dokonce takovou, že při zadržení u páchaného trestného činu je jeho vazba možná pouze se souhlasem poslanecké komory. Protože volební hlas poslance je někdy pro republiku důležitější, než jeho případný trestný čin.

Soudci skládají soudcovský slib: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“ Z toho jednoznačně plyne, že se soudce může ke každému sporu vyjádřit pouze jednou. Jestliže jednou vysloví své rozhodnutí, již nikdy ho nesmí změnit, protože by ho změnil na pokyn či žádost někoho třetího. Rozhodl by závisle, a tím porušil svůj slib.

Soudci někdy ignorují skutečnost, že rozhodnutí musí být pravdivý výrok. Spravedlivé rozhodnutí je takové, které je pravdivé k oběma stranám sporu. Výrok soudce k jedné straně sporu je opakem výroku ke druhé straně. Co soudce odebere jedné straně sporu, musí přidělit druhé straně. Opakem pravdy je lež (čili nepravda). Spravedlivě rozhodovat se soudci naučili už v antické době. Soudce hledá pravdu v žalobě, nikoliv v zákonných předpisech. Zákony mohou být pokřivené. Pouze morální úroveň soudce je zárukou spravedlivého výroku. Obvykle pouze jedna strana může mít ve sporu pravdu.

Rozhodnutí soudu musí být obdobné v obdobných případech. Bez ohledu na to, který soud případ řešil. Nové případy mají řešit soudy, které se danou problematikou zabývají. Totalitní systém vložil do předpisů, že se „zákonný soudce“ určuje podle místa bydliště žalované strany. Ústava ČSR z roku 1920 praví: „Nikdo nesmí býti odňat svému zákonnému soudci.“ V případě, kdy se pachatel zase dopustí nepravosti, musí ho opět soudit stejný soudce. Musí vzít na vědomí jeho předcházející provinění. To je také logické vysvětlení termínu „zákonný soudce“. Soudce, který odsoudil pachatele, stává se jeho zákonným soudcem. Nemůže nastat případ, že provinilec je současně souzen v několika místech republiky různými soudci.

Ústava (článek 82) nařizuje: „Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat“. Z toho plyne, že žádný soud nemá právo nařizovat jinému soudu. Ani soud odvolací (druhého stupně) nesmí ohrožovat rozhodnutí soudu prvního stupně. Každý soud musí samostatně rozhodnout o předmětu sporu. Odvolací soud může rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit, opravit, nebo vynést své konečné rozhodnutí soudu. Každé rozhodnutí soudu je pravomocné, pokud některý z účastníků řízení nepodá námitku. Jestliže rozhoduje soud prvního stupně, rozhodnutí soudu je pravomocné uběhnutím lhůty pro odvolání. Proti rozhodnutí odvolacího soudu lze podávat námitky výjimečně. Soud odvolací musí stanovit, které řízení může pokračovat u dovolacího soudu.

Soud nesmí používat termín „závazný právní názor“. To je výmysl totalitní justice, umožňující měnit rozhodnutí soudce. Ta rozhodovala na základě „vědeckého poznání, že dělnická třída zvítězí na celém světě“. Proto je stav justice tristní. Reálně existují pouze dvě rozdílná rozhodnutí každého případu. Pravdu může mít žalobce, nebo odpůrce. Jen výjimečně se stává, kdy mají pravdu obě strany. Když rodička uplatňuje právo rodit doma a přivolaný lékař má povinnost chránit zdraví dítěte, takové případy může řešit dovolací soud. Dovolací soudy musí být soudy smírčí. Také pro ně platí nařízení Ústavy. Musí vyřešit spor, a vydat konečné rozhodnutí. Ústava předpokládá dvoustupňové soudnictví s možností dovolání.

Morální kvality soudců jsou zárukou toho, že je republika právním státem. Když soudci pohrdají Ústavou a Státní zástupci zasahují do soudních sporů, ve kterých stát není účastníkem řízení, máme soudní systém připomínající justiční mafii.

Občanský soudní řád je výsledkem práce poslanecké sněmovny za dvacet pět let jejich práce. Je to jeden z nejhorších paskvilů právní normy. Obsahuje různé obezličky (mimo jiné dovoluje soudci nezabývat se každým předloženým důkazem), a právníci Ministerstva spravedlnosti nejsou schopni navrhnout takový předpis, který by vyhovoval současným soudním postupům. Každý poslanec by měl vědět, jak přesně má soudní proces probíhat. Z Občanského soudního řádu se to rozhodně nedoví.

Základy demokratického státu spočívají na vzájemném uspořádání vztahů mezi mocí výkonnou (prezident, vláda, policie, armáda), mocí zákonodárnou (Poslanecká sněmovna, Senát) a mocí soudní.

Soudní moci se musí podrobit každý účastník sporu, samozřejmě i stát. Soudní ochrana občanů před zvůlí státu je v demokratických státech samozřejmá.

Soud je placená služba občanům a institucím. Soudce má mít povinnost stanovit výši soudního poplatku takovou, aby odradila jednotlivce nebo instituce zneužívat soudní moc k jiným účelům.

Hnutí ANO mělo závazek ve volebních slibech již v předcházejících volbách do Parlamentu: "Pro důvěru občanů ve stát je klíčová spravedlnost. Soudy tu nesmějí být pro soudce a advokáty, ale pro občany. Zasadíme se o zrychlení nekonečných soudních stání a o vymahatelnost práva. A soudní procesy se nesmí táhnout neuvěřitelných 10 nebo 15 let." Hnutí ANO je již druhé období ve vládě, ale slib občanům zůstává slibem.

Dochází ke zjevnému porušování Ústavy. Někteří zákonodárci to možná nechtějí vidět, protože stávající systém jim umožňuje zasahovat do moci výkonné, a tím ovládat přísun finančních prostředků jak pro jednotlivé strany, tak také pro některé "občany s právnickým vzděláním".

Státní zástupci nyní podléhají ministru spravedlnosti a neuznávají princip hierarchie. Nepatří mezi soudce, ale zasahují do nezávislého rozhodování moci soudní. Přisvojili si pravomoc zasahovat do všech soudních sporů, obracet se přímo na Sněmovnu a úkolovat poslance. Ústava takovou pravomoc státním zástupcům nikde nepřidělila.

Státní zástupci jsou státní úředníci, kteří ve sporech občan nebo instituce versus stát, mají zatupovat stát. Do sporů občan versus občan, nebo občan versus instituce nemá stát právo vstupovat. To je nepřípustné zasahování moci výkonné do moci soudní.

Státní zástupci by měli podléhat ministru vnitra. Mají dohlížet na průběh vyšetřování, které vede stát. Jako příslušníci moci výkonné jsou vázáni mlčenlivostí, a nemůže dojít k neoprávněnému úniku citlivých skutečností. Musí platit hierarchie v pravomocích jednotlivých státních zástupců. Jestliže státní zástupce u soudu neuspěje, odvolání musí řešit nadřazený státní zástupce. Vláda by měla institut Státního zastupitelství přeřadit z Ministerstva spravedlnosti do Ministerstva vnitra.

Z činnosti vyšetřovací komise při Poslanecké sněmovně nemohou vzejít žádné použitelné výstupy. Poslanci a senátoři mají diskutovat o tom, jak je možné, že moc soudní selhává (kauzy Parkanová, Rath, H-System, spadlý most ve Studénce, atd) a hledat způsob, jak ukončit vládu všehoschopných právníků.

Soudcům je třeba připomenout literu Ústavy a soudcovský slib. Zákonné předpisy musí soudci brát v úvahu podle jejich důležitosti. Stačilo by k tomu třeba následující Upřesnění:

§ 1. Hierarchické uspořádání lidského poznání a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:

(1) Zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,

(2) Ústava, Listina základních občanských práv a svobod,

(3) nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, případně NATO),

(4) zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,

(5) nařízení institucí a osob, které jsou zmocněné nařízení vydávat.

§ 2. O vazebním držení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.

§ 3. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz. Soud nemá právo měnit žalobní návrh.

§ 4. Soudnictví je dvoustupňové. Každý spor má nárok na dva zákonné soudce (a rozhodnutí dovolacího soudu). Soud na každém stupni má povinnost vyřešit spor. Nemá právo nutit jiné soudy, aby za něho rozhodovaly.

Státní úředníci plní cíle, které si současná vláda stanovila. Vedoucí státních úřadů jsou za to zodpovědní.

Státní zastupitelství náleží do pravomoci Ministerstva vnitra. Právo na odvolání, nebo dovolání má pouze v těch případech, kdy je stát účastníkem řízení. Do soudního řízení mezi jinými subjekty nesmí stát zasahovat.

Ekonomický přínos navrženého Upřesnění by byl značný. Zkrátí se délka řešení soudních sporů nejméně o polovinu. Spravedlnost bude zaručená pro občany, instituce i stát.

O bezúhonném občanovi nemůže nikdo hovořit, že je trestně stíhaný, pokud o tom nerozhodl soud. Všehoschopní právníci (a prezident Zeman) vsugerovali občanům, že lze veřejně pomlouvat bezúhonné občany. Soudci budou přinucení dodržovat literu Ústavy.

Prezident je nejvyšším velitelem branné moci. Proto je soudem nestíhatelný. Případné stížnosti na prezidenta musí soudci odložit do doby, kdy prezidentovi vyprší jeho mandát.