V „diskusním“ pořadu ČT „Sto let českého práva“ jsem slyšel jenom samé chvály, jak je nyní náš stát je téměř vzorem toho, jak má justice fungovat. Přítomní byli Předseda Ústavního soudu, předseda Nejvyššího správního soudu, předsedkyně Soudcovské Unie, děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Stát jménem státních zástupců sděluje občanům, že bude „šetřit utonutí dvou dětí“. Pane státní zástupce, to je přesně to co v právním státě činit nesmíte. Nesmíte takové skutečnosti zveřejňovat, dokud nedostanete souhlas soudu. Až shromáždíte všechny důkazy, pak požádáte soud, aby umožnil vyšetřování této skutečnosti. Jestliže vám soud nedá souhlas, tak tím pro vás práce skončila. Jestliže konkrétní soud vám souhlas udělil, pak můžete zveřejnit celou skutečnost: Soud XY (nebo senát soudců) povolil vyšetřování utonutí dvou dětí jak trestný čin.

Občan i stát se podrobuje pouze moci soudní. Oba musí mít důvěru, že moc soudní respektuje pravdu a spravedlnost. Proto mají být státní zástupci v gesci ministra vnitra. Musí přísně dodržovat služební hierarchii. Pouze Nejvyšší státní zástupce se může obracet na Poslaneckou sněmovnu, nebo Senát. Zákonodárci mají imunitu. Pečlivým přečtením Ústavy by to měl vědět každý moderátor.

V právním (demokratickém) státě jsou občané chráněni soudem, aby se stát na nich nedopouštěl trestných činů.

Nevím, zda případy „brněnských studentů“ po sametové revoluci, amnestie prezidenta Klauze, kauzy Tluchoř, Nečas, Parkanová, Bohuslav Svoboda, soudce Havlík, Rath, H-System, tisíce okrádaných dlužníků, Lidový dům jsou příkladem toho, kdy spravedlnost zvítězila.

Moderátor ČT nepoložil účastníkům pořadu triviální otázku: Proč neustále dochází k tomu, že zdravý rozum nemůže akceptovat to, co nám tvrdí vrcholní představitelé. Nechovají se náhodou zákonodárci a soudcové jako v té pohádce o nahém královi?