Každý demokratický stát je založený na třech pilířích. Jsou to moci:

I. Výkonná: Policie, armáda, státní úředníci, místní úředníci vykonávající správu obecního majetku.

II. Zákonodárná: Poslanci a senátoři zvolení ve svobodných volbách.

III. Soudní: Jsou to všichni soudci jmenovaní prezidentem.

Policie v každém státě má obvykle dvě složky, na sobě nezávislé.

Veřejná policie, která má právo a povinnost dohlížet nad příkazy, které zákonodárce stanovil. Podle instituce, které policie podléhá, se řídí její pravomoc. Místní veřejná police kontroluje a trestá za jednoduché přestupky.

Tajná policie nemá žádnou pravomoc. Její činnost je svým způsobem nezákonná. Sledovat může činnost občanů republiky, občanů cizích států, zákonodárců, soudců, a všech institucí, které by mohly ohrozit chod demokratického státu. Výsledky své práce předává na vědomí veřejné policii, do rukou státních zástupců. Povinností státního zástupce je posoudit, zda důkazní materiál shromážděný tajnou policií je dostatečný k tomu, aby mohl být požádán soud k zahájení řízení.

Když se činností některého státního zástupce dostaly na veřejnost skutečnosti, které byly získané tajnou policií, je nezbytné příslušného státního zástupce zbavit funkce. Patrně i s jeho nadřízeným. Za to nese odpovědnost ministr vnitra. Když je při zatýkání přítomná Česká televize, je zřejmé, že státní zástupci, nebo policie pracují v rozporu se zákonem.

Když soudce přijme a uzná důkazní materiál za dostatečný, vydá rozhodnutí o zahájení řízení. Přijetím trestního oznámení se soudce stává zákonným soudcem sporného případu. Když soudce neuzná důkazy, a předkladatel soudu oznámil, že případ je v režimu „tajné“, vrátí kauzu předkladateli. Veřejnost nesmí být informována o tom, že tajná policie někoho vyšetřovala. To je primární občanské právo bezúhonnosti, zaručené Listinou práv. Veřejným vyhlášením soudce o zahájení trestního řízení se obžalovaný stává „trestně stíhaným“. Pouze soud (nikoliv zákonodárci) rozhoduje o tom, kdo je trestně stíhaný.

Je povinností zákonodárců, aby zakázali státním zástupcům obracet se přímo na Parlament. Některé politické strany byly založené jen k tomu, aby se dostaly k tajným materiálům od policie. Občané takovou skutečnost těžko prohlédnou. Bojovat v Parlamentu za právní stát lze jen přísným dodržováním Ústavy.

Každý člen policie (i tajné) musí být striktně zodpovědný svému nadřízenému. Členové veřejné i tajné policie jsou podřízeni ministru vnitra.

Vláda by měla s okamžitou platností odvolat z funkcí všechny státní zástupce, kteří se obrátili na Parlament se žádostí o posouzení činnosti některého zákonodárce. V demokratickém státě každé posouzení činnosti občana může učinit výhradně nestranný a nezávislý soud.

Když Ústavní soud vydá „Nález“, že rozsudek je nespravedlivý, pak je to nesporný důkaz toho, že naše soudy rozhodují nespravedlivě. Pravda není nejvyšší hodnotou, a občané nejsou pod ochranou moci soudní. Zákonodárci si přivlastnili pravomoc posuzovat trestnost občanů.

Platy všech poslanců a senátorů by měly být stejné (ale v jiné výši). Parlament s důvěryhodnou vládou by měl současnou vládu podporovat, aby splnila cíle, kterými oslovila voliče. Diskuze v Parlamentu by neměly být veřejnou propagací opozičních subjektů. Oslovování, rozdělení na výbory a podvýbory, střídání vedení diskuzí nejsou činnosti, za které občané zákonodárce platí. Jak by diskuze v Parlamentu měla vypadat, můžeme tušit ze současných televizních přenosů z parlamentu Velké Británie.

Ústava nepředpokládá přísedícího soudce. Je to nejen neekonomické, ale hlavně to soudcovu práci ztěžuje. Jisté případy musí být rozhodnuté souhlasem všech soudců, čili vyžadují jednomyslnost. Zkušený soudce musí rozhodovat samostatně, a za svá rozhodnutí je plně zodpovědný. Konstrukce a organizaci soudních řízení to má umožňovat. Špatná práce předcházejících vlád a zákonodárců by měla skončit.

Ing. Karel Januška