Tehdy bylo také důkladně zmapováno jejich rozmístění, zejména na Slovensku. Z celkového počtu 101 190 evidovaných Romů jich na Slo­vensku žilo 84 438, v Čechách a na Moravě 16 752. Tudíž v našem tisku čas od času publikované odhady, podle nichž do „vítězného února“ z roku 1948 na území dnešní České republiky ještě nežilo ani 20 000 Romů, prakticky odpovídají skutečnému stavu, tedy realitě. Avšak současné, v tisku pre­zentované politicky korektní počty u nás žijících Romů s realitou mají zřejmě jen málo společného.

Na webových stránkách Vlády České Republiky jsme se dočetli, že vláda svým usnesením ze dne 7. července 2016 vzala na vědomí Zprávu o stavu romské menšiny za rok 2015. Tato zpráva vychází z podkladů, které pro její zpracování poskytly jednotlivé resorty k naplňování usnesení souvisejících s romskou integrací. Romové podle této zprávy představují nejpočetnější ná­rodnostní menšinu žijící v ČR, přičemž se tu uvádí, že podle „kvalifikovaných odhadů“ v roce 2015 na území ČR žilo deset­krát tolik Romů, než kolik jich u nás žilo ke konci roku 1947. Jenže někteří z romských a lidsko-práv­ních aktivistů, pohybujících se v romských komunitách, sou­časný počet Romů, žijících na území ČR, odhadují na dvakrát tolik, než kolik uvádí naše vláda. A tak vlastně ani nevíme, kolik že občanů rom­ské národnosti v tuto chvíli, kdy čtete tyto řádky, na území České republiky vůbec žije. Přičemž podle zastánců multikulturních teorií není třeba po celkových počtech Romů pátrat, neboť vůbec nezáleží na tom, kolik u nás jakých menšin máme, natož jaké jsou jejich početní stavy.

Jenže státem v posledních letech vynakládané (přímo či nepřímo) nemalé prostředky na integraci Romů podle státních orgánů (především však podle některých neziskových a lidsko-právních organi­zací) měly vést k poměrně dobrým výsledkům. Podle oficiálních zpráv totiž u nás v roce 2015 žilo 226 300 Romů, přičemž více než 100 tisíc (někdy se uvádí 50 %) Romů bylo údajně integrovaných. Ovšem v případě, že u nás ve skutečnosti žije například 440 tisíc Romů, tedy dvakrát tolik než insti­tuce uvádějí, se při dosud vynaložených miliardách korun na integraci Romů zdají být výsledky stá­tem dlouhodobě dotovaného začleňování nevalné. Navíc by pak výsledky nasvědčovaly tomu, že se tu ve skutečnosti nejedná o řízenou integraci, ale spíše o přirozenou asimilaci. Ovšem o asimilaci Romů, pře­jímajících způsob života gádžů, zastánci multikulturních teorií nestojí, neboť by nás pak romské etni­kum jeho kulturou a jemu vlastními tradicemi nemohlo obohacovat.

Navíc v případě, že budeme znát skutečný počet Romů, žijících na území ČR, bychom si eventuálně mohli utvořit i poněkud nekorektní názor na stávající nezaměstnanost mezi Romy, která má souviset s cel­kovou nezaměstnaností u nás. Jenže nezaměstnanost v ČR u mužů dosahuje pouhých 3,1 pro­centa, u žen 4,2 procenta. Vyplynulo to z dat, která 31. ledna 2017 zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ). Přičemž podle evropského statistického úřadu Eurostat má ČR i nadále nejnižší nezaměst­nanost ze všech zemí Evropské unie. A tak řada českých podniků zápasí s nedostatkem zaměstnanců v dělnických profesích a Ministerstvo zahra­ničních věcí navyšuje kvótu pro přijímání žádostí o pracovní povolení Ukrajinců. Díky stávající situaci na trhu práce také Vě­zeňská služba více spolupracuje s pod­nikateli, ochotnými zaměstnávat vězně. Nad pů­vodní nedůvěrou majitelů firem totiž začíná převažo­vat obecná poptávka po zaměstnancích a také některé výhody, které s sebou zaměstnávání vězňů nese: třeba to, že pokud jeden vězeň onemocní, v práci ho zastoupí jiný. Vězeň také nečerpá dovo­lenou a nemá nárok na příplatky o sobotách či ne­dělích, přičemž může být zaměstnán i ve dvou­směnném provozu (aktuální zaměstnanost odsouzených ke dni 20. 2. 2017 činí 52,94%).

Neradostný stav ohledně zaměstnanosti Romů u nás na serveru Neviditelný pes komentoval i Milo­slav Pešta ve svém článku Romská otázka je tikající bomba, kde říká: „Dnes je Romů 300 – 400 tisíc a tvoří naprostou většinu našich nezaměstnaných. Jsou zpravidla bez pracovních návyků, zato s vel­kou porodností.“ A jako pedagog, znalý dané problematiky, pak Miloslav Pešta čtenáře upozorňuje na to, že většina dnešních patnáctiletých romských dětí s velkou pravděpodobností nikdy soustavně pracovat nebude: „To je otřesná skutečnost, kterou se nikdo nezabývá, tím více se však mluví o zá­stupném problému, kterým je zařazování romských žáků do praktických škol (proto také bylo zave­deno tzv. inkluzívní vzdělávání) a který, jak vidno, je značně irelevantní.“

Pokud jde pak o tradice Romů, mnoha aktivisty vzpomínané, je třeba zde připomenout, že romské tradiční sňatky byly vždy uzavírány ve velmi mladém věku. Chlapci se ženili někdy už v patnácti a šestnácti letech, děvčata se vdávala ve věku třináct až čtrnáct let, v prů­měru se věk nevěsty pohybo­val kolem patnácti let. A není bez zajímavosti, že v loňském roce, kdy byly v Německu diskutovány tzv. dětské nevěsty, neboť se ukázalo, že tam podle oficiálních statistik žije zhruba 1 500 nezletilých cizinců, kteří se úřadům nahlásili jako ženatí či vdané, se kromě dětských nevěst přistěhovalců z Blízkého východu musely úřady vypořádat i s nezletilými nevěstami v některých romských rodinách, jak o tom informoval deník Die Welt.

Romská mládež dospívá subjektivně dříve než mládež neromská, proto se také tradiční sňatky uza­víraly dříve, než tomu bylo u majoritní společnosti. Je pravda, že od této tradice začaly romské páry v procesu postupné asimilace ustupovat. Jak ale říkají naši lékaři, v romské komunitě přetrvává trend, že se o sexualitě a sexu s dospívajícími dětmi ne­mluví. Romské dívky v této oblasti od rodičů zpravidla nebývají poučeny a tato skutečnost mívá často za násle­dek, že Romky na svět přivádí děti v poměrně mladém věku. Tedy i v současné době je u romských dívek častým jevem, že své první dítě mají ještě v době, kdy nejsou plnoleté. A i když postupná asimilace Romů řadu jejich tradic naru­šila, v mnohých rodinách začalo být množství dětí chápáno jako zdroj obživy, kdy větší počet dětí přináší vyšší sociální dávky. Přičemž právě skutečnost, že romské ženy rodí v raném věku a málo využívají antikoncepci, podle některých našich odborníků je jednou z hlavních příčin přetrvávajících a těžce řešitelných sociálních problémů.

Jeden z těchto problémů pak představují „sociálně vyloučené lokality“ (v posledních letech jejich po­čet neustále narůstá), o nichž se zpravidla hovoří jako o romských ghettech. Celý problém ve svém článku Boj s chudobou a politická korektnost, nedávno komentujícím návrh zákona o sociálním byd­lení, dokonale vystihl zástupce ombudsmana Stanislav Křeček: „Opravdu je problémem ta tvrzená „chudoba“? Kdepak! Je to totiž všechno jinak, jenom se to některým nechce vyslovit: soci­álně vylou­čené lokality, kterých stále přibývá, neexistují proto, že by lidé, kteří zde bydlí, byli jen chudí, ale proto, že v naprosté většině tito lidé dříve bydleli v bytech, které devastovali a vybydleli, nebo nebyli schopni se přizpůsobit běžnému životu ostatních obyvatel, pokud jde o veřejný pořádek a respekt k požadavkům na klidné bydlení sousedů. A proto se museli vystěhovat. Chudí lidé (dů­chodci, samoži­vitelky) bydlí v nejrůznějších částech našich měst a obcí, aniž by se jednalo o lokality „vyloučené“. Tvrzení, že do vyloučených lokalit a ubytoven se stěhují lidé, kteří již nemohou platit nájemné v nor­málních bytech je nesmysl. Stejné sociální dávky a příspěvky na bydlení, které, při splnění stanove­ných podmínek dostávají lidé bydlící ve vyloučených lokalitách, přece dostávají i lidé bydlící v nor­málních bytech.“

A tak dál u nás vznikají na okrajích měst romská ghetta, dokonce i v těch městech, kde dříve přísluš­níci romských komunit žili rozptýleně. Taková ghetta jsou pak charakterizována kumulací problémů (dluhy na nájemném, vodném, stočném a energiích, záškoláctví dětí, nízká hygienická úroveň, gam­blerství, drogy, prostituce, lichva). Z obyvatel ghett se stávají občané sociálně vyloučení, takže sem také nejčastěji proudí státem vyplácené dávky, leckdy zneužívané. Ovšem nejsou to dávky jako ta­kové, které stojí za tolik dnes diskutovaným zneužíváním sociální pomoci. Za jejím zneužíváním stojí instituce, které s dávkami nakládají, ale i pravidla pro jejich přidělování, která to umožňují. Veřejná správa, pokud vidí, že dávky v některých oblastech neslouží účelu, pro který byly zavedeny, by totiž měla na tuto situaci včas reagovat úpravou dávek nejen co do jejich výše, ale i způsobu jejich distri­buce. Jinak nám hrozí, že namísto alarmisty avizovaných imigrantů z Blízkého východu, kteří k nám stále jaksi nepřicházejí, k nám budou z východního Slovenska proudit davy Romů. Neboť slovenský premiér Robert Fico, který o Romech mluví jako o „zneužívačích dávek“, spolu s jeho stranickým ko­legou ministrem vnitra Ro­bertem Kaliňákem hodlá v letošním roce „skoncovat s politickou korekt­ností“ a v romských ghettech na Slovensku „zjednat pořádek“. Podle posledních zpráv na pětimilio­novém Slovensku dnes žije (především v osadách) 400 tisíc Romů, což je zhruba čtyřikrát tolik, než se uvádělo v prohlášení slovenské vlády, publikovaném po posledním sčítání lidu z roku 2011. Při­čemž na východním Slovensku podíl romského obyvatelstva patří k nejvyšším v zemi.

Slovenský Institut finanční politiky v souvislosti s emigrací v minulých dnech upozornil na fakt, že za posledních 15 let do zahraničí ve skutečnosti odešlo (vysídlilo) již více než 300 tisíc osob (zde si ne­smíme plést slovenské imigranty se slovenskými občany k nám dojíždějícími za prací, kterých v loňském roce bylo 160 tisíc). Přičemž podle této zprávy největší úbytek obyvatelstva zaznamenaly výcho­doslovenské okresy Snina, Humenné a Mezilaborce, odkud k nám přicházejí slovenští Ro­mové. A víme také proč. Neboť od 1. května 2004 se vztahy mezi oběma státy řídí komunitárním právem, konkrétně nařízeními Evropského par­lamentu a Rady (ES). V česko-slovenských vztazích se zásadní změna v poskytování dávek občanům migrujícím mezi oběma státy dotkla především dávek v nezaměstna­nosti a státních sociálních dávek upravených ve Smlouvě o sociálním zabezpečení. A tak se nelze divit slovenským Romům, že k nám přicházejí, jak oni říkají „za lepším“. I když jejich dnešní migraci nelze srovnávat s první velkou poválečnou vlnou, kdy v letech 1945 – 1947 za lepšími možnostmi obživy, bydlení i sociálního postavení odjelo do Čech „ci­gánskými vlaky“ zhruba 15 000 slovenských Romů.

Nutno zde podotknout, že u nás máme dvě nejčastěji diskutované sociální dávky, jež slouží jako po­moc lidem, kterým jejich plat neumožňuje platit za nájem nebo jim po zaplacení nájmu už nezbývá na živobytí: jsou to doplatek na bydlení a příspěvek na bydlení. Jedná se o dvě nejvíce v posledních le­tech zneužívané dávky, což veřejně přiznává i Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV). Podle zveřejněných údajů bylo na příspěvek na bydlení v roce 2013 vyplaceno 7,4 miliardy Kč, v roce 2014 už 8,8 miliardy Kč. Adresátům doplatku na bydlení bylo v roce 2013 vyplaceno 2,8 miliardy Kč, v roce 2014 již 3,2 miliardy Kč. Především z tohoto důvodu se u obou dávek v roce 2015 začala vláda za­bývat změnou pravidel jejich vyplácení. U doplatku na bydlení oproti minulým rokům bylo pak zave­deno, že pokud adresát dávky žije na ubytovně (nebo je její majitel), tak doplatek získá pouze se souhlasem obce, ve které je ubytovna umístěna. Nově je také již možné doplatek získat jenom na jednu místnost v ubytovně nebo byt (dříve to bylo na počet osob), přičemž výše nájemného nesmí být vyšší, než je v daném místě obvyklé.

Na řešení situace v ghettech, na zvýšení zaměstnanosti jejich obyvatel i možnosti oddlužení se letos hodlá zaměřit nový ministr pro lidská práva a legislativu Jan Chvojka, který uvede v praxi zákon o so­ciálním podnikání, jak o tom (nejen) odbornou veřejnost informoval i server Česká justice. O co tu vlastně jde? Inu, sociální podnikání bude jakousi podnikatelskou inkluzí, provázející již zave­denou inkluzi školskou. Z věcného záměru zákona o sociálním podnikání, jak ho navrhl bývalý mi­nistr pro lidská práva Jiří Dienstbir vyplývá, že půjde o něco mezi klasickým podnikáním a nezisko­vou organi­zací. Na čtyřiceti stránkách materiálu je popsán ideální svět, ve kterém se uplatní každý, kdo nebaží jen po zisku, jde mu o blaho a uspokojení potřeb místní komunity, splní pod­mínky a na­píše žádost na ministerstvo. Podnikatelé, kteří dosahují společensky prospěšných cílů a blaha spo­lečnosti nemohou dle Jiřího Dienstbira konkurovat těm, kteří podnikají nesociálně, a proto by měli dostávat slevy na daních, přednost při veřejných zakázkách a zvláštní podmínky půjček, jak to vy­plývá ze záměru zá­kona. „Tím že sledují i jiné než čistě ekonomické cíle, mívají také vyšší ná­klady na své fungování a je pro ně obtížné obstát v konkurenčním prostředí. Tato skutečnost se týká zejména podniků, které za­městnávají sociálně či zdravotně znevýhodněné osoby,“ uvádí se v záměru. Přičemž sociálně znevý­hodněné osoby nacházíme především v „soci­álně vyloučených“ lo­kalitách, tedy nejčastěji v romských ghettech, na která se hodlá zaměřit ministr Jan Chvojka.

Podnikatelé, kteří zaměstnávají Romy, se nejčastěji rekrutují z řad romské střední třídy, která se ke svému romskému původu přestává veřejně hlásit. Jejich otevřené, politickou korektností nezkres­lené výpovědi pak leckdy odkrývají problémy s pracovní morálkou či docházkou jejich za­městnanců. Do­konce i na serveru Romea.cz se v listopadu 2016 objevil rozhovor s romským podni­katelem Marti­nem Turtákem, který si založil firmu na úpravu zeleně. Ten svoji zkušenost se zaměst­nanci popsal těmito slovy: „Moje zkušenosti s těmi novými bohužel bývají spíše negativní. Docházka do práce je prostě špatná. Jednou do práce přijdou, druhý den třeba nepřijdou a takhle je to pořád dokola. Sna­žím se jim vysvětlit, že to takhle nejde.“ Přičemž se Martin Turták nevyhýbá ani jinému ožehavému tématu: „Náš sociální systém je nastavený strašně špatně. Pracující lidi vůbec nemoti­vuje. Já když někomu řeknu: pojďte do práce, já vám ji dám, tak mi odpoví, že jedině, když je vezmu “načerno“. Ale já takhle lidi nezaměstnávám. Někteří mi řeknou, že radši zůstanou na úřadu práce a budou pobírat dávky.“ K tomu pak podnikatel Martin Turták dodává: „Češi často říkají, že Romové nepracují, ale to není pravda. Když pojedete po stavbách nebo na místa, kde se provádějí výkopové práce, uvidíte pře­vážně Romy. Ve většině případů tam ale pra­cují “načerno“, a to je problém naší komunity.“

Každý dané problematiky dobře znalý odborník nám řekne, že v případě řešení „romské otázky“ žádná jednoduchá řešení neexistují. Nelze ji totiž řešit bez toho, že pravidla a hodnoty, na kterých si naše společnost zakládá, začnou Romové považovat za vlastní. Tedy k začlenění našich spoluob­čanů ze sociálně vylouče­ných lokalit, u kte­rých „motivaci uspět“ postrádají i neomarxisté, strategie multikulturalismu nepovede ani náho­dou. Pokud náš stát skutečně hodlá řešit „romskou otázku“, pak státním orgánům nezbývá než ustavit jasný souhrn nejdůležitějších pravidel a hodnot, na kterých si naše společnost zakládá. Jedině jejich uznání a přijetí dosud nezačleněnou částí romského etnika pak povede k její přirozené asimilaci, majoritou vítané a státem vhodně zvolenými pobídkami i re­strikcemi podpo­rované.

Zde bude však třeba, jak se u nás říká, nazývat věci pravými jmény. Tedy nevyhýbat se datům, ma­pujícím skutečný stav integrace romské menšiny, včetně jednotlivých, dosud nezveřejňovaných atri­butů. Dokonce i naše Bezpečnostní informační služba (BIS) již navrhovala, aby se skončilo s "bázlivým" přístupem k etnickým problémům a vyhýbání se "reálnému popisu existujících problémů". A jestliže romská menšina u nás je menšinou největší, na čemž se shodují všechny státní or­gány a příslušné instituce, měli bychom znát její počty, politickou korektností nedeformované.

Dopátrat se toho, kolik osob romské národnosti dnes na území České republiky žije, se pokusíme ve druhém díle tohoto článku.

Něco pro odlehčení - První noc v holobytě ZDE.