Základnu, ze které v úterý 4. dubna vzlétly syrské stíhací bombardéry Suchoj Su-22, které zaútočily na cíle v Chán Šajchún v provincii Idlíb, následně v rozporu s normami meziná­rodního práva zasáhly řízené střely s plochou drá­hou letu Tomahawk (podle většiny zdrojů bylo odpáleno celkem 59 střel). Syrská státní tisková agentura SANA uvedla, že americký útok měl za následek smrt devíti ci­vilistů v zasažené vesnici po­blíž letecké základny, při­čemž mezi mrtvými byly i čtyři děti. Proti dekla­rovanému rozhodnutí Donalda Trumpa se ihned ozvaly nesouhlasné hlasy z Kongresu. Kongresma­nům vadilo především to, že si od nich Trump nevyžádal souhlas s vojenským úderem. Demokratka Nancy Pe­losiová dokonce na­psala dopis předsedovi Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu Paulu Ryanovi, v němž říká: "Kongres musí dostát své ústavní odpovědnosti tím, že projedná použití vojen­ských sil vůči suverén­nímu státu." K čemuž ještě dodala: "Krizi v Sýrii neukončí jedno noční ostřelo­vání."

Kolem dopadu řízených střel s plochou drá­hou letu na leteckou základnu Chán Šajchún se již vyrojila celá řada spekulací. Při dnešních možnostech monitorování by bylo naivní se domnívat, že Ameri­čané nebo Rusové neví, kolik že raket základnu opravdu zasáhlo. Překvapením tak bylo prohlášení tiskového mluvčího ruského ministerstva obrany Igora Konašenkova, který oznámil: „Sedmého dubna v periodě od 03.42 do 3.56 moskevského času byl proveden masivní útok z vod Středozem­ního moře z oblasti ostrova Kréta. Ze dvou torpédoborců námořnictva USA (Ross a Porter), bylo vy­páleno 59 okřídlených raket Tomahawk na syrskou leteckou základnu Šajrát. Podle informací rus­kých prostředků objektivní kontroly doletělo do syrské letecké základny celkem 23 raket. Místo pádu 36 okřídlených raket není známo."

Podle prezidenta Trumpa byl útok v bezpečnostním zájmu Spojených států a jeho cílem bylo zabránit šíření a uží­vání chemických zbraní, neboť „Bašár Asad zahájil strašlivý útok chemickými zbraněmi na nevinné civi­listy.“ V pátek také stávající šéf americké diplomacie Rex Tillerson prohlásil, že si Spo­jené státy jsou „téměř jisté“, že v Chán Šajchúnu syrská armáda proti civilistům použila sarin. I když turecká agentura Anadolu již dříve uvedla, že šlo o útok chlorem, přičemž turečtí vládní představitelé ve sdělovacích prostředcích vyslovili požada­vek, aby Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) a Rada bezpečnosti případ začaly okamžitě vyšet­řovat.

Minulý měsíc lidskoprávní organizace Human Rights Watch (HRW) zveřejnila zprávu, podle níž syr­ské vládní vrtulníky v loňských bojích o město Alepo shazovaly na obytné čtvrti ba­rely s chlorem, přičemž zástupci HRW měli vycházet z rozhovorů se svědky a z analýzy videoklipů a fotografií. Pozornosti našich hlavních sdělovacích prostředků dosud uniká skutečnost, že právě Hu­man Rights Watch, sponzorovaná miliardářem Sorosem, jako jedna z prvních za pravděpodobného viníka útoku sarinem, k němuž došlo 21. srpna 2013 na damašském předměstí Ghúta, označila syr­skou vládu. A právě takovouto podmínku si tehdy stanovil ame­rický prezident Obama pro zahájení invaze do Syrské arabské republiky jako pověstnou „červenou čáru“, se kterou dnes koketuje ame­rický prezident Trump. Přípravou útoku byl tehdy pověřen náčelník spoje­ného štábu Martin Dempsey. Ten ale útok z vojenského hlediska považoval za „zásadní omyl“ a se svým názorem, že konflikt může „skončit bez vítěze“, se netajil ani před zahraničním výbo­rem Senátu. Vzorky z Ghúty a jejich rozbor ho pak přiměly Obamu varovat, že ponese odpovědnost za „akt bezdůvodné agrese“. Jak se totiž ukázalo, na damašském předměstí Ghúta sarinem vládní síly na „umírněné vzbou­řence“ neudeřily. To signa­lizovala už pár dní po chemickém útoku americká armádní laboratoř, ale i britská Defence Science and Technology Laboratory v Porton Down, jedna z nejvíce utajovaných vládních zařízení pro vojenský výzkum, včetně chemické, biologické, radiologické a jaderné obrany. Neboť i britské zpravodajské služby získaly vzorek z damašského předměstí Ghúta a rozbor prokázal, že šar­žím, známým z chemického arzenálu syrské armády, neodpovídá. Toto zjištění bylo obratem po­stou­peno štábu, který vedl Martin Dempsey.

Nakonec tedy prezident Obama 31. srpna 2013 v Růžové zahradě Bílého domu oznámil, že útok od­kládá, dokud o něm neproběhne hlasování v Kongresu. Situaci ale zásadně změnil ruský návrh me­zinárodní kontroly nad syrskými chemickými zbraněmi, přičemž syrský režim vydal vzápětí prohlá­šení, že na návrh přistupuje. Ruská diplomatická iniciativa následovala po improvizovaném výroku amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, který v Londýně připustil, že by se Sýrie mohla úde­rům vyhnout, pokud by dobrovolně mezinárodní komisi odevzdala všechny své chemické zbraně. Pod hrozbou možné intervence USA pak Sýrie souhlasila se zveřejněním a likvidací svých zásob chemických zbraní a prekurzorů pro jejich výrobu. Sýrie sice byla dlouhodobě podezřívána z vlast­nictví mohutného arzenálu chemických zbraní, avšak skutečný stav žádný ze západních států neznal. Teprve když Sýrie vyslovila souhlas s likvidací zásob chemických zbraní, ukázalo se, kolik jich vlastní. A jak řekl generální ředitel Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) Ahmet Üzümcü v rozhovoru pro iDNES: „Spojené státy a Ruská federace mají sice samozřejmě větší zásoby, ale pokud se podíváme na další státy, které jimi disponují, tak Sýrie měla třetí největší zásoby po USA a Rusku.“

Samotná otázka zničení syrských chemických zbraní si následně vynutila zásadní politická rozhod­nutí Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) už vzhledem k tomu, že poprvé bylo tak velké množ­ství chemických zbraní vyvezeno mimo území daného státu. Úmluva jasně stanovuje, že je přísně zakázáno vyvážet tyto zbraně mimo území státu, který tyto zbraně vlastní. Rovněž je třeba zdůraznit i technické otázky ničení, především fakt, že nejnebezpečnější chemické zbraně nebyly zneškodněny v otestovaném stacionárním objektu na ničení chemických zbraní, ale na lodi s využitím specializo­vaných zařízení, které byly pro tento účel vyvinuty. A důležitá byla i rychlost likvidace nejnebezpeč­nějších deklarovaných chemických látek (sirný yperit a prekurzor DF), kdy první etapa, tedy detoxi­kace těchto látek hydrolýzou uskutečněná na moři, trvala cirka 2 měsíce. Neutrali­zace syrského yperitu a prekurzorů sarinu byla zahájena na konci června 2014. Načež v pondělí 18. srpna 2014 svět obletěla zpráva, že podle vyjádření Pentagonu i prezidenta Baracka Obamy labo­ratorní technici na speciálně vybavené americké lodi Cape Ray v mezinárodních vodách Středo­zemního moře hyd­rolýzou zneškodnili nejnebezpečnější syrské chemické zbraně. A za intenzivní snahu o omezování chemických zbraní byla Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) tehdy oceněna Nobelovou cenou míru.

Co je však pro nás v tuto chvíli důležité, při výrobě chemických zbraní nebyl v Sýrii, narozdíl od obecně rozšířených představ, užíván sarin jako náplň do jednosložkové (unitární) munice. To by totiž musela syrská armáda při jejím plnění pracovat s předem vyrobenou, tedy hotovou paralyzující lát­kou: jedinou unitární bojovou chemickou látkou v Sýrii byl sirný yperit o celkových zásobách 19,8 tun, skladovaný v zásobnících. Za bezpečnější manipulační postup byla v případě sarinu (tak jako v armádách jiných států) považována příprava dvojsložkové, tzv. binární munice. Podstatou binár­ních receptur je vznik příslušné bojové chemické látky rychlou syntézou z relativně netoxických slou­čenin (prekurzorů) při odpálení či dopravě chemické munice na cíl. Jinak řečeno, údajná svědectví obyvatel Chán Šajchúnu ze sociálních sítí, v nichž se hovořící o tom, že syrská armáda na ně shazo­vala z letadel barely se sarinem, jsou absurdní už z pohledu samotné produkce sarinu, navíc barely (tzv. barelové bomby) nikdy neshazují bombardéry, ale vrtulníky.

Syrský ministr zahraničí Valíd Mualim ve čtvrtek 6. dubna 2017 uvedl, že cílem syrského letectva v provincii Idlíb (kam vláda v loňském roce evakuovala radikální vzbouřence z osvobozovaného Alepa) byl sklad zbraní radikálů z bývalé Fronty an-Nusrá. Právě tito islamisté se v prosinci 2012 zmocnili chemické továrny nedaleko Alepa, přičemž syrská vláda tehdy varovala OSN, že „rebelové“ mohou nasadit toxický chlor, který byl v továrně vyráběn. Zajímavou úlohu tehdy při posuzování chemických útoků v Sýrii sehrálo Turecko, jeden z hlavních sponzorů syrské opozice. Tureckým bez­pečnostním složkám se totiž při raziích v bytech radikálních islamistů, hlásícím se k Frontě an-Nusrá, podařilo zadržet dži­hádisty vyrobený sarin, což se záhy provalilo na veřejnost. Přesto západní představitelé nepřestávali tvrdit, že je nepravděpodobné, aby syrští „po­vstalci“, bojující s Asadem, dokázali nasadit sarin.

Fronta an-Nusrá, čas od času se v důsledku bojů se Syrskou arabskou armádou (SAA) rozpadající do menších skupin, nejenže se několikrát přejmenovala (např. Džabhát Fatah aš-Šám), ale mnohokrát se také paktovala s jinými radikálními islamisty na území Sýrie, včetně tzv. Islámského státu (IS), proti kterému bojují západní mocnosti, ale i Rusko, Turecko, nebo Írán. A o tom, že džihádisté z tzv. Islámského státu disponují chemickými zbraněmi, žádná ze zpravodajských služeb těchto zemí nepochybuje. Navíc se i při dřívějších amerických vy­šetřováních ukázalo, že sarinem na území Sýrie teroristická organizace Fronta an-Nusrá opravdu disponuje. Pětistránkové memorandum pro Davida Shedda, zástupce šéfa armádní rozvědky De­fence Intelli­gence Agency (DIA), které se díky hackerům později objevilo na internetu, totiž dokládalo, že Fronta an-Nusrá vlastní zařízení na výrobu sarinu v Sýrii, přičemž memo­randum z 20. června 2013 také zmiňovalo, že zprostředkovatelé této teroristické organizace „nakupují v Turecku a Saúd­ské Arábii in­gredience sarinu ve velkém, po desítkách kilogramů, pro plánovanou velkovýrobu v Sý­rii“.

V případě sarinu v binární munici a jeho prekurzoru se v odborných článcích hovoří o „vysoké stálosti při skladování, ať již v chemické munici nebo v zásobnících“. Pokud však bude některý objekt, kde byla spolu s prekurzorem DF (difluorid methylfosfonové kyseliny) skladována binární munice, při ná­letu zasažen leteckou pumou, může zde bombardování otevřít pověstnou „pandořinu skříňku“. Sa­mozřejmě v syrském Chán Šajchúnu nemohlo jít o velký sklad. Ale i v případě, že by zde bylo v některém objektu skla­dováno spolu s běžnou municí i pouhých několik kusů binární munice (např. minometné střelivo) a nějaké množství DF (prekurzoru sarinu), jehož toxicita je srovnatelná s chlorem, mohlo zde být po výbuchu pumy dílo zkázy dokonáno.

Je obecně známo, že po chemickém útoku z roku 2013, k němuž došlo v městské části Damašku, následovala promptní mise OSN, určená k vyšetřování „údajného použití chemických zbraní“ v sou­ladu s rezolucí valného shromáždění OSN 42/37C a Rady bezpečnosti 620 (1989). Inspektoři v prů­běhu mise hovořili s lékaři a zasaženými osobami, odebírali vzorky půdy, prováděli stěry ze stěn bu­dov, ze vzorků munice a odebírali i vzorky vlasů, moči a krve pro následné analýzy, které se prová­děly v určených laboratořích ve Švédsku a ve Finsku, kde byly v analyzovaných vzorcích kromě sa­rinu (GB) zjištěny produkty jeho solvolýzy a degradace. Na místo hlášeného chemického útoku v Chán Šajchúnu ze 4. dubna 2017 se však žádní inspektoři nedostavili. Přitom pokud jedna členská země má vážné podezření, že jiná země vlastní chemické zbraně, může požádat Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW), aby na místo útoku neprodleně vyslala inspektory, kteří prověří, zda jsou dotyčná obvinění pravdivá, či nikoliv. K tomu má OPCW svůj mechanismus inspekcí, který funguje i v případě Sýrie. A tak i naši vládní činitelé v případě, že sdílí s Donaldem Trumpem jeho názor na užití chemických zbraní v syrském Chán Šajchúnu, mohli o vyslání inspektorů OPCW požádat. Přičemž je nutné podotknout, že u nás máme Oddělení pro kontrolu zákazu chemických a biologických zbraní, jako součást Odboru pro kontrolu nešíření zbraní hromadného ničení, který je odborným útvarem Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB).

Je také obecně známo, že Syrská arabská republika se roku 2013 dobrovolně zavázala odevzdat všechny své chemické zbraně. Pokud tak syrská armáda neučinila a dosud má zásoby binární mu­nice, nebo ji snad začala znovu vyrábět, pak si syrské armádní i politické špičky, za tento stav zod­povědné, zaslouží trest za brutální vraždy páchané na civilním obyvatelstvu. Jestliže však většina právních systémů po celém světě říká, že i v případě obviňování lidí z vraždy je třeba ctít presumci neviny, pak je třeba ji ctít i u těchto údajných zločinců a před tím, než je bude chtít někdo trestat, musí jejich zločin dokázat. Čehož by si měl být vědom i současný americký prezident, který zjevně kráčí v šlépějích bývalého prezidenta Bushe, jehož hlavním argumentem americké invaze do Iráku v březnu 2003 bylo tvrzení, že Saddám Husajn vlastní zbraně hromadného ni­čení a ohrožuje tak mezi­národní bezpečnost. Tato invaze měla vyústit v hladké vítězství Američanů v Iráku, ale nakonec se z ní vyklu­bala největší bla­máž moderní doby, jak později ve svých pamětech přiznal i bývalý ministr obrany Donald Rumsfeld.

Také prezident Ge­orge W. Bush svůj „omyl“ ohledně iráckých zásob zbraní hromad­ného ničení po oku­paci Iráku přiznal, ovšem s tím, že v době příprav útoku si to měly myslet „všechny zpravodaj­ské služby ve světě“. Přičemž největší obavy tehdy vyvolávaly zprávy o hrůzách biologických zbraní. Jed­ním z nejdůle­žitějších zdrojů v případě zpráv o zbraních hromadného ničení, které ame­rická admi­nistrativa ak­ceptovala, se stal irácký chemik Rafíd Džanábí, americkou a německou rozvědkou pře­zdívaný Curveball. Tento azylant, který spolupracoval s Německou tajnou službou BND, nakonec v roz­hovoru pro britský deník The Gu­ardian v únoru 2011 veřejně přiznal, že si zprávy o Husajnových mobil­ních laboratořích a biologických zbraních vymyslel proto, aby jeho rodný Irák zbavil diktátora Sad­dáma Husajna a pomohl tak v zemi nastolit západní demokracii.

Podobnou čertovinou zavání na sociálních sítích citované prohlášení, jež učinil lékař s britským pa­sem Shajul Islam, který pacienty zasažené chemickým útokem v Chán Šajchúnu ošetřoval. Podle něj všichni pacienti vykazovali příznaky typické pro zasažení nervovým plynem sarinem. Přitom i podle zá­stupců organizace Lékaři bez hranic (MSF), kteří osobně navštívili nemocnice, v nichž zdra­votníci právě ošetřovali oběti útoku, byly oběti „cítit po bělících prostředcích, což naznačuje, že tito pacienti byli vystaveni chlóru“. Do bombardovaných míst se po náletu dostavilo i několik reportérů. Když foto­graf agentury AFP Mohamed Al-Bakour dorazil k malé nemocnici, vzdálené 15 kilometrů od Chán Šajchúnu, kde na postelích ležely děti a lékaři se je zoufale snažili zachránit, mělo ho zarazit, že se tu „vznášel podivný zápach.“ Podobně hovoří i jeho kolega Omar Haj Kadour, který se vydal do zdra­votnického zařízení v bombardovaném Chán Šajchúnu. I jeho měl překvapit podivný zápach: „Byl ta­kový zvláštní, nikdy jsem nic podobného necítil.“ To už však zástupci Lékařů bez hranic (MSF) měli prohlašovat, že vědí o nemocnici, kde „osm pacientů vykazovalo symptomy odpovídající půso­bení neurotoxinu jako je nervový plyn sarin“, aby pak po shlédnutí místními záchranáři natáčených videoklipů novinářům potvrdili jejich závěry, že v Chán Šajchúnu nebyl použit pouze chlor, ale i sarin. Ovšem proč v této údajně binární municí zasažené oblasti pouhých 8 pacientů „vykazovalo symptomy odpovídající půso­bení neurotoxinu jako je nervový plyn sarin“ Lékaři bez hranic dosud nikomu nevysvětlili.

Videozáběry a fotografie obětí chemického útoku v Chán Šajchúnu u nás neposuzovali jen novináři, ale i RNDr. Jiří Patočka, DrSc., profesor toxikologie z Katedry radiologie, toxikologie a ochrany oby­vatelstva na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity. Podle něj došlo v Sýrii od roku 2012 k desítkám chemických útoků, většina z nich však byla vedena chlorem. A ve zprávách na ČT24 pře­kvapeným redaktorům řekl: „Otravu sarinem na záběrech nevidím.“ Přičemž v přímém vstupu do vy­sílání ČT24 upozornil diváckou obec na fakt, že u záchranářů a zdravotníků, v syrském Chán Šajch­únu ošetřujících „oběti útoku sarinem“ bez ochranných pomůcek, k žádné intoxikaci nedošlo. Zrovna tak zde ovšem platí, že otrava sarinem má svoje specifika, svůj klinický obraz, který se na záběrech neobjevil. Není tedy divu, že když toxikolog Jiří Patočka promluvil z televizních obrazovek (stopáž odkazu 35:40 - 40:10), rozšlapal svým suchým prohlášením redakto­rům zpravodajství jejich bábovičky ze syrského písku: „Pokud šlo o otravu, nemohlo jít o sarin“. A velmi zajímavý byl i příspěvek, kterým názor Jiřího Patočky vzápětí doplnil arabista Petr Pelikán. Ale o chemických zbraních se dnes píše a hovoří snad ve všech sdělovacích prostředcích, přičemž někteří z našich redaktorů i politiků veřejnost krmí úplnými ne­smysly. Rád bych zde tedy závěrem shrnul několik zásadních informací z odborné literatury do malé kompilace ve dvou odstavcích, určených náročnějším čtenářům.

Především je třeba podotknout, že sarin, který byl vyvinut už v roce 1938 v Německu, patří do sku­piny nervových plynů první generace typu G. Odborně řečeno, sarin (isopropyl- methylfosfonofluori­dát), označovaný zkratkou GB, patří mezi nervově paralytické látky (zkratkou NPL), kam se řadí též so­man, cyklosin a tabun. Struktura NPL řady G se obecně odvozuje od kyseliny fosforité, resp. od je­jího tautomerního isomeru, kyseliny fosfonové, konkrétně pak od kyseliny methylfosfonové (odtud or­ganofosfonáty). Výjimkou je tabun, který je funkčním derivátem kyseliny fosforečné. Bezprostředním prekurzorem syntézy NPL řady G je difluorid methylfosfonové kyseliny (DF), který vzniká reakcí me­thylfosfonodichloridu s bezvodým fluorovodíkem a který následnou reakcí s isopropylalkoholem v přítomnosti báze (např. isopropylaminu) poskytuje sarin (GB) a isopropylamonium-fluorid. A není bez zajímavosti, že ve zprávě z Edgewood Arsenal (USA) se DF, coby prekurzor sarinu, který byl dříve v Sýrii ve značném množství skladován, popisuje jako látka dráždící oči a sliznice obdobně jako fluo­rovodík. Pokusy na zvířatech pak ukázaly, že DF je v parách 150–1100 krát méně toxický než sarin, takže se dá říci, že jeho toxicita je srovnatelná s chlorem. Rozhodně však není zanedbatelná.

Samotné prekurzory pak musí splňovat několik základních požadavků: snadná výroba, rychlá a spontánní reakce mezi sebou, zanedbatelný výskyt vedlejších reakcí a pokud možno kapalné sku­penství, vysoká stálost při skladování, ať již v chemické munici nebo v zásobnících. Za optimální se považuje použití již průmyslově vyráběných chemikálií pro jiné účely nebo výroby, jako jsou produkce pesticidů, detergentů nebo farmaceutických přípravků. Klíčovou složkou binárních nebo vícesložko­vých chemických systémů se tak rozumí prekurzor, který má nejvýznamnější úlohu při určování to­xických vlastností konečného produktu a který rychle reaguje s jinými chemickými látkami v binárním nebo vícesložkovém systému. Mezinárodní úmluvy pak definují prekurzor jako jakoukoli reagující chemickou látku, která vstupuje do kterékoliv fáze libovolného postupu výroby toxické chemické látky. To zahrnuje veškeré klíčové složky binárního či vícesložkového chemického systému.

Často se také mluví o Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Což je mezinárodní organi­zace sídlící v nizozemském Haagu, která monitoruje do­držování Úmluvy o zákazu vývoje, výroby, skladování a použití chemických zbraní a o jejich zničení. Úmluva byla přijata v Ženevě 3. září 1992, k podpisu byla otevřena v Paříži 13. ledna 1993. Sýrie (spolu s Egyptem) se k OPCW nepřipojila, avšak vzhledem k sílícímu meziná­rodnímu tlaku po udá­lostech na damašském předměstí Ghúta prezident Bašár Asad podepsal 12. září 2013 dekret o při­stoupení Sýrie k OPCW. Od pondělí 14. října 2013, kdy Syrská arabská repub­lika oficiálně k Úmluvě přistoupila, nesmí vyvíjet, vyrábět, skladovat a používat chemické zbraně. Po­kud by tedy Syrské arabské vzdušné síly v Chán Šajchúnu při potírání „rebelů“ nasadily sarin, porušily by zákazy, pod které se prezident Bašár Asad podepsal.

Zprávy o činnosti Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) se čas od času objevují i v našich sdělovacích prostředcích. Proto také víme, že někteří Syřané už byli vystaveni působení sarinu nebo podobné látky. OSN o tom informovala v pondělí 4. ledna 2016 s odvoláním na zprávu šéfa OPCW Ahmeta Üzümcüa. Podle této zprávy se inspektoři v Sýrii zabývali obviněním z použití che­mických zbraní syrskou vládou v 11 případech. Zpráva nespecifikuje, kdy a kde se údajné útoky smrtící látkou odehrávaly. Ve zprávě se ale říká: "V jednom případě analýza některých krevních vzorků ukázala, že jednotlivci byli v určitou dobu vystaveni sarinu nebo látce podobné sarinu." OPCW podle vyjádření OSN měla pak provádět další vyšetřování, které mělo určit, kdy a za jakých okol­ností mohli být tito lidé sarinu vystaveni. Pokud je mi známo, závěry tohoto šetření (mohu se mýlit a některý z našich expertů mne může opravit) nebyly však dosud zveřejněny. Ale co je pro nás v tuto chvíli nejdůležitější: jak ze zprávy OPCW vyplývá, z 11 případů údajných útoků chemic­kými zbraněmi, ze kterých byla obviňována Syrská arabská armáda, se pouze v jednom jediném pří­padě ukázalo, že lidé byli „vystaveni sarinu nebo látce podobné sarinu“.

Přičemž však podle Ahmeta Üzümcüa, generálního ředitele OPCW, původ této látky „byl nejasný“.