Jenže v našich sdělovacích prostředcích se smysluplných údajů širší veřejnost zpravidla nedopátrá a dochází pak k závěru, že jsou počty Romů u nás zatajovány. A tak se na internetu objevují nejrůznější odhady (a kolem toho dohady), vesměs převyšující oficiální údaje, sporadicky zveřejňované. O takových odhadech jsem se pokusil minulý měsíc čtenáře informovat v provokativním článku, když jsem si vypůjčil od alarmistů 1 milion Romů. V diskusi pod článkem pojednávajícím o tomto etniku, jak už to tak bývá, se nakupily nejrůznější vulgarismy. Ale objevila se zde i celá řada výhrad, opráv­něných i neoprávně­ných, zpochybňujících v článku uvedené cifry. Inu, mohl jsem si za to sám, když jsem se jasně a zřetelně od alarmistů nedistancoval. Ale než živý článek na blogu předělávat a opra­vovat, raději jsem ho celý smazal s tím, že se k odhadům ještě vrátím a pokusím se je uvést na pra­vou míru. A tak jsem publikoval včera poněkud delší návěští „Jsou počty Romů u nás utajovány?“, bez kterého by dnes rozebírané téma nebylo úplné.

Proč ale ve studiích expertů publikované počty našich romských spoluobčanů se laické veřejnosti nezdají být přesvědčivé? A proč ši­roká veřejnost Romy často vidí tam, kde by je podle úředníků vidět neměla? Inu, údajně tomu bývá tak proto, že se jednotliví odborníci do­sud nedo­kázali shodnout na přijatelné definici, podle níž můžeme někoho označit za Roma. Obzvláště když Romové netvoří jednolité spo­lečen­ství, ale dělí se do řady skupin a tyto skupiny pak dále do podskupin a rodů. Jenže u nás k takové shodě již došlo: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v listopadu 2016 ve své zprávě zve­řejnilo relevantní (závažná, důležitá) data, když uvedlo skutečné počty romských žáků podle vzdělá­vacích programů v základních školách ve školním roce 2016/17, kdy se na kvalifikova­ných od­hadech počtu romských žáků podílelo celkem 4 141 škol. A jak z této zprávy vyplývá, na zá­kladních školách máme celkem 33 858 romských žáků.

Ředitelé škol (po konzultacích s pedagogy, kteří v jednotlivých třídách působí) v rámci poskyto­vání svých kvalifikovaných odhadů o počtech romských žáků vycházeli z obecně užívané definice, kdy je za Roma označen takový jedinec, který se za něj sám považuje, aniž by se nutně k této přísluš­nosti za všech okolností hlásil, a/nebo je za něj považován významnou částí svého okolí na základě skutečných či domnělých (antropologických, kulturních nebo sociálních) indi­kátorů. S ohledem na obsah definice a pojetí tohoto zjišťování je nezbytně nutné znát co nejvíce kontextových informací k jednot­livým žákům, přičemž takovými informacemi disponuje právě škola. Tudíž s těmito řádně podlože­nými početními stavy romských dětí na základních školách můžeme dále pracovat.

Tentokrát však vezmeme v potaz námitky a připomínky diskutérů, kritizujících počty, uváděné alar­misty. Tak třeba podle jednoho z diskutérů „Celkový počet žáků všech ZŠ je 880 000 (v roce 2015) a celkový počet obyvatel 10,5 milionu. Takže to máme 8,4 % populace na ZŠ. Jestliže je rom­ských žáků 33 858, tak aproximací podle celé populace by mělo u nás být 404 000 Romů. Pokud je fertilita Romů stejná, jako ostatní populace, je těch Romů 404 tisíce, pokud je vyšší, bude jich méně než 404 tisíce.“ Jiný diskutér mi přímo radil: „Měl jste tedy započítat 1,5 dítěte na rodiče a následně na praro­diče. Zjistil byste, že sice 2 na druhou jsou 4, ale 1,5 na druhou je pouze 2,25, tedy téměř polovina.“ Čímž doplnil námitky jiného kritika alarmistů, který byl toho názoru, že „Rodičů těch dětí nebude ani polovina, ale spíš ještě méně“.

Popravdě řečeno, fertilita (plodnost) Romů je stejná jako u ostatní populace jen v případě nejmladší generace romských rodičů. Tedy s takovou fertilitou počítáme v případě sourozenců dnes evidovaných žáků, ale už s ní nemůžeme počítat u dalších generací, tedy ani u sourozenců rodičů těchto žáků, natož pak třeba u prarodičů žáků. Většina nejmladších romských párů, přes všechny fámy, mívá dnes méně dětí, než kolik jich Romové dříve mívali. Navíc jde v našem případě o děti ze zá­kladky a ne o studenty středních a vysokých škol. Tedy zde evidentně půjde o poměrně mladé ro­diče, kdy se dá předpokládat, že jako další dítě budou mít častěji potomka, který ještě není školou povinný. A po­kud půjde o starší páry, pak na druhou stranu mezi sourozenci žáků mohou být i adolescenti s občanským průkazem, řada jich může být dokonce i starších, tedy dosáhli již 18 let a patří mezi do­spělé osoby. Ovšem adolescenty a dospělé osoby z řad sourozenců našich žáků žádný z diskutérů při svých odhadech počtu našich spoluobčanů romské národ­nosti nezmiňoval. Nakonec i strýčkové a tety našich žáků mají své děti, tedy bratrance a sestřenice žáků. Tyto děti pak samozřejmě můžou být školou povinné, zrovna tak to však mohou být již ado­lescenti s občanským průka­zem, řada jich může být i starších a patřit mezi osoby dospělé (čím starší rodiče žáka, tím větší prav­děpodobnost starších sourozenců). A ani tyto adolescenty či do­spělé osoby z řad bratranců a sestře­nic našich žáků při odhadu celkového po­čtu spoluobčanů romské národnosti žádný z diskutérů neu­važoval.

Ale pojďme již ke slíbeným propočtům. Jestliže je romských žáků na základních školách 33 858 a na každého žáka počítáme jedny rodiče, vycházelo by nám pak 67 716 dospělých osob (otcové a matky). Jenže máme podle návodu diskutérů započítat 1,5 dítěte od stejných rodičů, tedy těchto osob (rodičů dětí ze základních škol) bude jen 45 144, po zaokrouhlení pro další hrubé výpočty to bude 45 000. Každá matka a každý otec žáků má samozřejmě zas své rodiče, a tak se při počtu 45 tisíc otců a matek našich žáků dostáváme na 90 tisíc prarodičů, tedy babiček a dědečků našich žáků (když počítáme 1,5 žáka na jedny rodiče). Musíme zde připustit, že několik otců či matek žáků může mít stejné rodiče, což se může promítnout do počtu prarodičů žáků, avšak o zásadní vliv zde nepů­jde. Jestliže však má každá babička a každý dědeček nejméně 2 sourozence (leckdy to bývá 8 – 10 sourozenců), pak prastrýčků a pratet našich žáků bude, tak jako tak, opět nejméně 90 ti­síc. Tedy i při těchto limitech v těchto kategoriích se již dostáváme na celkový počet nejméně 225 ti­síc u nás žijí­cích dospělých osob romské národnosti, když se opíráme o zveřejněný počet romských žáků na na­šich základních školách.

Pokud jde pak o hledané počty prarodičů, byl aktivista pan Polický (bloger tapetující na iD­NESu svými příspěvky snad všechny dis­kuse o Romech a migrantech) toho názoru, že počítat prarodiče romských žáků je ne­smyl, poněvadž to jsou všechno senioři a většina jich zřejmě již pomřela. Pokud by však někdo chtěl tvrdit, že v romských komunitách rodí jen ženy ve věku vyšším než 18 let, je nej­spíš slepý a hluchý. Neboť v romských komunitách do jiného stavu přicházejí poměrně často dívky ne­pl­noleté, přičemž se ještě stále setkáváme s případy (o kterých se v rámci politické korektnosti u nás nemá ho­vořit), že romská dívka otěhotní ještě před ukončením povinné školní docházky. Jestliže však někteří aktivisté prohlašují, že v romské populaci dnes prvorodičkami bývají ženy ve věku 18 – 20 let, můžeme pro náš případ klidně považovat za nej­častější horní hranici, tedy maminky dvaceti­leté. A pokud má náš prvňáček maminku šestadvacetile­tou, mívá babičku nejčastěji šestačtyřicetile­tou, mnohdy i mladší. Z čehož pak logicky vyplývá, že v drtivé většině případů prarodiče dnešních romských žáků ze základních škol mezi starce a stařeny patřit nebudou. Je pravda, že podle sou­časných poznatků genetiků u některých etnik nacházíme odlišnosti, které nemají s genetickým půvo­dem jasnou sou­vislost, takže mohou vznikat pod vlivem odlišné kultury a životního stylu. Což má být také jeden z dů­vodů, proč různá etnika čelí odlišným rizikům některých chorob a proč příslušníkům jednoho etnika zabírají některé léky lépe než jiným. Jenže v případě zdravotní péče má romská menšina u nás za­jištěny stejné podmínky jako majorita. A kdo tvrdí něco jiného, bohapustě lže. Zrovna tak tvrzení, že Romové umírají v mladém věku, že se drtivá většina z nich nedožije důchodu, je obyčejný blábol, či spíše záměrná dezinformace.

Řada diskutérů pak za romskými žáky na našich základních školách viděla jen romské klany. Proto také tvrdila, že do celkového poštu dospělých osob romské národnosti, žijících na území ČR, kdy se náš odhad opírá o zveřejněný počet romských žáků, nelze započítávat tety a strýce žáků, neboť je­jich děti (sestřenice a bratranci našich žáků) rovněž navštěvují základní školu. Ovšem tvrdit, že mezi romskými žáky na základních školách najdeme jen sestřenice a bratrance z několika klanů je ab­surdní. Bude se však třeba vyvarovat i opačného extrému, kdy vůbec děti tet a strýců našich žáků nejsou na základních školách uvažovány. Zde se zdá být rozumný návrh jednoho z diskutérů, který požadoval snížit výsledný počet strýců a tet žáků, tedy sourozenců jejich převážně mladých rodičů (jejichž počet byl již snižován) zhruba o jednu třetinu. Tedy jestliže má každá matka a každý otec (jde o jinou generaci než samotní žáci) přinejmenším 2 sourozence, pak strýčků a tet našich žáků by mělo být nejméně 90 tisíc. Jestliže tento počet v rámci kompromisu snížíme o třetinu, bude to 60 tisíc dospělých osob. Tudíž k dosavadnímu výsledku 225 tisíc dospělých osob přičteme i tyto příbuzné našich žáků. Při daných limitech v těchto kategoriích se tak dostáváme na celkový počet nejméně 285 tisíc dospělých osob romské národnosti, žijících na území ČR.

Aproximací podle celé populace můžeme dojít k závěru, že by u nás mělo žít zhruba 400 000 Romů, tedy tolik, kolik jich žije na sousedním pětimilionovém Slovensku. Přičemž někteří z diskutérů před­pokládali, že „pokud je fertilita Romů vyšší, bude jich méně než 400 tisíc“. Jenže by tomu mělo být naopak. Diskutéři, rovněž vycházející z počtu žáků na základních školách, totiž zpravidla nereflektují generační rozdíly. I když tvrzení, že romské ženy u nás vesměs „rodí jako kočky koťata“ je pouhý blud, najdeme u nás ve starších generacích romských párů (při propočtech končíme u babiček a dě­dečků žáků základních škol), především rodiče se 3 – 6 dětmi, přičemž prakticky ve všech námi uva­žovaných generacích majority nacházíme nejčastěji rodiče s 1 – 3 dětmi. Je tedy zřejmé, že v případě Romů starších než rodiče žáků musíme u romských žen uvažovat fertilitu vyšší, která pak námi hledané celkové počty nebude u příbuzenstva snižovat, ale naopak zásadně zvyšo­vat. Jestliže tedy aproximací dojdeme k celkovému počtu 400 tisíc osob romské národnosti, nezdá se být tako­výto odhad vůbec přehnaný. Nejenže tedy náš dosavadní pro­počet odporuje oficiálním zprá­vám, podle kterých v ČR žije jen 226 300 Romů, ale jasně zde vidíme, že námi dosud odhadovaný počet 285 tisíc dospělých osob, vázaných výhradně k žákům základních škol u nás, představuje jen určitou část romského etnika.

Samozřejmě však najdeme u nás i velké množství romských párů, jejichž děti svým věkem (buď ještě, nebo již) ne­patří mezi ty, na které se vztahuje povinná školní docházka, a tudíž na zveřejněné počty romských žáků v našich základ­ních školách nejsou nikterak vázány. Bude pak rozumné po vzoru některých našich sociálních pracovníků předpokládat, že u nás takovýchto romských párů je zhruba tolik, jako párů vážících se výhradně k romským žákům z našich základních škol. Neboť kromě dětí, které byly na­počítány v základních školách, najdeme v Čechách a na Moravě u těchto uvažovaných párů další desítky tisíc potomků, na které se povinná školní docházka (ještě nebo již) nevzta­huje. A tak mů­žeme s klidným svědomím k dosavadnímu výsledku připočítat dalších 225 tisíc dospělých osob z romských rodin (kdy ještě nepočítáme sourozence rodičů), které se k žákům na základních školách neváží. Čímž překračujeme aproximovaných 400 tisíc do­spělých Romů, žijících v České republice, neboť docházíme k výsledku 510 tisíc dospělých osob romské národnosti, tedy celkový počet občanů romské národnosti u nás odhadujeme na půl milionu.

Přičemž při odhadu po jednotlivých liniích nezacházíme do detailů. Zde by totiž bylo třeba (jak bylo již dříve řečeno) započítávat i ze základní školy vyšlé adolescenty, tedy jedince ve věku mezi pubertou a dospělostí s občanským průkazem, neboť i pro ně platí, že ob­čanský průkaz je povinen mít každý občan, který dosáhl věku 15 let a má trvalý pobyt na území ČR. Tak jako by bylo třeba zapo­čítat u všech uvažovaných párů i všechny potomky, jejichž věk dosahuje 18 a více let, tedy další osoby do­spělé. A v případě námi jen odhadovaného počtu rom­ských párů, nevázaných na žáky zá­kladních škol, dokonce vůbec nezapočítáváme velký počet jejich sourozenců. Natož abychom snad započítá­vali nějaké pradědy a prababičky, i když takové osoby by rovněž bylo správné uvažovat. Zrovna tak ovšem ne­započítá­váme ani v romských domácnostech pobývající vzdálené příbuzen­stvo. A to dosud hovoříme jen o počtech Romů na území ČR v souladu s předpisy pobývajících. Jak se však dozví­dáme z publikací našich odborníků, nejpo­četnější zastoupení mezi Romy u nás nemají Romové čeští a moravští, ale Romové slo­ven­ští, tvořící 85 % z celkového počtu Romů v naší zemi. Ti pak samo­zřejmě mají řadu příbuzných na Slo­vensku, do Čech a na Moravu za nimi přijíž­dějících na „dlouho­dobé návštěvy“. Přičemž tito „návštěv­níci“ si mnohdy s nějakým hlášením pobytu nelámou hlavu ani po té, co se protáhla jejich návštěva na ně­kolik měsíců.

Inu, v případě celkového počtu u nás žijících Romů se setkáváme se všelijakými odhady. Ve spoustě našich i zahraničních článků (včetně tzv. studií) se například dozvídáme, že romská menšina v ČR představuje 4 – 5% obyvatelstva. Protože je nás všech v ČR 10,5 milionu, pak by uváděná 4% měla představovat 420 000 osob. A pokud vezmeme v úvahu 5%, je to už 525 000 osob. Tudíž logický odhad ve formě výše uvedeného hrubého propočtu, kdy nám vychází, že na území České Republiky v tuto chvíli, kdy čtete tyto řádky, žije 500 000 našich spoluobčanů romské národnosti, se zdá blížit realitě víc, než „kvalifikované odhady“ našich úředníků.

Na úplný konec pro odlehčení něco o sociální úloze státu.