Mám klienta. Je to cizinec, podnikatel, stíhaný pro daňovou trestnou činnost. Nevím, dopustil-li se jí. Možná ano, možná ne. Z dokumentace, kterou znám, mi to zatím jednoznačně nevyplývá, ale není mi zpřístupněno vše. Pro mne to, zda je vinen, ani není důležité. Jako advokát musím hájit práva všech a ochraňovat i jejich právo na spravedlivý proces. Někdy to není milé, ale právo se musí hájit všem.

Dne 2. 12. 2019 byl klient zadržen, dne 3. 12. 2019 bylo zahájeno trestní stíhání a dne 4. 12. 2019 byl soudem vzat do vazby. Domáhal se toho, aby dostal usnesení o vzetí do vazby v jazyce členského státu EU, kde je jeho mateřština úředním jazykem. Nejde o nic exotického, na co nemá nárok. Každý z nás, kdyby se mu něco podobného přihodilo například při havárii automobilem v cizině, by rád věděl, co mu policisté či soudci píší.

Listina základních práv EU obsahuje Hlavu VI s názvem Soudnictví, kde je uveden i čl. 48 věnovaný presumpci neviny a právu na obhajobu. Zní: „Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu.“

Tento čl. 48 má totožné znění jako čl. 6 odst. 2 a 3 Evropské úmluvy o lidských právech (EÚLP), které znějí: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.“ A tak dále.

Šlo by uvádět i české předpisy, ale nechci dělat právní rozbor, spíše se poradit zejména s kolegy, zda mám psát třetí ústavní stížnost v jedné věci:

V době, kdy klient pořádně nevěděl, proč je ve vazbě, podal ihned (4. 12. 2019) v soudní síni stížnost proti vazbě, kterou doplňoval. Když mu konečně došla stížnost přeložená do cizího, tj. ne jeho mateřského jazyka, stížnost znovu doplnil. V tomto doplnění podrobně rozebral nejen soudní jednání, ale i usnesení o zahájení trestního stíhání. Kromě řady důkazů mělo vlastní doplnění 55 stran. Když klient zjistil, že nezávisle na tom, že mu ještě neběžela lhůta pro podání stížnosti do usnesení o vzetí do vazby, rozhodl stížnostní (odvolací) soud o tom, že se jeho stížnosti nevyhovuje – tj. že doplnění dělal fakticky zbytečně –, podal ústavní stížnost. V dalších listinách půjde o přesné (pouze anonymizované) citace.

O ústavní stížnosti z 30. ledna 2020 rozhodl Ústavní soud 3. března 2020 takto:

„I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. …, bylo porušeno stěžovatelovo právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ve vztahu ke stěžovatelovi ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.“

Rozhodnutí je věcně správné, rychlé a brilantně odůvodněné.

V době rozhodování Ústavního soudu jsem ležel na JIP. Klient byl ve věznici od 4. 12. 2019. Po propuštění z nemocnice jsem datovou schránkou dne 20. března požádal věznici o jeho ponechán ve stávající věznici po dobu 2 až 3 měsíců s ohledem na svůj zdravotní stav a možnosti reálného zabezpečení obhajoby. Přemístění obviněného do jiné věznice by totiž mohlo ohrozit obhajobu, protože 2-3 měsíce budu omezen v pohybu. Dne 24. 3. 2020 byl klient přemístěn do jiné věznice.

Dne 25. března jsem dostal na svoji žádost tuto odpověď:

„Na základě Vaší písemnosti ze dne 20. 03. 2020, ve které žádáte o ponechání Vašeho klienta, obviněného XY, ve vazební věznici …., Vám sděluji, že o ponechání obviněných osob ve výkonu vazby ve zdejší vazební věznici či jejich přemístění do jiné vazební věznice, se provádí podle ustanovení § 20 odst. 1, 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, a to pouze na základě písemného příkazu soudu a v přípravném řízení státního zástupce, nebo orgánem Vězeňské služby jen ve zvlášť odůvodněných případech.“

Skoro jako by o všem rozhodoval státní zástupce a obhajoba nebyla důležitá.

Na upozornění na ohrožení obhajoby a zdravotního stavu obhájce pak Generální ředitelství Vězeňské služby nereagovalo. Tak jsme podali s klientem druhou ústavní stížnost. Jeho obhajoba je skutečně ohrožena. Nevím, co bránilo v tom jej 2-3 měsíce ponechat ve věznici, kde již zhruba stejnou dobu byl. Nevím, proč má být ohrožováno mé zdraví.

Příběh však pokračuje: dne 14. 4. 2020 soud splnil úkol Ústavního soudu a doručil mi konečně usnesení z 4. 12. 2019, že se můj klient bere do vazby. Dnem následujícím po doručení usnesení, tj. od 15. 4. 2020, začala běžet lhůta 3 dnů pro podání stížnosti či její doplnění, pokud by stačilo dát klientovi stížnost v jiném než mateřském jazyce. Skončila 17. 4. 2020.

Dne 17. 4.n2020, tj. včas, jsem stížnost za klienta doplnil. V této stížnosti (doplnění) klient napsal:

„Stěžovatel je tak nyní v situaci, že přes upozornění na nedoručení usnesení v jazyce rumunském, na což bylo odkazováno i v ústavní stížnosti, usnesení obdržel stejně jako jeho obhájce pouze v jazyce českém a ruském, tj. v jazyce pro stěžovatele cizího státu. Neschopnost či neochota soudu mu doručit usnesení v jazyce pro něj dobře srozumitelném jej přinutila přijmou pro něj zásadní rozhodnutí. Soudy totiž nerespektovaly nejen stěžovatele, ale dokonce ani Nález Ústavního soudu ve věci stěžovatele a jeho bod 22, který zní: 22. Městský soud musí nově po tomto kasačním zásahu Ústavního soudu zkoumat, v jakém jazyce měl být opis usnesení o vzetí stěžovatele do vazby vyhotoven, kdy a zda vůbec byl stěžovateli v jeho mateřském jazyce (případně v jazyce, o němž stěžovatel uvedl, že jej ovládá – srov. § 2 odst. 14 tr. ř.) opis usnesení doručen a dále musí nově zajistit, aby s rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby byl seznámen i zplnomocněný obhájce stěžovatele.“

Stěžovatel nikdy neprohlásil, že ovládá dobře ruský jazyk, protože je to pro něj cizí jazyk, kterým hovoří pouze částečně. Přes několik písemných upozornění soudní moci na porušení svých práv není dokonce ani přes výslovný úkol Ústavního soudu obecnému soudu stěžovatel schopen docílit toho, aby obecný soud alespoň částečně respektoval jeho základní lidské právo na spravedlivý proces.

Stěžovatel se vzdává svého práva na překlad usnesení o vzetí do vazby do rumunského jazyka. Toto vzdání se práva nečiní dobrovolně, ale protože jinak neví, jak docílit toho, aby jeho věc někdo zkoumal a on měl naději se dostat ke své rodině a uchránit své zaměstnance. Postupuje tak v zoufalé naději, že se snad dostane spis soudcům, kteří se budou případem zabývat a nebudou rozhodovat pouze formalisticky a v obecných frázích – v naději, že se po vzdání svého práva na přeložení usnesení o vzetí do vazby snad konečně dostane spis k nějakému představiteli státní moci, který věc řádně prozkoumá a vzdání se práva přispěje k urychlení nepochopitelně zdlouhavého trestního řízení, o což v minulosti mnohokrát neúspěšně písemně žádal. V tomto podání 17. 4. 2020 vznesl stěžovatel i námitku podjatosti vůči soudcům a státní zástupkyni, na které si již před rozhodnutím Ústavního soudu stěžoval ministryni spravedlnosti.

V úterý 21. 4. 2020 jsem obdržel na vědomí tento přípis.

„V příloze Vám k přímému vyřízení postupuji listiny, zaslané JUDr. Karolem Hrádelou, AK P-6 ve věci obviněného, označení mj. stížnost proti vzetí do vazby ze dne 17. 4. 2020, doručení senátu … dne 20. 4. 2020. Dle obsahu tohoto podání stížnostní soud uzavřel, že podání označená jako stížnost je třeba posoudit jako žádost obv. XY o propuštění z vazby na svobodu, o které neprodleně rozhodněte. Dále sděluji, že dne 16. 4. 2020 městský soud namítavě rozhodl o stížnosti obviněného proti usnesení o jeho vzetí do vazby. Dne 23. 4. 2020 bude stížnostní soud rozhodovat v neveřejném zasedání o námitce podjatosti, kterou obv. XY vyslovil proti členům senátu 61To.“

Předpokládám, chápu-li správně soudní přípis, že stížnostní soud podruhé (ještě předtím, než se 17. 4. 2020 klient vzdal práva na překlad a než mi 17. 4. 2020 skončila lhůta pro doplnění stížnosti) stížnost na vzetí klienta do vazby 16. 4. 2020 zamítl (asi jde o překlep, když soud napsal namítavě místo zamítavě). Soud tedy zase rozhodl před uplynutím lhůty pro podání stížnost. A tak si kladu otázku, zda má klient podávat v jedné trestní kauze již třetí ústavní stížnost.

Nechtěl bych být v jeho kůži.

Karol Hrádela