Přes to všechno mi však připadají některé závěry různých komentátorů k jeho závěrům dosti odvážné.

1) více verzí v trestním řízení musí logicky existovat vždy až do doby, než je prokázán trestný čin a pachatel soudem pravomocně usvědčen. To neznamená, že některé z těchto verzí není více pravděpodobná než jiná a dokonce, že některá z nich není natolik pravděpodobná, že je třeba i podána obžaloba. Přesto i v hlavním líčení se i tato „jediná“ verze prověřuje a výsledek trestního řízení často dopadne zcela jinak, než se zdá ze začátku. I když můžeme být o něčem přesvědčeni, a to platí i o orgánech činných v trestním řízení, platí, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Nelžou-li naše sdělovací prostředky a politici, pak v konkrétním případě jsme dokonce v situaci, že se proti konkrétní sobě ani trestní řízení nevede. Takže pokud někdo hovoří o více verzích, má logicky pravdu. Dokonce má i tehdy pravdu, když hovoří o dvou verzích, byť přísně vzato jich je samozřejmě více, byť dvě z nich se mohou zdát pravděpodobnější než jiné. Dokud některá z nich není vyvrácena, musí se zohledňovat. Pokud někdo hovoří o jedné verzi, má zdánlivě nelogicky též pravdu. V tomto druhém případě jde o verzi, která se jeví jako nejpravděpodobnější, nejvíce je zkoumaná, ale ještě neprošla přezkumem nezávislým soudem. Pokud by to bylo jinak a bez ohledu na to, že se nekonal soud, platila verze tajných služeb, policie, státního zástupce, novinářů či kohokoliv jiného, pak bychom nebyli v právním státě. Česká republika je přitom dle Ústavy svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

2) Při zohlednění výše uvedeného je teroristický útok specialistů ruské vojenské tajné služby GRÚ na našem území možný a je nutno jej zkoumat a prokazovat. Nelze se spoléhat na to, co někdo tvrdí. Sama skutečnost, že někdo někde možná byl, nestačí. Je nezbytné prokázat, zda zde něco protiprávního udělal atd. V té souvislosti mne štve, že doposud zřejmě nebylo zahájeno trestní stíhání kohokoliv. Pokud je závažné podezření, že to byli cizí agenti, ať je státní zástupce stíhá a vymáhá škodu. Padni, komu padni. Trestní řád upravuje postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

3) Trestní stíhání je důležité nejenom pro rodiny zemřelých, ale i pro nás všechny, abychom skutečně mohli vědět, co se stalo. Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v zákoně. Jeho význam je však důležitý i v případě, že by řízení probíhalo bez účasti veřejnosti, a to dokonce i za situace, když by stíhaní se nedostavili či uprchli, když podle § 302 a následujících trestního řádu lze konat jako proti uprchlému řízení proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. V řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného obhájci. Nebyl-li mu obhájce zvolen (§ 37 odst. 1), je třeba ho ustanovit.

4) Podle § 36 odst. 1 písm. c) trestního řádu obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, jde-li o řízení proti uprchlému. Dojde-li k zahájení trestního stíhání, nepochybuji, že případně státem ustanovený obhájce bude předávat příslušné kopie spisu svým klientům, a to například i poštou. Stíhaný má právo důkazy proti sobě znát. Dá se předpokládat, že v takovém případě obvinění budou důkazy velmi podrobně zkoumat a že se veřejnost dozví, co se skutečně stalo. Pokud trestní stíhání není zahájeno, mohou o to víc vznikat fámy a zpochybňování důkazů, než když by stíhání zahájeno bylo a jen se čekalo, co se dále objeví.

5) Je-li pravda, že důkazy byly známé již před několika lety, tak nezahájení trestního stíhání je pro mne zarážející.

6) Je hezké, když se tvrdí, že není pravda, že jeden ze svědků odmítl podrobit vyšetření na detektoru lži. Toto tvrzení je totiž pravdivé i nepravdivé zároveň. Expert z kriminalistického ústavu v minulosti uvedl: „Baterie otázek obsahuje jednak neutrální otázky, na které vyšetřovaný odpovídá ano/ne, a pak tzv. kritické otázky, které se v průběhu celého vyšetření mohou mnohonásobně opakovat v různých obměnách. Přístroj pak snímá skrze čtyři kontaktní body (2 prsty, hrudník, pas, paže) fyziologické reakce vyšetřovaného. „Na začátku ten člověk není úplně v klidu, je nervózní. Ale pokud se ty otázky během tří hodin opakují, tak se nervozita uklidní a snímají se zejména reakce na kritické otázky,“ …. V tisku bylo i uvedeno: „Veškeré otázky, které jsou v průběhu vyšetření kladeny, si dotyčná osoba může předem prostudovat. To má podle Strause dva zásadní významy. Vyšetřovaný jednak ví, že na každou otázku může odpovědět ano/ne, a není tak možné, aby se v ostrém dotazování vymlouval na neporozumění otázce. Navíc pokud případný pachatel něco zatajuje, tak dobře ví, kdy přijde jeho kritická otázka. „Všechny ty funkce gradují a postupně se zvyšují. Po té otázce pak padají dolů. Otázka se může v nějaké podobě opakovat padesátkrát,“ přibližuje ředitel ústavu.“ Porovnejme si obecný postup s tím, jak tisk cituje právníka společnosti Imex-Group. "Pokud to policie bude tvrdit, tak předložíme doklady, já osobně jsem psal, že souhlasíme s detektorem. Měli jsme pouze dvě podmínky, že nezávisle na té zkoumané osobě, ta dopředu nebude vědět otázky, ale ty otázky budou předloženy nezávislé kontrole, jestli neobsahují i dotazy k věcem, které nesouvisejí s vyšetřováním. To znamená, aby se detektorem nezjišťovaly nějaké citlivé politické nebo jiné otázky," uvedl Ondruš tím, že dalším požadavkem je, aby u vyšetření na detektoru byla přítomná nezávislá osoba, která zkontroluje, že průběh je standardní.“ Jinými slovy, neuskuteční se předchozí seznámení s otázkami a nebudou tam zřejmě nezávislé otázky. Neodmítnutí detektoru je tak podobné, jako když muž by souhlasil s tím, že se stane otcem dítěte, pokud žena bude i nadále pannou. Někdo by to nazval odmítnutím možnosti stát se otcem, jiný by řekl po pravdě, že muž toto neodmítl. Co je přesnější vyjádření o odmítnutí či neodmítnutí detektoru, ať si každý vyhodnotí sám. Představa, že tajná služba provádí vyšetření na detektoru lži u někoho jiného, než maximálně u vlastních příslušníků, je úsměvná. Žádný právní předpis ji k tomu neopravňuje. Ale výzva, ať to udělá, zní hezky.

7) Pravdivější je však asi tento komentář: „“Přeji si, jako vrchní velitel ozbrojených sil, kam policie ČR nepochybně patří ....“ Je to přinejmenším neznalost. Do prezidentových kompetencí řízení Policie nespadá. Policie ČR je podřízena ministerstvu vnitra. Policejního prezidenta nejmenuje prezident země, ale ministr vnitra, jemuž se za činnost policie policejní prezident také zodpovídá. Činnost ministerstva vnitra kontroluje sněmovní výbor pro bezpečnost nikoli kancelář prezidenta republiky.“ Ani zde to však není zcela stoprocentní.

Naše Ústava nabyla účinnosti dnem 1. ledna 1993. Tehdy bylo v článku 63 odst. 1 Ústavy napsáno, že prezident republiky je vrchním velitelem ozbrojených sil. Definice ozbrojených sil, na kterou se někteří odvolávají, že ozbrojené síly se člení na Armádu ČR, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž, vychází ze zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky. V době vzniku Ústavy pak platil zákon č. 92/1949 Sb., branný zákon, který v té době stanovil: „1) Ozbrojené síly tvoří vojsko (odstavec 2) jako jejich základ a veřejné ozbrojené sbory, které určí vláda, části těchto sborů nebo jednotliví jejich příslušníci, pokud podle tohoto zákona nebo zvláštních předpisů podléhají vojenskému velení; v době mimořádných opatření podle tohoto zákona (§§ 46 až 50) po příslušném povolání (§ 46, odst. 2) též veřejné ochranné sbory určené zvláštními předpisy, jejich části nebo jednotliví příslušníci a jednotky složené z těchto osob, jakož i osoby povolané k osobním úkonům pro potřeby ozbrojených sil (§ 45).“ Jinými slovy, v době vzniku Ústavy tak v určitých případech Policie ČR spadala či mohla spadat pod prezidenta. Prezident může zastávat stanovisko, že později vzniklý běžný zákon nemůže omezovat pravomoc prezidenta danou Ústavou. Osobně se však domnívám, že šlo o špatně použitý výraz. Pokud by použil výraz Policie v České republice, bylo by to přesnější, byť ne zcela přesné. Takto by totiž jeho vyjádření zahrnovalo i Vojenskou policii, která mj. působí vůči osobám, které jsou podezřelé, že spáchaly nebo páchají trestné činy nebo přestupky proti vojákům ve vojenském objektu nebo prostoru, kde ozbrojené síly plní své úkoly nebo kde se koná vojenské cvičení, nebo trestné činy nebo přestupky spolu s vojáky nebo proti vojenskému objektu, vojenskému materiálu nebo ostatnímu majetku státu, s nímž je příslušné hospodařit ministerstvo, pokud tento zákon nestanoví jinak. Zda jsou důvody pro zapojení vojenské policie, pro nedostatek relevantních údajů nemohu posuzovat, ale vyloučené to není.

8) Pokud se hovoří o Ústavním puči, tak důležité je to, co se dělá a ne to, co se říká při odpovědi na nečekanou otázku. V praxi se běžně stane, že si člověk něco myslí, ale když se seznámí s podklady, že změní názor. Dovozovat z neprověřeného názoru závěr o puči je dosti odvážné.

9) Z toho, co čteme o celé věci, si pak prozatím nemůžeme udělat komplexní názor, byť můžeme mít vážné podezření. Nekvalifikované argumenty pak celou záležitost ještě více zatemňují. Proto si skutečně upřímně přeji zahájení trestního stíhání. Ať spravedlnost zvítězí.