Čtu pohádky o Mariánském sloupu, o davu, o tom, čeho krásného je symbolem. Hans Christian Andersen je proti některým vysvětlovačům českého barbarství ať při vzniku Republiky Československé (RČS) či po druhé světové válce úplná nicka. Pohádky a věšení bulíků na nos zvládají mnohem lépe.

Tak si proto kladu otázku, zdali by se neměly některé souvislosti historie tohoto sloupu včetně důvodů jeho odstranění blíže vysvětlit – objasnit.

Třeba jak byl ohrožen nově vznikající stát v den, kdy ještě fungovaly na našem území některé orgány Rakouska-Uherska, kdy se vyhlašovala nezávislost německých provincií. Kdy nešlo vyloučit, že bez podobné akce stát zanikne či se stane zcela nevýznamným. Ještě byla válka a co bude, se dalo odhadovat. Ale ještě nebylo nic jisté.

Skutečnost, že svržení sochy nebylo v rozporu s vůlí podstatné části obyvatelstva, se pak projevila i v tom, že svržení tohoto symbolu se obešlo bez potrestání těch, co jej svrhly. Pokud by se Rakousko-uherský stát dokázal udržet a vlna vlastenectví by opadla, nepochybuji, že by byl Franta Sauer přísně potrestán. (viz)

Nikdo z běžných obyvatel nemohl vědět, že když po demonstraci konané v nejbližší volný den před výročím bitvy na Bílé hoře (8. listopadu 1620) půjdou účastníci vzpomínající utrpení, které porážka českých stavů přinesla národu, svrhnout symbol této porážky, že zhruba ve stejné době nenáviděný stát přestane existovat, protože rakousko-uherská vláda podepíše v 15 hodin 3. listopadu 1918 ve Villa Giusti u Padovy příměří s Dohodou s platností od stejné hodiny následujícího dne.

Padlá socha, která by si sama o sobě bez účelu svého vzniku zasloužila respekt a ochranu slušných lidí, skoro jako by se stala v důsledku svého zneužití nejen symbolem útlaku a kolaborace, ale i symbolem pádu většinou nenáviděné monarchie. A symbolem obrody národa vedoucí k znovuzískání jeho hrdosti po tři sta letech potupy. T. G. Masaryk proto 23. prosince 1918 ve zprávě vládě prohlásil, že „socha byla pro nás politickou potupou“.