Máme snad někde žebříček států podle toho, jak utiskují svůj lid a jak jsou nebezpečné svému okolí, a s těmi státy, které jsou v onom žebříčku nahoře, nevedeme diplomacii, neobchodujeme, nesportujeme, nemáme kulturní výměnu, ale pouze se je snažíme oslabit, poranit, zničit, zadržovat, izolovat, rozvrátit? Ne, takový žebříček nemáme. Ani kdybychom ho měli a postupovali bychom v duchu předešlých slov, nebyl by to moudrý přístup. Ani pro nás, ani pro šíření demokracie. Ale byl by to alespoň přístup principiální. Nic takového se však nekoná. Takový žebříček není a míra svobod v jednotlivých státech či potenciální hrozba z jejich strany rozhodně není kritériem, podle kterého by se náš svět rozhodoval, s kým se bude kamarádit a s kým vyžene napětí na samu hranici války s netušenými zlými efekty. Jen v oblasti Blízkého a Středního východu je mnoho režimů, které potlačují práva svých obyvatel daleko více, než Írán, a mnoho režimů, jejichž prsty jsou v mnoha podvratných, diverzních a silových zásazích v oblasti patrny více, než u Íránu. Přesto s nimi v žádné studené, ba už patrně se ohřívající válce nejsme, naopak – jsou to naši strategičtí partneři.

Kritéria, podle kterých si náš svět vybírá přátele a nepřátele, jsou tedy evidentně jiná než principiální. Takže vůbec nejde polemiku stoupenců nekompromisního přístupu k „lumpům“ se stoupenci mnichovanského oportunismu.

Jak už bylo řečeno, Irán není státem, jehož režim by se nám kdovíjak zamlouval. Ale je to kupodivu režim vyrostlý z vůle obyvatel daleko více, než by se mnohému zdálo. Když v zemi vládl absolutistický monarcha Rezá Páhlaví, byl velkým kamarádem nejen se Západem, ale i s komunistickými zeměmi, což z perského pohledu klidně mohlo civilizačně splývat. Když byl svržen a k moci se dostal lid, vybral si lid teokratický režim. A nebylo to naposled, co vnucení demokracie některé arabské zemi přineslo podobné plody.

Írán je velkou zemí. Se svými zájmy. Je to regionální velmoc. A provádí svou velmi nezávislou politiku. Je to jediná muslimská země, kde tvoří šíité absolutní většinu. Ve všech ostatních zemích jsou šíité menšinou, někde dokonce nepatrnou (kromě Iráku, který je ale v současnosti spíše protektorátem než suverénní zemí). Tyto menšiny pochopitelně vzhlížejí k Íránu jako ke svému jedinému ochránci a Írán těchto svých pátých kolon patřičně využívá všude tam, kde se mu to hodí. Liší se tím ale nějak od arabských monarchií, které zasahují do dění v jakékoli muslimské zemi, která se jim zamane? Neliší.

S Íránem válčit nemáme. Máme si vůči němu obezřetně hlídat své zájmy a naopak vyjednávat s ním všude tam, kde by našim zájmům mohl eventuálně prospět. Prostě provádět užitečnou politiku. Ale rozhodně ne to, co nyní vidíme, tedy politiku, která je výsledkem naivního a zničujícího intervencionalistického mesianismu a cynických her koordinovaných s despotickými monarchiemi v oblasti.

A když už takovouto sebepoškozující politiku děláme, aspoň netvrďme, že nám jde o svobodu, demokracii a bezpečí.

Ladislav Jakl

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.