Byli tu diplomati a politici, kteří tvrdili, že se vstupem do EU nebude nijak dotčena suverenita České republiky jako svrchovaného samostatného státu. Byli tací, kdo tvrdili, že Lisabonská smlouva nepřenáší moc z národní úrovně do Bruselu a z členských zemí nečiní podřízené subjekty. Co asi říkají třeba na zrovna dnešní zprávu o tom, že Evropská komise podala na Česko žalobu, protože náš parlament dosud nezavedl směrnici o ochraně udavačů. Komise požaduje, aby soud udělil Česku pokutu.

Událost má svou meritorní část. Tou je speciální institut vyvinění určité skupiny lidí, kteří by podle této směrnice neměli být zodpovědni za své činy, jimiž třeba někoho i neprávem poškodí. Bonzovat se má bez rizika, bez nutnosti dokazovat svá tvrzení, protože tím se práskači motivují k větší horlivosti a neomalenosti.

Výrok komise má ale i svou část formální, snad ještě důležitější. Jaká je současná praxe takzvané implementace unijních směrnic? Nevolení úředníci, vesměs z řad aktivistů se zájmy v příslušném oboru, dají dohromady nějakou novou právní úpravu, nevolená komise to schválí a pošle do národních parlamentů. Tam teprve jsou dokumenty poprvé konfrontovány s někým, kdo má mandát, kdo byl demokraticky zvolen a kdo se zavázal hájit zájmy svých voličů a své země. A těmto zákonodárcům se tvrdí, že už je rozhodnuto jinde a že mají jako roboti vše jen odmávat, ať už si jejich volič myslí cokoli, protože daná implementace je povinná. Vůči komu cítí naši zákonodárci svou loyalitu? Asi jak kdy a jak kdo. A políček, který naše republika dostává od bruselské byrokracie, má zvoleným členům parlamentů připomenout, že ve svých lavicích nejsou k tomu, aby projevovali svobodnou vůli, ale aby byli poslušní.

U soudů ještě zůstaneme. Nový pan prezident podle očekávání podepsal novelu, která zaručuje pokles reálné výše důchodů. A podle očekávání předlohu doprovodil svými výhradami. Současnou vládou byl vynesen do své funkce a jí i bude projevovat svou vděčnost. Současně ví, že ho volily také jiné skupiny občanů. Takových, kterým se nesystémové šetření na důchodcích nelíbí. A tak i jim musel vzkázat, že je tak trochu i jejich prezidentem.

Mnozí komentátoři takový postup vidí jako ukázku alibismu a mají do jisté míry pravdu. Na druhou stranu se nový prezident nutně stejně začne chovat jako reálný politik, který bude hledat balanc mezi uspokojováním různých voličských vrstev.

Co je ale hodně podivné, je způsob, kterým toto (trochu i pochopitelné) lavírování kolem valorizace důchodů dal najevo. Podpis doprovodil vyhlášením, že má pochybnosti o ústavnosti předlohy a že pokud proti ní nepodá ústavní stížnost opozice, udělá to on sám. Pak mu ale měl někdo poradit, že novelu nemusel vracet, stačilo ji nechat bez podpisu a marně uplynout lhůtu pro navrácení sněmovně. Zákon by pak nabyl účinnosti, ale bez jeho jména. Tím by vzkazoval: tak si to tedy, vládo, dělej podle sebe, ale beze mne.

Kombinací podpisu a příslibu ústavní stížnosti však vlezl do trochu až komické pasti. A všimla si toho leckterá právnická kapacita a autorita. Prezidentovo okolí a novináři však dosud ne. V jaké roli tedy bude prezidentův tým vystupovat u Ústavního soudu? Bude tvrdit, že prezidentův podpis je protiústavní? A bude-li prezident účastníkem řízení v případě, že ústavní stížnost podá opozice, bude spolu s ní na jednání ÚS útočit nejen na autory novely, ale i sám na sebe, nebo se naopak za svůj podpis postaví a bude proti opozici hájit předlohu, na kterou si sám chtěl stěžovat?

Veselejší vstup do úřadování nový prezident předvést nemohl.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause