Společnost je tak trochu jako papiňák. Každá společnost a v každé době. Jen teplota a tlak v papiňáku se mění podle toho, jak se mění míra nespokojenosti veřejnosti.

Ventilem takového přetlaku bývají nejčastěji volby. Cynici říkají, že lidi chodí k volbám kvůli tomu, aby pak měli na koho nadávat. A že občas u voleb změní své rozhodnutí z minula, aby mohli nadávat zase někomu jinému. Ona na tom je trocha pravdy, daleko více ale platí, že nálady se mění ve společnosti kontinuálně a že ke konci volebního období bývá spektrum nálad oproti výsledkům minulých voleb hodně posunuté, a to v takové míře, která odpovídá míře zklamání voličů z aktuální politické reprezentace.

A když je takové posunutí už hodně dramatické, tlak v papiňáku naroste k hodnotám, které hrozí roztržením hrnce a následným velkým nepořádkem po celé kuchyni. Když do tohoto momentu včas vpadnou volby, tlak je vždy alespoň zčásti upuštěn a veřejnost zvědavě sleduje, jak si politické situace poradí s kartami rozdanými nově.

Tak tomu bývalo po celá dlouhá desetiletí, v zemích s parlamentní demokracií nejméně od konce 19. století. Jenže v posledních letech se tenhle princip zadrhává. My jsme to zažili v plné parádě v roce 1998, kdy mediální frontou podporované politické síly v čele s tehdejším prezidentem republiky chtěli vítěze voleb vytlačit do autu. A občas se takové zamotané povolební situace stávaly i v dalších zemích. Byly to ale jevy spíše nesouvisející a ojedinělé.