Polysexuální aktivisté jásají nad rozhodnutím Ústavního soudu, podle kterého k „úřední změně pohlaví“ již nebude zapotřebí operativní zákrok. Že prý už nebude platit „povinnost“ nechat se vykastrovat.

Celá genderová agenda stojí na lžích a toto je jedna z nich. Ono například už samo heslo „manželství pro všechny“ je lživé. Zaprvé: nikdy nebude pro všechny, třeba pro nebližší příbuzné, pro děti či pro nesvéprávné. A zadruhé, manželství homosexuálům nikdy nikdo nezakazoval. Homosexuální muž se může a vždy se mohl oženit, a homosexuální žena se může a vždy mohla vdát. Podmínkou sňatku přece nikdy nebylo zkoumání toho, jaké obrázky snoubence vzrušují. Aktivisté nechtěli žádné „manželství pro všechny“, oni chtěli, aby bylo „manželstvím všechno“, přesněji řečeno, aby manželstvím bylo uznáno i mamanství a ženželství.

Podobné je to i s onou „středověkou povinnou kastrací“. Nikdo nikoho přece ke kastraci nenutí. To jen se některé ženy domáhají toho, aby je stát po právní stránce považoval za muže, a někteří muži, aby je stát považoval za ženy. A stát si k tomu klade podmínky. K nesmyslnému požadavku nesmyslné podmínky, mohl by něco říci.

Když bude chtít být někdo úředně uznán za letadlo, a stát by po něm chtěl, aby se žadatel nejdříve předvedl se svými křídly, rozhodně tím nikomu nevzniká povinnost přidělávat si křídla. Považovat se za letadlo není povinné. Vynucovat si po státu, aby člověku přisoudil jiné pohlaví, to také není povinné.

Slovo „soud“ má společný kořen se slovem „soudnost“. Soudný ústavní soud by musel v této kauze konstatovat jednoduchou pravdu, že pohlaví nelze měnit. A že nelze po státu požadovat, aby sebedeklaratorní „změnu“ pohlaví úředně jen tak respektoval. Ústavní soud svým rozhodnutím vlastně říká, že pohlaví měnit lze. Příště čekejme od Ústavního soudu rozhodnutí, že si lze svévolně měnit i věk. Nebo že má člověk právo být považován za dva lidi. Sevšímvšudy, i s nárokem na dva důchody nebo na dva hlasy ve volbách. A je úplně jedno, že to je nesmysl, protože Ústavní soud je výrobcem „pravdy“ a ta může od nynějška být zcela v rozporu s pravdou.

Přes to přeze všechno nelze krok Ústavního soudu šmahem odsuzovat. Ústavní soud vyměkl, podlehl nátlaku aktivistických vyděračů a mediální masáži. A tak se nezmohl na jediné dobré, rozumné a soudné konstatování, že pohlaví měnit nelze a že stát takovou deklaratorní změnu nemůže uznat za právně závaznou. Snažil se tedy alespoň o nejlepší ze špatných řešení.

V Británii podle některých průzkumů až 18 procent dvanáctiletých váhá, jakou si zvolí „pohlavní identitu“. Rozkolísanost sexuální sebeidentifikace je logickým důsledkem masivní progresivistické propagandy, která prosákla do všech typů škol, do médií i do umění. A tak donedávna zcela výstřední porucha doslala podobu masové epidemie. Do toho zde máme skoro mengelovské praktiky hormonálního oddalování puberty a všemožné snižování bariéry pro rozhodnutí nechat na sobě provést nevratný zmrzačující zákrok.

Mnoho z nás by nenapadlo nechat si dělat díry do nosu, tváří či jinam kvůli nějakým tretkám. Jiné z nás by nenapadlo nechat si vypalovat do kůže obrázky. A pro většinu z nás není představitelná vize, že si budeme sami dělat jehlou dírky do žil a těmi pak vpravovat do krve nějaké drogy. Přesto to mnozí lidé dělají. A tak není divu, že v atmosféře, kdy hlásit se ke své přirozenosti je dnes projevem zaprděného zpátečnictví, leckdo z nedospělých lidí podlehne tlaku atmosféry a začne usilovat o zvrácený chirurgický zákrok. Zvláště, když mu stát slíbí, že se pak bude jako tvářit, jak respektuje jeho „změnu pohlaví“.

Pitomou legislativu lze změnit. I když tu posvěcenou Ústavním soudem poněkud obtížněji. Ale pořád je to snadnější než zachránit dobrý život zmrzačeným obětem genderového šílenství. To ono je ve skutečnosti tím středověkem, před kterým verbálně varují transsexuální aktivisté.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause