Každý z nich byl neopakovatelnou individualitou, každý měl svůj jedinečný osud. A každému se chtělo žít. Nikdo z nich nebyl jen číslem ve statistice, každý měl své city a pocity, plány, touhy a trápení. Pět tisíc velkých lidských tragédií.

A nejstrašnější je to, že se o nich vůbec nemluví, nepíše, v televizi o nich nevysílají, svět o nich neví a nezajímá se o ně. Nikdo o nich nepořádá konference a summity, nikdo neřeší, jak ta hrozná čísla zmírnit. A to není vše. Zhruba stejný počet lidí zahynul na Ukrajině podobným způsobem i v roce 2013, 2012 a všechna předcházející léta. Při automobilových nehodách na ukrajinských silnicích.

Ano, na Ukrajině se denně zabije v autě kolem patnácti lidí. Víc než pět tisíc každý rok. Slyšíme o nich něco? Navrhuje světové společenství nějaká rázná opatření? Nikde nic. Připravuje někdo embargo na vývoz aut na Ukrajinu? Chystají se modré přilby zaujmout pozice na ukrajinských silnicích s cílem udělat tam pořádek? Nic takového.

A nejen to. Ukrajina v tom není sama. Podobně krutým způsobem zemře po celém světě při dopravních nehodách víc než milion lidí každý rok, přesněji asi 1.2 milionu. Do zpravodajství se dostane jen nejkřiklavější případ, když třeba spadne do rokle obsazený autobus. Ale ten milion po světě žádnou velkou společenskou agendou není. Nuda.

Myslíte si, že se posmívám? Třeba mrtvým v Donbasu či při jiných konfliktech? Vůbec ne. Každý zbytečně a krutě zmarněný lidský život si zasluhuje lítost a účast.

Každý. Ne jen takový, který lze mediálně či politicky zužitkovat.  A hlavně: je třeba všechny tyto zlé věci vidět ve skutečných proporcích. Ne v takových, které se někomu hodí.

Někteří mrtví stojí málem za hrozbu atomové války a za uvržení miliard obyvatel planety do válečného napětí. Jiní mrtví nestojí za zmínku. A jiní zase stojí za záminku. Některé boje, války, hladomory a přírodní neštěstí jsou sexy, jiné nudí. Některé katastrofy mají asi skvělé PR agentury, po jiných pes neštěkne.

To nám ale nesmí bránit v tom, aby každý z nás hledal správnou míru věcí a snažil se vidět svět i jeho bolesti v reálných proporcích. Ne v těch, které jsou nám denně servírovány.