Začalo to nevinným povídáním na sociálních sítích o tom, co nás všechny (nebo aspoň většinu z nás) trápí a skončilo to tím, že jsem se stal na dva roky členem KSČM, protože jsem dospěl k názoru, že jen beztřídní rovnostářská společnost dle Karla Marxe a Bedřicha Engelse dokáže vyléčit neduhy naší společnosti, ve které se stále více otevírají pomyslné sociální nůžky a hrstka bezcharakterních padouchů jak v nějakém špatném hororu žije na úkor práce poctivé pracující většiny.

Po těch dvou letech v KSČM jsem pochopil, že tato strana je už úplně někde jinde a že žádného boje za lepší život lidí (kromě pár opatrných parlamentních projevů a návrhů zákonů, které nikdy neměli šanci projít sněmovnou, což jejich tvůrci moc dobře věděli) se od jejího vedení nedočkám. Nikoho z nich ani nenapadlo investovat čas a peníze, které tato strana má do demonstrací, nebo stávek. KSČM se stala trpěnou ochočenou opozicí, která těch 15 až 20% voličů nespokojených se systémem drží hezky potichu ve svých řadách, aby náhodou nevznikla nějaká akčnější antikapitalistická strana.

Nějakou dobu jsem žil v iluzi, že to lidem vysvětlím a něco se změní, pohrával si s myšlenkou založit vlastní stranu a bojovat proti nepravostem a nespravedlnostem, kterých se náš současný politický systém a jeho představitelé na lidech dopouštějí. Do toho jsem nepřestával psát články, diskutovat o problémech na sociálních sítích, v práci a ve svém okolí a nakonec se nechal úplně pohltit myšlenkou na to, co dělat, aby nám všem jednou bylo třeba lépe, přičemž jsem přestal žít jakýkoli normální osobní život, přestal jsem se radovat z maličkostí, které svět přináší a začal trestuhodně zanedbávat nejen sebe, ale hlavně Ty, na kterých mi moc záleží a kterým záleží na mé osobě (mou milovanou partnerkou počínaje, rodinou a kamarády, z nichž některé jsem neviděl již celá léta konče).

Navíc jsem zjistil, že nejsem ani pořádný komunista, ačkoli jsem si to nějakou dobu myslel. Jenže spousta oněch „skalních“ komunistů mě vyvedla poslední dobou z omylu, když mě začala napadat za to, že jsem tolerantní k věřícím tím způsobem, že odsuzuji zostuzování a urážení jejich bohů a proroků a uznávám jejich právo žít podle svých pravidel, pokud to dělají tam kam to patří, kde tím nikoho neomezují a pokud to nikomu dalšímu násilím nevnucují. Nebudu tu psát výrazy, které jsem si vyslechl, kromě mnoha variací na různé pohlavní orgány jsem byl za svou toleranci označen také za zrádce, odpadlíka a fašistu, nemluvě o tom, že zatímco já uznávám například třeba Stalina za jeho vítězství ve válce a to, co dokázal a vybudoval a nevěřím spoustě výmyslů, které o něm antikomunisté šíří, kdežto spousta oněch rádoby skalních komunistů těmto lžím a pomluvám o Stalinovi věří a tyto vymyšlené zločiny schvalují, což je úplně o něčem jiném.

Já jsem navíc osobně typ, který rozhodně uznává tradiční rodinné hodnoty, přátelství a čest, člověk, který věří na chlapské slovo a na podání ruky. Miluji svůj národ a nechci žádnou Evropskou unii, která nám diktuje z Bruselu, jak máme žít a koho si máme pustit do země. Uznávám přátelství a spolupráci, ale netoužím po K. Marxem vysněné budoucnosti bez rodin a bez manželství, kde děti bude vychovávat podle stejného vzorce společnost v územních celcích bez hranic, bez států a postupně bez jednotlivých národů. Z Karla Marxe tedy uznávám jen vizi společenského vlastnictví výrobních prostředků, přičemž jsem názoru, že by malé a střední podniky v té které zemi mohly zůstat v soukromých rukou, kvůli zpestření a rozmanitosti nabídky zboží a lepšímu pocitu lidí.

Když toto všechno zvážím, nejsem vlastně ani tak komunista, jako idealista a navíc idealista s příliš horkou hlavou na to, abych mohl někdy sedět v jednom parlamentu s lidmi typu Kalousek, Schwarzenberg, Bělohrádek, Němcová, Babiš, nebo Filip a klidně je pozorovat jak ničí a nechají rozkrádat naši zem, aniž bych neprovedl něco, co by pak již nešlo vrátit. Věřím, že časem přijde někdo jiný, kdo bude mít kromě mého nadšení a idealismu i jasnou ideu a peníze na to, jak to udělat v naší zemi lepší, stejně, jako se takový člověk našel v současnosti v Ruské federaci. Já se zatím stahuji a jako znovuzrozený nestraník si ponechám jako zbraň, kterou občas užiji pouze svůj kalamář a brk (ve skutečnosti notebook a klávesnici) a občas, když se bude dít něco, co bude stát za to okomentovat, nebo uvést na pravou míru o tom napíši.

Každopádně se chci nyní mnohem více věnovat svému bezprostřednímu okolí, své partnerce, kamarádům a rodině, protože svět stojí na prahu velkých událostí a já opravdu nevím, jestli pokud někoho teď zanedbám, budu mít čas to ještě někdy napravit. Vím, že spousta z Vás mě bude nyní odsuzovat, jiní se budou smát a další budou nadávat. Věřím však, že spousta z Vás mě pochopí a možná se dokonce zamyslí nad tím, jestli i jim život neutíká věčnými virtuálními diskuzemi o samých špatných věcech doslova mezi prsty. Takže zatím se mějte a nebojte, občas o mně určitě uslyšíte …J

Ladislav Kašuka