To, co je na tom všem zvláštní, je okolnost, jak proměnlivé jsou reakce našich politiků na události, které mají často společnou příčinu, tedy, že novináři byli zabiti kvůli výkonu své profese. Zatím se zdá, že jenom bulharská kauza má spíše sexuální kontext, ale i to může být pouhý zastírací manévr. Zatímco v případě Charlie Hebdo se předháněli v tom, kdo je více „je suis“ a natírali kde co do francouzské trikolóry, tak v případě saudského novináře, brutálně ubitého na vlastním konzulátu se na české politické scéně nepohnula ani myš a vše je růžové.

V případě ruských kauz vyhlašují okamžitě o překot sankce a pomstu, používají slovenskou kauzu více nebo méně skrytě ke kritice poměrů v sousední zemi. K ostatním kauzám tak nějak skromně mlčí. Tedy pokud není podezření, že za smrtí novináře stojí nějakým způsobem Rusko… Hezky je to vidět na Ukrajině, kde jsou kauzy mrtvých novinářů tříděny podle toho, zda je za nimi možné uvidět nebo alespoň prefabrikovat ruský vliv. Domácí, ukrajinské zabijačky se tak nějak nepočítají. Neslyšel jsem nic o tom, že by někdo zpochybňoval poměry na Maltě nebo v Dánsku. Ozvat se proti Saudúm by asi znamenalo nějakou národní pohromu.

Novináři umírají po celém světě, ale naši politici jsou, jak se zdá, specialisté jenom na některé případy. Měli bychom dbát na to, aby naši politici zaujímali jasná stanoviska všude tam, kde jsou hrubě porušovány principy svobody a demokracie. Svoboda slova a s ní spojená svoboda médií v tomto je alfou a omegou. Především je naší povinnosti činit tak tam, kde nás naše vůle nebo okolnosti činí spoluzodpovědnými… Nejde o to bránit novináře, jde o svobodu nás všech, kterým pořád někdo říká, co máme a nemáme říkat. Bohužel, včetně některých novinářů…

Především bychom se tedy měli zaměřit na události kolem sebe, v České republice, Evropské unii a NATO… Přesně v tomto pořadí si zamést před vlastním prahem a až potom strkat koště a nos jinam.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele