Kromě řady chaotických záběrů osob pobíhajících v barevných „atombordelech“ kolem neméně barevných stanů a patetických politických projevů, přecházejících v hysterická prohlášení typu, že binární plyn jsou evidentně Putinovy větry, nám totiž není předloženo fakticky vůbec nic a už se se formuje další neméně hysterická kampaň, že kdo pochybuje o významu obrazů, není nejen Čech, ale ani Evropan a zřejmě lze i pochybovat o jeho lidství.
Ať už to bylo, jak bylo, jsou jasné dvě věci.

Za prvé - Velké Británii se to moc a moc povedlo. Z odstrkovaného „brexitového“ uprchlíka z EU se stává přes noc litovaný, ba milovaný otloukánek, který má tolik soucitu a solidarity, jakou dlouho nezažil. Domácí politické problémy jsou určitě na čas zapomenuty. „Ruský útok nervovým plynem na členský stát NATO“ bude dlouho a dlouho legitimizovat celou řadu dalších absurdních kroků. Ty umožní nejen stavět Rusko do role původce všech britských neúspěchů minimálně od „útoku lehké kavalerie“, ale rovněž upevnit systém fízlování obyvatelstva a omezování svobody slova. Kromě imámů tak v Británii bude muset drže hubu a krok každý, aby neupadl v podezření, že je to „ruský šváb“. Ostatní země EU a NATO a jejich obyvatelstvo jsou vyzývány k bezpodmínečné protiruské solidaritě, která má být vyjádřena činy. Summit EU toho jistě využije k další eskalaci tlaku na sjednocení Evropy pod záminkou ruského nebezpečí. Rýsuje se neuznání výsledků prezidentských voleb v Rusku a bojkot MS v kopané.

Za druhé – když pomineme tradiční přitroublou stádnost západních elit (dovolím si připomenout jejich pochod v semknuté řadě bok po boku pustou ulicí za dohledu po zuby ozbrojených policajtů, aby to bylo později vydáváno médii za jejich společný pochod v čele jakési virtuální manifestace proti vyvraždění redakce Charlie Hebdo) , pak je třeba si přiznat, že existuje silný sklon veřejnosti tezi o „útoku Ruska nervovým plynem na svobodný svět“ nejen věřit, ale rovněž projevovat nelibost nad hlasy, které varují, že je to celé asi blbost. Celé to zavání jakousi kolektivní rezignací na kritické myšlení a konec konců i na vlastní lidskou důstojnost, protože, kdo se nevzepře, když mu někdo takto kálí na hlavu, ten je spíše otrokem než čímkoliv jiným, i když je přesvědčen, že právě touto rezignací bojuje v řadách svobodného slova proti říším zla.