Náprava zdola

Obecně lze návrhy, které by nás mohly osvobodit od zotročujícího vlivu nesvaté Trojice peněz, dluhů a manipulace, shrnout pod cizí pojmy deglobalizace, subsidiarita, autonomie nebo autarkie. Česky jde o úsilí směřující k vytváření menších celků, budování odpovědnosti a autority zdola a posilování samosprávnosti a soběstačnosti.

Jinak vyjádřeno, jde o podporu lidí, kteří jsou svázáni s konkrétním místem, žijí na něm a hospodaří. Tito lidé jsou však dnes ve jménu mantry „volné soutěže“ stále více znevýhodňováni proti postmoderním nomádům a tulákům. Jednoduše řečeno, současní zemědělci a výrobci jsou za pomoci současných poskytovatelů služeb stále více utlačováni a okrádáni současnými lovci a sběrači.

Pokud jde o konkrétní metody a prostředky, namátkou uvádím obnovu tradice širší rodiny a domu (oikos) jako sociálně ekonomického celku, spolu s rozvojem družstevnictví a zaváděním lokálních měn (LETS) nebo paralelních měn jako bitcoin. Dále sem patří posilování prvků přímé demokracie v rámci komunit a lokalit. Ty však nekopírují aktuální územní celky, zejména pak současné státní celky.

Nároky místních obyvatel

Současné státní jurisdikce by měly upravovat způsob a podmínky, za kterých by obyvatelstvo usedlé na konkrétním území mělo nárok na rentu z přírodních zdrojů a primární produkce, které území jurisdikce poskytuje. Současné jurisdikce by se měly mimo jiné i tímto způsobem prezentovat jako místa příznivá k životu jednotlivců i fungování rodin a komunit.

Národ jako nosný komunitní substrát státu se již dávno přežil a byl jednou z klíčových příčin válečných hrůz a genocid zejména XX. století. V současné Evropě je stále větší otázkou, zda tam ve světle moderní vědy vůbec nějaké národy najdeme. O to úporněji se do evropského diskursu národnostní tematika vrací v podobě novodobého nacionalismu, namísto toho, abychom směřovali nikoliv k Evropě národů, ale k Evropě regionů ve spojení s Evropou jurisdikcí.

Kde leží řešení?

Pokud se podíváme na obrázek, uvidíme na něm klasickou podobu tzv. Vennova diagramu, tak, jak jej známe z úvodních hodin matematické logiky nebo teorie množin. Znázorňuje prvky nesvaté Trojice (Manipulace, Peníze a Dluh), která se nachází ve středu diagramu v jejich průniku.

Ve škole nás učili, že Vennův diagram dělí rovinu na sedm částí. To budí v žácích od nejútlejšího věku iluzi, že mimo znázorněné entity v diagramu už nic není. Ve skutečnosti je však těch částí osm. Osmá je ta, která leží mimo kruhy, znázorňující dané entity a neobsahující žádnou z nich.

Pokud budeme hledat v diagramu místo, odkud můžeme začít hledat řešení problému, pak je to nepochybně pole manipulace, a potom právě ono pole, které můžeme označit v duchu starých kartografů „zde jsou lvi“ neboli „hic sunt leones“ (HSL).

Je celkem jasné, že dluhy ani peníze nelze z diagramu odstranit, protože je nelze odstranit ani z reálného společenského ani individuálního života. Dokonce ani fungování jakékoliv utopie se nemůže bez dluhů a peněz obejít, i když se v nich často nazývají jinak a vznešeně. Dluhy a jejich vyrovnávání jsou základním objektem pozornosti jedinců každé komunity a zároveň jejím významným tmelem a spolutvůrcem. V diagramu nám tak zbývá manipulace, kterou je možné nejen nahradit, ale i doplnit.

Důvěru nelze koupit

Proces manipulace, tedy jakýkoliv způsob účelového ovlivňování jednání, je možné zaměnit procesem budování důvěry. Vychází z přesvědčení, že celek je více než součet svých částí. Český jazyk pro to má základní hodnotící soud, že „ve dvou se to lepe táhne“. Cizími slovy se hovoří o synergických efektech.

Před námi stojí samozřejmě velká otázka, do jaké míry může být i vzbuzování důvěry jen manipulativním procesem. Odpověď samozřejmě zní, že do značné. Přirozeně platí, že základním kamenem důvěryhodnosti je důvěra v sebe sama. Ovšem tuto důvěru nelze budovat bez vztahu důvěry k druhým lidem.

Důvěra je tedy výsledkem vnitřního úsilí jedince, zatímco manipulace přichází z vnějšího prostředí, od druhého člověka, nebo nepřímo, od nějakého sdělovacího prostředku, interpreta. Vyčištění nabídky vzájemné důvěry od manipulace je tedy jen na nás, nikdo to za nás neudělá. Skutečná důvěra je výsledkem autonomního úsilí každého jedince. Nelze ji jinak nabýt či sdílet, a tedy ani směňovat.

Přitom nelze zapomenout na to, že jak jednotlivci, tak celá společenství se pohybují primárně ovlivnění třemi základními popudy. Jdou cestou nejmenšího odporu za lepším životem a chtějí přitom za sebou nechat své aktuální problémy.

Tento zákon společenského pohybu se dá popsat řadou pojmů. Lze je pojmenovat i slovy jako „závist“ a „oportunismus“, ale v konečném důsledku je to tak, že bez vzájemné důvěry v komunitě a důvěryhodnosti, zejména jejích vůdců, se taková komunita nepohne vůbec nikam. Tak dojde přirozeně k tomu, že její vnitřní problémy a vnější hrozby ji dostihnou paralyzovanou nedůvěrou, oportunismem a závistí. Výsledek se pak dá dobře predikovat i bez valného vzdělání.

Důvěra funguje nakrátko

První část odpovědi na otázku, co postavit vedle nesvaté Trojice, je tedy nasnadě. Jde o jinou trojici, a to dluhy, peníze a důvěru. Důvěra naprosto mění podobu vztahu peněz a dluhů, protože mění i podobu dluhů a peněz samotných. Peníze, které stojí na autentické důvěře lidí, jsou jinými penězi ve srovnání s těmi, které jsou spojeny s manipulací a dluhy. Podobně je to s dluhy, které se tvoří, zůstávají a umořují mezi lidmi, kteří si vzájemně věří, a dluh není jejich jediným vztahem.

Vztah důvěry, dluhů a peněz je neméně komplexní než vztah mezi manipulací, dluhy a penězi. Na první pohled je ovšem patrné, že celkový obraz této komplexity je jiný než u nesvaté Trojice. Vzájemná důvěra nemůže nikdy propojit tolik lidských jedinců, jako to dokáže manipulace.

Proto manipulace je schopna vytvořit unitární velkou centralizovanou komplexitu, zatímco důvěra může vytvořit síťový systém komplexit relativně menších navzájem propojených nebo izolovaných. Je to dáno tím, že lidé prostě nejsou psychicky schopni udržet stav důvěry ve větších skupinách a následně začínají vytvářet instituce, které se dříve nebo později celkem spolehlivě obracejí proti lidem samým, jako jejich tvůrcům.

Konec konců to známe všichni, jak jsme se z ničehož nic stali ze subjektů nějakého procesu jeho objekty. Pokud jsme to přežili, nepatří to bezesporu k těm nejpříjemnějším vzpomínkám, ale jde o mocný zdroj poučení a posilu do dalšího života. Tedy alespoň někoho.

Homo economicus

Existuje ještě jeden modelový pohled na danou problematiku, ve kterém se sice bude objevovat výraz duch nebo duše, ale rozhodně nepůjde cosi esoterického nebo dokonce duchařského. Představme si manipulaci jako proces, který má z interpersonálních vztahů odstranit jakýkoliv kontext a ponechat jen pouhé číslo, jako vyjádření salda. Samozřejmě k tomu, aby zmizel kontext, tedy duch vztahu, musí zmizet duch nebo možná duše jeho účastníků.

V ekonomii se taková mátoha bez duše nazývá Homo economicus. Splňuje vrchovatou měrou požadavek na nedostatek vůle spojený s flexibilitou a nedostatek lidskosti spojený s efektivitou. Mátoha nemá ani základní dilema jestli se krmit nebo se rozmnožovat, protože se obnovuje krmením. Je to právě malá flexibilita a nízká efektivita jako mantry, které jsou lidem v Evropě neustále předhazovány jako důvod nedostatečného růstu a jako matka všech potíží.

Občas někoho vysají

Pokud se podíváme do současné nabídky hororů, pak jejich nezanedbatelnou část tvoří problémy s mátohami, nemrtvými čili zombíky. Většinou byli vytvořeni, aby sloužili, ale pak se nějak zvrhnou. Moderním praotcem těchto hororů je příběh Frankensteina, ale už nejstarší mýty lidské kultury hovoří o nezvládnutých nemrtvých. Jinou podobou téhož jsou potíže s roboty, Golemem počínaje, a další jsou hrátky s umělou inteligencí na téma Matrixu. Vždy ale dochází k tomu, co se anglicky řekne subjekt - object reversal.

Zvláštní kategorií nemrtvých jsou pak upíři, kteří byli vždy prezentováni jako aristokrati, posléze jinak výjimeční lidé, kteří se prostě neumí ovládnout a občas někoho vysají. Nedaří se je zabít zejména proto, že ona těžko ovladatelná touha mít víc je integrální součástí psychiky každého z nás.

Shrnuto a podtrženo tělesní nemrtví, nemající duši, jsou obrazy našich děsů i tužeb.

Na druhé straně se to kolem nás v našich příbězích hemží duchy bez těla, kteří nám neustále připomínají naše hříchy a dluhy, vyčítají a kladou vysoké morální cíle. Veskrze jde o stvoření otravná. Nejsnadnější cestou, jak se jich zbavit, je odpustit jim, ovšem poté, co projdeme nějakou zkouškou poctivosti nebo odvahy, abychom byli k takovému aktu milosti legitimováni.

Mátoha a duch

Tato exkurze mezi nemrtvé tělesné a netělesné není samoúčelná, jde prostě o to ukázat, že to jsou právě manipulace všeho druhu, které dokážou způsobit rozdvojení lidské bytosti na dva absurdní preparáty, mátohu a ducha. Neznají žádný kontext, nemají žádnu empatii, otravují náladu a hrozí smrtí všem, kdo chtějí zůstat lidmi a přidat si je do party.

Takový malý příklad - stačí malá ztráta kontextu, nulová empatie, redukce velikosti na kolikost, tedy na číslo, a pouhý poměr šířky a délky lebky rozhodne o tom, zda se staneme chovnými nadlidmi, či zůstaneme lidmi, nebo se staneme biologickým materiálem pro doktora Mengeleho. Tady je to docela jasné a většině lidí se to hnusí (zejména pokud si nejsou jisti kritériem a vlastním číslem).

Ovšem jinak je posedlost kvantifikací a číselným vyjádřením všeobecná a tolerance k ní vysoká. Připomeňme si jenom školní známkování, červené a černé puntíky nebo legendární Haškovu náladu místního obyvatelstva 1A. Pomocný kvantifikační systém ovládne svými číselnými cejchy velmi rychle naše myšlení a znemožňuje nám vidět posuzované výkony jinak než svým prizmatem a to ještě zcela asymetricky. Selhání „jedničkáře“ se nepočítá, zatímco „trojkař“ přece nemůže dostat jedničku.

Jestliže někdo vnímá lidi jen jako jejich finanční salda, svádí to k tomu, aby si podle toho vytvořil i svůj systém kredibility. Věří jen těm s vyšší cifrou. Tito sociální inženýři pak nesou s nelibostí skutečnost, když je svým okolím pokládán za slušného člověka i někdo, kdo není bohatý, a tedy ani „finančně kredibilní“.

Z toho vyplývá druhá část odpovědi na otázku, co postavit vedle nesvaté Trojice, a tato odpověď zní, že empatii, a to i mimo vztah s dluhy a penězi.

Nanoekonomika

Pokud se totiž podíváme na panství trhu, pak můžeme konstatovat, že jeho doménou jsou makroekonomika a mikroekonomika, ale rozhodně se to nedá říci o nanoekonomice na jedné straně a o gigaekonomice na straně druhé (tedy pokud pokračujeme v logice předpon mikro- a makro-).

Ekonomika v opravdu malém rozměru stejně jako ekonomika v tom opravdu ve velkém nejsou otázkou trhu a tržních principů. Mezi mnoha malými lidmi „dole“ žádný trh nefunguje, protože jsou iracionálními bytostmi, ale nefunguje ani mezi několika velkými lidmi „nahoře“. Velké kšefty nemají pravidla, protože se jedná o individuální záležitosti, postavené na neopakovatelné konstelaci důvěry několika mocných. Malé kšefty nemají pravidla z téhož dobrého důvodu, jen mocní jsou nahrazeni bezmocnými.

Opravdu velké projekty jako Manhattan, GOELRO nebo CERN také nemají s trhem nic společného. Kdo nemusí, ten se nechce nechat svazovat pravidly trhu, už jenom proto, že je to spojeno s daňovou povinností a živením dlouhé řady darmošlapů. I to vede k trhu pod diktátem nesvaté Trojice, který drží násilím, pod hrozbou sociální likvidace nebo dluhu a bankrotu, velké skupiny obyvatel. Jsou to právě dluhy a trh s nimi, co dělá z lidí mátohy.

S radostí se pohybují na trhu jen menší skupiny, které jsou zmanipulovány, že je místem svobody. Když vystřízlivějí v důsledku nedostatku peněz, který nutně musí nastat, přidají se k velkým skupinám otroků trhu. Někteří nakonec pochopí, že jediné místo pro svobodné jednání je mimo trh, ale to už neuniknou z tržní pasti.

Třikrát jinak

Proti trojjedinému problému lze tedy postavit trojjediné řešení, a to nejen v tržním prostředí, ale především mimo něj. V tržním prostředí je třeba postavit proti manipulaci empatii a důvěru. Jinak řečeno, proti dehumanizaci vztahů musíme postavit jejich polidštění a vrátit tak mátohám duši a duchům jejich ztracené tělo. Přitom nevystačíme s vytvářením alternativních komunit, to není pro každého, ale tyto principy je nutné zcela důsledně uplatňovat všude, v každodenním životě.

Jde o tři základní skupiny principů.

· První skupina principů nás vede k vyrovnanému vztahu k penězům a dluhům. Především jde o princip nepůjčovat a nepůjčovat si peníze na úrok, s imperativem - nikdy nepůjčovat zadluženým.

· Druhá skupina principů vede k přirozené ostražitosti a plachosti před tržními mechanismy, které nemáme alespoň z části pod kontrolou. Neměli bychom se nechat žádným způsobem připoutat do institucionalizovaných tržních vztahů a neměli bychom je mít v žádném případě jako místo, kam uložíme své cennosti.

· Třetí skupina principů vede k aktivnímu vytváření struktury blízkých osob, která je postavená na důvěře. Mezi prvořadé principy patří obnova důvěry v širší rodině a pracovní či zájmové komunitě. Patří sem ovšem i princip nebudovat nebo neobnovovat důvěru tam, kde to není možné.

Svoboda věci měnit

Na závěr je třeba podtrhnout jeden základní a přitom jednoduchý princip. O Bohu se z povolaných zdrojů můžeme dozvědět toliko to, že o sobě tvrdí: „Jsem ten, který jsem.“ Z týchž zdrojů se dozvídáme, že toliko nás stvořil Bůh k obrazu svému. Nezbývá, než si odpovědět na otázku, proč se musíme hromadně chovat podle úsloví, že „nejsem ten, který jsem“, popřípadě „jsem ten, který nejsem“, a jenom někteří z nás podle úsloví „nejsem ten, který nejsem“.

Zkrátka, proč děláme vše proto, abychom nebyli svobodnými bytostmi. Proč vnímáme demokracii jen jako rituál, sloužící k většinovému či dokonce konsensuálnímu odevzdanému podrobení něčemu, co nám naprosto nevyhovuje…

Demokracie je přitom jediný způsob, jak společně změnit to, co jsme v minulosti provedli špatného i dobrého. K tomu ji musíme mít ve svých vlastních rukách, nenechat si ji vzít, nikomu ji nepůjčovat a hlavně si ji od nikoho nebrat. Být těmi, kterými jsme.