Britským novinářům sdělil, že tuto jednotku tvoří lidé se zkušeností z obou čečenských válek, kteří v bojích strávili 10-20 let.

Podle tvrzení tohoto muže někteří jeho bojovníci původně bojovali proti ruským federálním silám, ale později se čečenských separatistických ideálů vzdali a po amnestii, již jim udělil otec dnešního prezidenta Achmad Kadyrov začali své vzbouřenecké krajany jako členové zvláštních vojenských jednotek potírat.

Aby se to ještě více zkomplikovalo, v oblasti prý působí, a to tentokrát na ukrajinské straně, rovněž v červnu zformovaný Mezinárodní mírotvorný prapor Džochara Dudajeva, v jehož čele prý stojí čečenský brigádní generál Isa Munajev. Zakladatelé této jednotky označili za svůj „jediný cíl pomoci ukrajinskému lidu uhájit se zbraní v ruce svou svobodu a nezávislost tváří v tvář imperiálním choutkám Ruska“. 

Ani jednu, ani druhou informaci nelze jednoznačně potvrdit, ale v den, kdy si celý svět připomíná kulaté výročí počátku čečenské tragédie, je zřejmé jedno: čečenští ozbrojenci, a lhostejno, na čí straně stojí, patří dnes do stejné kategorie válečných veteránů jako Američané z Vietnamu či sovětští vojáci, navrátivší se koncem 80. let minulého století z Afghánistánu.

Jsou to lidé, kteří neumějí a hlavně nechtějí dělat nic jiného než válčit – a je jedno v čích službách a za jaké ideály. Připomeneme-li si teroristické útoky z Grozného v minulém týdnu a kabardo-balkarského Nalčiku před pár desítkami hodin, je zřejmé, že severokavkazské kataklyzma ani zdaleka neskončilo a že bylo jen zadusáno pod povrch. Mnozí znalci poměrů navíc tvrdí, že útočníci z Grozného a Nalčiku na rozdíl od veteránů na východní Ukrajině patří k mladé generaci, která tragické dědictví čečenských válek ponese dál.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.