Z textu smlouvy totiž vyplývá, že se Ministerstvo práce a sociálních věcí údajně zavazuje rozšířit s-kartu i na penze, i když se tam konkrétně nestanoví od kdy.  

Vzhledem k masivním protestům, které zavádění s-karet doposud vyvolalo, začali teď politici nicméně tvrdit, že by snad bylo možné zrevidovat i současný systém, podle něhož si s-kartu musí pořídit v podstatě každý, kdo dostává od státu jakoukoli sociální dávku. Ve smlouvě s Českou spořitelnou se ovšem stát zavázal, jak na to upozornila Národní rada zdravotně postižených, že se funkce s-karty nebude do roku 2024 ani zpochybňovat, ani tlumit. Takže kdyby se k něčemu podobnému politici odhodlali, sáhla by spořitelna velmi pravděpodobně k investiční arbitráži. A měla by nejspíš šanci na úspěch, protože smlouva, kterou s ní podepsal za Ministerstvo práce a sociálních věcí náměstek Šiška, stíhaný v jiném případu kvůli podezření z korupce a dnes propuštěný z vazby, je pro ni v tomto ohledu zřejmě výhodná.  

Arbitráže, tedy rozhodčí řízení, na kterém se obě strany dohodnou už při podpisu smlouvy, takže případné spory neřeší soud, nýbrž oběma stranami vybraní rozhodci v neveřejném řízení, mají v České republice neblahý zvuk: ČR v nich už utopila desítky miliard na odškodnění a další miliardy utratila za právníky. Podle statistiky, zveřejňované Konferencí OSN pro obchod a rozvoj, patří přitom Česká republika k zemím, proti kterým je vedeno nejvíc investičních arbitrážních řízení na světě. V roce 2010 byla například na třetím místě, za Mexikem a Argentinou. Měřeno počtem obyvatel, byla by ale spolehlivě na místě prvním.  

Důvody rozebíral před časem v Lidových novinách Ondřej Sekanina, který se na investiční arbitráže specializuje: Mezinárodní dohody o ochraně investic předpokládají totiž spravedlivé a rovné zacházení se zahraničními investory, což rozhodci vykládají například tak, že konání státní správy hostitelské země musí být předvídatelné, transparentní a konsistentní. Zároveň ale může být i chování, které je v souladu s vlastním právním řádem té které země, porušením jejích mezinárodních závazků v oblasti ochrany investic. Sekanina v této souvislosti zdůrazňuje, že ale ochrana investic u nás není rozsáhlejší než v jiných srovnatelných zemích. A ani počtem uzavřených dohod se nevymykáme evropskému průměru. V tomto ohledu jsme někde mezi Rumunskem a Maďarskem, které ale rozhodně nečelí tolika arbitrážním řízením, jako Česká republika. Podle Sekaniny by měl stát věnovat daleko větší péči osvětě svých úředníků a hlavně jim vysvětlit, že chování v souladu s domácím právem automaticky nezabrání porušení dohody o ochraně investic: „Nestačí po švejkovsku doslovně dodržovat literu zákona, když tím zahraničnímu investorovi vzniknou problémy, kterým se šlo vyhnout“.  

Místo aby zdejší státní aparát chápal arbitráže jako příležitost ke kultivaci státní správy, jako je tomu podle Sekaniny například v Mexiku, snaží se teď ministerstvo financí mezistátní dohody o ochraně investic vypovídat s tím, že jsou prý pro Česko většinou nevýhodné. Případné spory se tak budou napříště projednávat před soudem. Arbitráže jsou sice rychlejší a efektivnější, ale Česko na nich soustavně prodělává. Dodejme, že kdyby se miliardy místo do arbitráží investovaly od počátku do profesionalizace státní správy, mohla si Česká republika ušetřit nejen tento problém.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele