Komunistické funkcionáře, kteří rok před pádem železné opony jeli do Lidic s tehdejším západoněmeckým kancléřem Helmutem Kohlem, můžeme totiž počítat zrovna tak málo jako eventuální představitele bývalého východoněmeckého režimu, kteří pokud tam kdy byli, tak nepochybně proto, aby demonstrovali, že dědici nacismu jsou výhradně na západní straně rozděleného Německa.  

Kohlova zastávka v Lidicích z roku 1988 je sice dneska pro dějiny česko-německých vztahů nepodstatná. Zato ale figuruje Kohlův podpis na česko-německé deklaraci z roku 1997. V ní si obě strany slíbily, že společnou budoucnost nebudou „zatěžovat politickými a právními otázkami minulosti“. Což neznamenalo, že by se za minulostí měla udělat tlustá čára: Česko-německý fond budoucnosti, který z deklarace vzešel, to potvrdil hned na začátku své činnosti, kdy uvolnil několik milionů na lidické centrum setkávání a na další část sousoší zavražděných lidických dětí. Lidický památník totiž nedostával ve druhé polovině 90. let od státu peníze ani na svou údržbu. Svou cestu do Lidic si čeští politici léta prošlapávali maximálně tak v den výročí tragických událostí.  

Pro německé politiky se mezitím stalo připomenutí památky obětí nacismu ve vyvražděných obcích Lidice a Ležáky při jejich návštěvách České republiky pravidlem. Mluvil o nich někdejší německý ministr zahraničí Joschka Fischer v roce 2002, za „nevýslovné utrpení“, které „za okupace Němci způsobili Čechům“, se v listopadu 2010 omluvil v Praze i tehdejší německý prezident Christian Wulff. Bavorský premiér Horst Seehofer si naproti tomu loni, při své druhé návštěvě Prahy, našel čas i na to, aby věnec k lidickému památníku položil osobně. Předsedal tehdy zároveň i německé spolkové radě, složené z jednotlivých spolkových zemí a nadřazené parlamentu, takže byl protokolárně v německé politické hierarchii na jednom z předních míst.  

Přesto ho z české strany doprovázeli hlavně zdejší novináři: za oběťmi nacismu do Lidic a do Terezína, a za oběťmi poválečného pogromu na české Němce na ústecký most přes Labe doprovázela Seehofera totiž tehdy i početná sudetoněmecká delegace v čele s jejich dlouholetým mluvčím a europoslancem Berndem Posseltem. Ten cestu se Seehoferem opakoval poté, co ji rok předtím, rovněž ostentativně ignorován případnými českými protějšky z politické scény, absolvoval s bavorským ministrem školství Spaenlem. Především ale jezdí do památníku v Lidicích už celá léta německé školní třídy, aby si mladí lidé v sousední zemi uvědomili, že to, co nacisté před sedmdesáti lety jménem Německa spáchali, se nesmí už nikdy opakovat.  

Když si lidický památník dneska prohlédl i prezident Gauck, měl z německé strany na co navazovat. Přesto se právem hovoří o průlomu: ten se skutečně konal, především ale na české politické scéně.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele