Poslední odhalení Státní zemědělské a potravinářské inspekce, týkající se potravin z Polska s technickou solí nebo kyselinou mravenčí, ovšem dokládají, že může být ještě hůř: v jídle se může vyskytnout i to, co by tam v žádném případě být nemělo.

A tak se stále hlasitěji ozývá volání po soběstačnosti ČR ve výrobě potravin. Přičemž v podtextu nostalgicky zaznívá, že před listopadem 89 bylo prý v tomto ohledu líp. Na zeleninu nebo na maso se sice musely stát fronty, ale to, co spotřebitelé za své peníze dostali, bývalo kvalitnější než dnes. Špekáčky voněly po mase a sýr byl z mléka, a ne z kdoví čeho.

Dodejme, že párky z masa a sýry z mléka jsou v obchodech zrovna tak i dneska. Zákazníci za ně ovšem musejí být ochotni zaplatit víc. Kvalita prostě něco stojí. Především ale: soběstačnost ve výrobě potravin sama o sobě žádnou kvalitu nezaručí. Zaručila by jenom jednu věc, a sice jejich podstatně vyšší ceny.

V dnešním propojeném světě a při současné mezinárodní výměně zboží může navíc soběstačnost existovat tak maximálně na papíře. Teoreticky by se za pomoci enormních státních subvencí, tedy z peněz daňových poplatníků, sice dalo tady i dneska pěstovat tolik základních potravin, kolik se jich v ČR spotřebuje. Ale to by v žádném případě neznamenalo, že by zemědělské produkty na zdejším trhu také zůstaly.

HN minulý týden detailně rozkryly, jak nesmyslně putují nejen potraviny, ale i zvířata po Evropě, než se dostanou na jatka, do supermarketů a odtud ke spotřebitelům: zatímco 230.000 českých slepic se měsíčně dodává na Slovensko, „v protisměru je míjí kamiony, vezoucí 216 tisíc slovenských slepic k nám“, píší HN. Obdobně cestuje mezi Českem, Německem nebo Polskem mrkev, med, mléko, jablka, prasata nebo skot. Kolotoč téhle „potravinové výměny“ pohání především cenové rozdíly, nezřídka ale i daňové úlevy zemědělcům v té které zemi. Co to udělá s kvalitou například u zeleniny nebo ovoce, ale i u masa stresovaných jatečních zvířat, není těžké odhadnout.

Dodejme, že východisko z této situace, která se zdravému rozumu evidentně příčí, přesto existuje, a to nejen až poté, co ropa zdraží natolik, že se převážení potravin přestane výrobcům a obchodníkům vyplácet. To hlavní slovo totiž mají zákazníci už dnes: stačilo by, kdyby v obchodech dávali přednost regionálním potravinám opravdu důsledně. Kdyby je po obchodnících výslovně a opakovaně žádali. Zemí původu by zboží v obchodech mělo být podle evropské legislativy označeno.

Zda je ve výrobku kyselina mravenčí nebo technická sůl, to ovšem na obalu nenajdeme. Ani v tomto ohledu ovšem není spotřebitel bezbranný: když se v roce 1985 našel v některých rakouských vínech glykol, na který byli automobilisté do té doby zvyklí jen v nemrznoucích směsích do odstřikovačů, byl z toho v Evropě takový skandál, že po něm zůstalo rakouské vinařství v troskách. Tamní vinaře to pak stálo řadu let, než získali důvěru spotřebitelů zpět.

Nic nebrání českým spotřebitelům, aby se dneska vůči polským potravinářským výrobkům chovali podobně. Bylo by to oprávněné tím spíš, že polské úřady zacházejí s informacemi o nepatřičných příměsích ve vyvezených potravinách málem jako se státním tajemstvím. Přitom by jejich hlavním cílem měla být transparentnost. Jenom ta může podezření rozptylovat – a ne ještě přiživovat. 

Publikováno se souhlasem vydavatele.