Dílka to lidu, jež nejspolehlivěji vypovídají o tom, jaké skutečné a nikoliv tedy vyfabulované vážnosti a obliby se tento politik pro všechno, čím na sebe přitáhl pozornost, dnes u nás těší. Z čehož nad všechno ostatní vyniká ona jeho zázračná proměna během noci, následující po jeho jmenování ministrem, zahraničí, v níž se na lůžku jednoho z pokojů Černínského paláce dokázal ze své dosavadní oranžové barvy přebarvit jak do modra tak i do duhova, takže zde další den stál před strnulou veřejností Zaorálek  už vůbec ne jako vášnivý rétor proti americkému radaru v Brdech (a jak to tak vypadalo, též nepřítel i všeho dalšího amerického roztahování se po světě), ale pravý opak sebe samého ze včerejška, zavilý to nyní protirus a vášnivý proameričan, školometsky poučující národ, že teď už přece někam patříme (myšleny NATO a EU), a musíme se podle toho chovat!  A též náruživý obhájce tehdy čerstvě probíhajícího neobhajitelného protivládního puče v Kyjevě, vzniklého nikoliv z vůle lidu, ale koupeného americkými neokonzervativci za pět miliard dolarů a pelmeně a vodku zdarma.

Tenhle obrat a změnu barvy novému zahraničnímu ministrovi lidé a hlavně pak jeho někdejší příznivci (mezi něž jsem též patřil), nikdy neodpustili a nikdy mu jej jako vadu, páchnoucí i po zradě, ani odpustit nemohou. Z tohoto sentimentu vznikly teprve tehdy (a nikoliv tedy nikdy předtím), ony shora zmíněné Zaorálkovy přezdívky,  nade vše dokládající, jak obrovskou ztrátu prestiže a dobré pověsti tento člověk během svého vládního angažmá utrpěl, což se samozřejmě nezastavilo jen u něj, ale zasáhlo i jeho stranu a nemalou měrou přispělo k jejímu pádu preferencí od 30 res. 20 procent k dnešním procentům deseti.

Kdybychom žili v normálním světě, strana by se člověka, který ji takto zatěžuje, zbavila a posadila na jeho židli někoho dosud nezkompromitovaného, novou tvář, která by měla  jakousi, třeba i minimální šanci vdechnout stranickému voličstvu naději v lepší příští. Ale daleko a předaleko se nalézáme od normálního světa, takže grémium rozhodlo, že právě  ten, který též svou mírou propad preferencí ČSSD zavinil, je nejvhodnější osobou i pro úkol přesně opačný, jímž tedy je obrátit pád ve vzestup, a v tomto vítězném duchu vést stranu i do nastávajícího volebního boje s úkolem ne menším, než je její volební vítězství nade všemi. Za kterýžto zázrak má jeho strůjce – ano, pořád mluvíme o témže  muži  – získat premiérské křeslo.

Je to samozřejmě fantazie, která se skutečnými – a hlavně právě dnes panujícími poměry ve straně i zemi –  nemá reálné šance dojít naplnění, a to i kdyby  zde vedle Zaorálka nebyla i další postava, jež ze středečního grémia coby figura tentokrát stranicky nejvyšší vzešla. Což je dosavadní ministr vnitra Milan Chovanec, a po rozhodnutí grémia po Sobotkovi též zbrusu nový předseda strany.  A docela jako by to bylo podmínkou i pro toto jmenování, znovu muž s nedokonalým renomé u našeho lidu.

Pomiňme v této souvislosti jeho rychlé studium na právech v Plzni, či pověsti, jež se váží k jeho roli při setkání několika činitelů strany s prezidentem republiky po minulých volbách, ale všimněme si onoho jeho činu, kdy před časem oznámil národu, že z titulu své funkce ministra vnitra zřídil na svém ministerstvu dvacetihlavý úřad pro potírání ruské propagandy. Čili úřad na potírání něčeho, co se v naších zglajchšaltovaných a vpravdě totalitních médiích v podstatě  nevyskytuje.

Reakce na tento jeho čin se dala očekávat a také se dostavila. Internet se zaplnil protesty lidí proti zřízení úřadu, který chce zřejmě ještě víc, než je tomu dnes, omezit našim lidem přístup k informacím, takže se celá takto zašmodrchaná záležitost se zakulatila oznámením, že se úřadu přiděluje název Centrum proti terorizmu a hybridním hrozbám, přičemž jeho poslání pochopitelně zůstalo stejné, a to takové, jak je ministr napoprvé vyslovil.

I tahle událost se na na pádu preferencí ČSSD podepsala, a já mám důvodně za to, že nikoliv v rozměru malém.

Takže shrnuto: Úkol vynést stranu zpět k výšinám byl svěřen dvěma politikům ČSSD, kteří vedle premiéra nesou zřetelně největší podíl na jejím současném úpadku, takže by se dalo říct, že kozlové byli i tentokrát ustaveni zahradníky.

Že to odporuje zdravému rozumu a že se zde takovýmto počínáním připravuje nejtradičnější české i evropské politické straně nejméně tradiční konec, jímž může být – bude-li tento sebevražedný i nadále pokračovat – i její totální vymazání z politické mapy naší země, dnešní vedení strany sociálně demokratické zjevně nevzrušuje.

Protože to, co se v dnešní ČSSD nosí a co rozhoduje o tom, kdo má ve straně šanci jít výš a kdo naopak bude ponížen až vypuzen, rozhoduje jediná věc: Je to otázka, jak jste na tom ve svém vztahu ke Slávkovi.

To je to, co dnes v ČSSD  platí – a pokud to i v budoucnu bude ve straně platit, jak to v ní platí dnes i jak to příklady dnešního vzestupu Zaorálka i Chovance dokládají - nelze někdejší straně dělného českého lidu v jejím budoucím osudu ani v nejmenším co závidět.

Lubomír Man