Což byl ovšem jen moment, který mi o řeči těla, hlasu a vůbec o osobnosti ministra Moravce neřekl téměř nic, ale doháněl jsem poznání toho všeho nedobrovolně při sledování protektorátních filmových týdeníků, které Moravcovi jako ministru nejhorlivěji oddanému našemu národnímu porobení národem německým, věnovaly nejdelší metráž. Takže jsem si mnohé z Moravce tak nějak odkoukal a dalších téměř 80 let jsem nespatřil nikoho, kdo by mi ho třeba i jen přibližně připomněl.

Až jsem na obrazovce ČT spatřil nezávislého senátora a předsedu zahraničního výboru Senátu Pavla Fischera a byl jsem v tu ránu o uvedených 80 let zpátky. A v šoku, jaký jsem už dlouho nezažil. Protože podobnost těch dvou mužů mě omráčila. Podobný až téměř totožný tvar lebky, podobná postava, tytéž ostře semknuté rty coby nezbytný doplněk právě vyřčených argumentů, a podobný, a jako by z hloubi fanatické víry či fanatické nenávisti vycházející a vůlí současně spolehlivě kontrolovaný hlas. A tentýž upřený a současně i pátravý pohled, nekompromisně si vyžadující poslušnost a přitakání.

Jsou-li si dva lidé takto nápadně podobní ve sféře vlastností tělesných, neubráníte se pokušení srovnávat i jejich vlastnosti duševní. A že je v tomto případě opravdu co srovnávat, možná už víte, a pokud ne, pokusím se doplnit sám. Fanatizmus a hlavně schopnost fanaticky nenávidět ty, kteří se odvažují vám oponovat, váže k sobě tyto dva muže jako to, co je pro oba ze všech duševních hnutí hnutím nejcharakterističtějším. Moravec vzýval Hitlerovo Německo, ale nemiloval ho, ale zato uměl horoucně a žhavě nenávidět. Nenáviděl Británii, Ameriku, Sovětský svaz, Beneše, Churchilla, Roosevelta a Stalina, katolíky, hloupé české Vašky, kterými myslel Čechy, poslouchající Londýn, a též české „obrýlené mandaríny“, kterými myslel ty vedoucí Čechy, kteří se nestavěli tak pozitivně ke spolupráci s Němci, jako se stavěl on.