Slovo paradigma pochází z řečtiny a znamená vzor, příklad, vzorec myšlení. Takovým paradigmatem, které dominovalo světu v posledním čtvrtstoletí, je například představa o liberální demokracii, jako o nejvyšším, nejpokročilejším a nejspravedlivějším uspořádání lidské společnosti.

Pohádka o konci dějin

Vzpomeňme na devadesátá léta minulého století. Byla to hektická doba rozkladu sovětské říše,  pádů nejrůznějších diktatur, éra rozšiřování NATO a Evropské unie. Západ triumfoval a užíval si vítězství po dlouhé studené válce. Tehdy byl liberálně demokratický, západní model uspořádání společnosti na vrcholu. Francis Fukuyama, americký filosof japonského původu tehdy psal o „Konci dějin“. Tvrdil, že „pádem Železné opony dějiny v podstatě skončily, neboť sice stále budou probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát, ale demokratický a ekonomicky liberální světa řád se ukázal jako jediný možný“.

No a jestli neumřeli, tak tam takhle žijí dodnes. Dobrou noc, milé děti….

V téhle pohádce se nás babišo-bakalovský tisk a zejména pak naše milované veřejnoprávní televize snaží stále udržovat. Pohlédneme-li ale, alespoň občas, na stránky světového tisku, můžeme s tichým, překvapivým hvízdnutím zacitovat klasika, Jana Nerudu: čas oponou trhnul — a změněn svět.

Nový vzor: Rusko

Tak třeba Financial Times píší o Izraeli a konstatují „snahy uzákonit Izrael jako židovský stát, o chybějící toleranci vůči těm, kdo si dovolí tuto situaci kritizovat, a o rostoucím odcizení od Západu“. Rakouský deník Die Presse si zase všímá chování tureckého prezidenta Erdogana a píše, že „Erdogan nemá potřebu vyhovět západním standardům a poohlíží se po ruském vzoru“.

No, upřímně řečeno, asi není sám. Těch, co se ohlížejí po ruském vzoru začalo v poslední době povážlivě přibývat. Podíváme-li se na to, co další významné státy světa, jako třeba Indie, Čína, Japonsko a snad lze jmenovat i Sísiho Egypt, mají společného s Putinovým Ruskem (a zmíněným Izraelem a Tureckem), dojdeme zhruba k šesti základním charakteristikám.

První

a nejdůležitějšíje nacionalismus. Důraz na vlastní národ, na prosazování jeho hodnot a preferencí a na usilování o jeho prosperitu. Provádění pragmatické politiky ve prospěch „našich“, bez obzvláštního respektu k celosvětovým, liberálním a tak zvaným všelidským hodnotám.

Vedoucí představitelé všech těchto zemí neváhají, je-li to třeba, velice aktivně bránit vlastní kulturu proti pronikání cizorodých a rozkladných prvků ze zahraničí. Jako typický příklad můžeme uvést  nového indického premiéra Narendra Modiho, předseda nacionalistické (a hinduistické ) strany, který měl dříve jakési potíže se vstupem do Spojených států, kvůli podpoře protimuslimských pogromů.

Druhá

je náboženství. Ve všech jmenovaných zemích je státem aktivně podporována místní, tradiční víra, od islámu v Turecku a Egyptě, až k ruskému pravoslaví. Zřejmě už všem, mimo okruh zabedněného západu došla hloubka dávného lidového moudra, že „čím více je v zemi kostelů, tím méně je potřeba věznic“.

Třetí

je tzv. sociální konzervativismus. Tedy návrat k osvědčeným a prověřeným hodnotám. Tyto státy chrání a podporují rodinu, prosazují přirozené vztahy ve společnosti a aktivně brání importu nežádoucích a pro národ a společnost rozkladných vzorců chování.

Čtvrtá

je státní kapitalismus. Jde o systém, v němž si stát ponechává jistou míru kontroly nad ekonomikou. Ne, nejde tu o nějaký socialismus, a to ani sovětského, ani bruselského střihu. To skutečně ne. I v Číně, s místní komunistickou stranou v čele země, jde o tvrdý kapitalismus se vším všudy. Úlohou státu je spíše ochrana domácího podnikatelského prostředí proti zahraničnímu dumpingu a proti pronikání cizích, nadnárodních korporací. Brání výprodeji nerostného bohatství státu a ovládnutí, či lépe nepřátelskému převzetí klíčových provozovatelů v dopravě, síťových službách, energetice a podobně. Prostě i ekonomika je vnímána jako záležitost národní, tedy taková, která slouží zájmům a potřebám vlastního národa.

Pátá

je nadvláda státem řízených medií. Ano, tohle zní opravdu nemoderně a zpátečnicky – státem řízená media. Ale, jak už jsem naznačil, tyto státy se nechtějí za každou cenu zalíbit západním demokratickým puristům. A ona státní kontrola medií má především ochranný, preventivní rozměr. Má ztížit působení nadnárodních, jistými vládami financovaných struktur, které své zájmy prosazují prostřednictvím informačního a propagandistického pronikání do medií nezávislých států a ovlivňováním jejich občanů. Vzpomeneme-li si jen, jak vznikaly a probíhaly tak zvané barevné revoluce posledních let v nejrůznějších zemích světa, ostatně i u nás se náznaky objevily, pak budeme možná na podobnou kontrolu pohlížet s větším porozuměním.

A konečně za šesté je to zavádění tvrdých opatření, směřujících k dodržování zákonů a pravidel. Pro všechny. Bez výjimek a zvýhodňování těch či oněch.

Od konce dějin zpět k tradici

Společný pak je všem zmiňovaným státům i určitý, více nebo méně zřetelně formulovaný antiamerikanismus. Ten nespočívá jen v obavách z vojenské dominance USA (do takové Číny by si asi netroufl šťourat ani ten nejbláznivější z neokonů), ale v celkovém odmítnutí hodnot, Amerikou prosazovaných.

Takže, podíváme-li se na svět z výšky či nadhledu, je tu vidět zřetelný, na mnoha místech světa pozorovatelný odklon od liberálního pojetí společnosti zpět k tradičnímu, národnímu státu. Vypadá to, jako by na globálním tržišti idejí bylo „naše“, západní ovoce ohmatáno a shledáno (pod zářivou slupkou) zcela shnilým a nepoživatelným a zákazníci se od naleštěného stánku s perfektním marketingem začínají odvracet směrem k osvědčeným dodavatelům.

Levice a pravice - nebo národ?

Tolik tedy ve světě. Ale co u nás a v našem nejbližším okolí? I tady už začíná být jakýsi posun znát. Maďarský premiér Viktor Orbán se netají představou neliberální demokracie a čile spolupracuje s Ruskem v energetické oblasti. Marine Le Penová, pravděpodobná příští presidentka Francie, své sympatie k ruskému modelu rovněž neskrývá. A k tomu Katalánci, Skotové a mnoho dalších etnik projevuje čím dál větší a zřetelnější touhu po národním sebeurčení, tedy po národním státě.

Také u lze pozorovat, že se situace změnila. Tradiční politické soupeření levice s pravicí je vytlačováno kamsi mimo střed zájmu většiny obyvatel a vede se už jen jaksi náznakem a ze setrvačnosti. Stále klesající volební účast (u celostátních voleb) dává tušit, že tahle levo-pravá dichotomie již netáhne, že už prostě nedokáže dát uspokojující odpověď na aktuální problémy lidí.

Dnešní otázka už nezní pravá nebo levá varianta (ostatně v tom v posledních letech téměř nebyl rozpoznatelný rozdíl), ale zda náš, národní nebo cizí zájem.  A politici se začínají zřetelně dělit a profilovat na ty, co slouží cizí moci (většina) a na těch pár statečných, kteří, ať už zleva či zprava zastávají zájmy našeho národa.

Zkrátka zas se to začíná lámat, ve světě, v okolí a se zpožděním i u nás. Inu zas ta dvaceti, pětadvacetiletá perioda… Mění se paradigma. A to je důvod k naději i obavám. Velikým. Protože když kobyla chcípá, nejvíc kope.

Publikováno se souhlasem vydavatele.