Vcelku bez povšimnutí proběhla našimi médii neuvěřitelná zpráva. Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) schválila před pár dny rezoluci, ve které zcela pomíjí židovské vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků v Jeruzalémě. Při svém popisu inkriminovaného místa ve Starém Městě v Jeruzalémě používá pouze muslimské názvy a kritizuje Izrael za "provokativní kroky, které narušují posvátnost a nedotknutelnost" oblasti.

Přitom, jak všichni ze školních lavic víme, Zeď nářků, nebo přesněji Západní zeď, v hebrejštině ha-Kotel ha-Ma'aravi, je pozůstatkem vnějších hradeb jeruzalémského Chrámu. Toho Chrámu, který zde stál, jako přirozené centrum židovství po tisíciletí, než jej v roce 70 našeho letopočtu zničili Římané během tak zvané První židovské války. Jedná se o nejposvátnější místo židovského národa. Které tu prokazatelně bylo a fungovalo tisíc let před příchodem prvních muslimů do Jeruzaléma, někdy v sedmém století.

Zkrátka, ta vypečená rezoluce UNESCO je podobnou nehorázností, jako třeba "přiklepnout" egyptské pyramidy Britům, nebo Velkou čínskou zeď Mongolům. Ti přece v Egyptě a Číně taky byli a chvíli tam i vládli... Jak je taková drzost možná? Co je to za spolek? Podívejme se na tu partu blíže. Bude to poučná historie.

Kdy to všechno začalo

Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO) je jedna z 15 mezistátních odborných organizací OSN. Sídlí v Paříži. Jejím úkolem je "usilovat o udržení mezinárodního míru rozvíjením spolupráce v oblasti výchovy, vědy a kultury a prosazováním úcty k lidským právům a právnímu řádu". Tolik teorie. A praxe? V té věrně kopíruje vývoj OSN. V ekonomickém žargónu bychom mohli říct, že je typickou "dcerou" své "matky". Chceme-li proto pochopit úlety filiálky, musíme se podívat na mateřskou firmu.

Ta byla založena 24.10.1945. Toto datum je dodnes v kalendáři jako Den Spojených národů. Spolek zakládalo 51 členských států. A u toho se zastavme. Je to velice, velice důležité. Jedenapadesát států. A dnes? Dnes jich je 193.

K extrémnímu nárůstu členské základny OSN došlo při rozpadu koloniální soustavy, v prvních cca dvaceti letech po založení organizace. Byla to doba hnutí za sebeurčení a odboje zemí Asie a Afriky proti bývalým koloniálním mocnostem. Ale zároveň to byla i doba nejostřejšího soupeření mezi svobodným světem a tak zvanou "Světovou socialistickou soustavou", vedenou SSSR. Doba studené války.

V roce 1953 skončila Korejská válka. Ta měla být poslední, generální zkouškou sovětské výzbroje a taktiky před plánovaným útokem na západní, "kapitalistické" státy. Ale neklaplo to. Sovětská technologie ani organizace a taktika se neosvědčily tak, jak se čekalo. Stěží to vyšlo na "plichtu". A proto Stalinovi nástupci začali hledat nějaký jiný způsob, jak ty zpropadené západní státy oslabit. Jak je dostat do defenzivy. Třeba i nevojensky. Prozatím. Příležitost se zdánlivě nabízela sama. Osvobozenecké hnutí a boj za nezávislost bývalých kolonií.

Sovětský plán

Sověti proto věnovali veliké úsilí a nezměrné prostředky na podporu nově vznikajících a proti koloniálním mocnostem bojujících států a státečků Asie, Afriky a taky protiamericky orientovaných států Jižní Ameriky. Uvažovali logicky. Podpoříme některou z frakcí deroucích se k moci. Po jejím vítězství (a osamostatnění země) tu budeme mít další stát, když ne socialistický, tak trochu socializující, nebo alespoň vstřícný k našemu režimu. A desítkami a desítkami těchto států a státečků obklíčíme "kapitalisty". Jejich společným, námi koordinovaným křikem, zaženeme západ do defenzivy. A časem...

Zpočátku se to dařilo. Nově vznikající státy vstupovaly do OSN jeden za druhým jak apoštolové na orloji a ve většině z nich se drala k moci levice. Někde to vedlo k válkám, jako třeba v Indočíně, ale to nebylo od věci. Jen ať kapitalisti krvácí. A ještě jim máme za co nadávat... Ve valném shromáždění OSN tak neustále sílil hlas nových, radikálních zemí. Hlas "pokrokový" a protikapitalistický. Sověti si mnuli ruce. Ale jak už to v životě bývá, všeho jen do času.

V sedmdesátých letech minulého století se sovětský stroj začal zadrhávat. Hospodářství zaostávalo, technologie zastarávaly a bylo čím dál dražší a obtížnější sponzorovat své nenažrané "pokrokové ovečky" v Asi, Africe a Latinské Americe. Zejména, když ti zatrolení kapitalisti podávali tak zvanému Třetímu světu konkurenční nabídku. Nabídku bohatější, s lepšími technickými parametry. A když se ukázalo, jako třeba v arabsko-izraelských válkách, že i sovětské zbraně zastaraly a už nejsou schopny konkurence, začaly se státy Třetího světa od socialismu velice rychle odvracet.

Něco se pokazilo

Velice výmluvně si to můžeme ukázat třeba na příkladu Egypta. Jeho druhý president, Gamal Abd an-Násir, od svého nástupu k moci v roce 1956, koketoval s myšlenkou socialismu. Jen co se ujal úřadu, znárodnil Suezský průplav, pozval do země sovětské poradce a s jejich pomocí začal transformovat egyptskou ekonomiku na socialistický systém. Byl oporou sovětů v oblasti Středního východu a za svou věrnost obdržel titul Hrdina Sovětského svazu a Leninův řád. V zastoupení SSSR vedl několik válek s Izraelem. Všechny projel. Často rozdílem třídy.

K tomu se koncem šedesátých let přidaly neduhy ekonomiky, typické pro celý sovětský systém. A právě tato ekonomická impotence, spolu s potupou neustálých porážek nenáviděným Izraelem byly důvodem, proč jeho nástupce Anvar Sádát otočil. Rok po svém nástupu k moci, 15. května 1971 zahájil takzvanou Nápravnou revoluci, kterou chtěl očistit vládu, politické a bezpečnostní orgány od Násirismu. Vypověděl ze země sovětské poradce, přiklonil se k západu a ve vnitřní politice začal podporovat islamisty. Aby mu stmelili národ a stát. A tak jim, výměnou za politickou podporu, poskytl značnou kulturní a ideologickou autonomii.

A tak to probíhalo v celé Africe a na Středním východě. Islamisté, podporovaní, nebo alespoň blahovolně trpění místními vládami, sílili a sílili. Jakous takous hrází proti jejich rozmachu bylo pár skalních, lehce socializujících diktatur, jako Irák či Lybie, reliktů prosovětské éry. Ale miliardy saúdských petrodolarů spolu s exportem statisíců islámských kleriků vyškolených v kázání džihádu dokázaly v průběhu zhruba dvou desetiletí obrátit obyvatelstvo severní poloviny Afriky a téměř celý Střední východ k wahábismu, nejrigidnější variantě islámu. Pak přišly války v Perském zálivu a nakonec Arabské jaro. A dál už to znáte.

A jsme v pasti

Říká se, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Tady kopali jámu oba. Sověti Západu a Západ Sovětům. Zpočátku se dařilo prvním. Stvořili veliké hejno rozdrážděných, ale formálně plnoletých a svéprávných sršňů a posadili je do úctyhodného shromáždění, jako své dračí vejce. Pak se zadařilo druhé straně. Přeplatili protivníka a věnovali těm "výpěstkům" své know-how a zbraňové technologie. Teď dřepí v jámě oba, Západ i bývalý sovětský Východ. Miláčkové si vzali od obou, co unesli, a pak páníčky zavrhli a přidrželi se své tradice. Islámské. Té, v níž je muslim loajální pouze k jedinému. K víře. A tím samozřejmě i k Ummě, společenství věřících.

A protože zájmy ostatních, nemuslimských států jsou různé a jejich spojenectví bývají jen příležitostná, dočasná a vrtkavá, kráčí pevný islámský blok v OSN (a samozřejmě i v dceřinných organizacích) od úspěchu k úspěchu. Shora zmíněná rezoluce je toho dalším, asi tak tisícím důkazem.

Co s tím? Inu, jsme-li v desetičleném spolku chovatelů králíků, do kterého někdo podloudně zapíše padesát zarytých ochránců přírody, kteří začnou prosazovat zákaz chovu kožešinových zvířat, zákaz výroby kotců a přísné veganství a demokraticky o tom všem hlasovat, pak je nejlépe vystoupit. V případě OSN je to zatím jaksi politicky neprůchodné. Nezbývá proto než oprášit prastarý, ale léty prověřený, specificky český přístup. Ignorovat. Pokývat hlavou a myslet si své. A přemýšlet, proč tohle živíme. Jestli nám ty příspěvky do nejrůznějších organizací OSN stojí za to. A jak by se daly omezit. Myslím, páni politici, že lid by nijak zvlášť neprotestoval...

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.