Luboš Palata: Cena novinařiny

15.07.2012 9:04 | Zprávy

Za svůj život jsem dostal už pár novinářských cen, a když tak jejich hodnotu poměřuji, přijde mi důležité i to, v jaké společnosti se jejím udělením ocitnu. Z tohoto hlediska bych si měl té poslední vážit. Byť její autoři tuto cenu mysleli jako dehonestační, kterou mě chtěli nejen ponížit, ale možná i vystrašit.

Luboš Palata: Cena novinařiny
Foto: Hans Štembera
Popisek: Dramatik, spisovatel, režisér a první prezident České republiky Václav Havel

Na diplomu, vytištěném na ručním papíře, který mi tito novodobí náckové tento týden poslali, se totiž skví číslo tři. Dva předchozí laureáti přitom byli v roce 2010 pan prezident Václav Havel a minulý rok ministr zahraničí, a jak já doufám, i budoucí český prezident pan Karel Schwarzenberg. Protože ty české nácky nechci ani v nejmenším propagovat, neb především o to by zřejmě stáli, neprozradím vám tu ani jméno oné anticeny, ani název té převálečným čecháčkovským vlajkařstvím páchnoucí skupinky, protože kdo z vás bude chtít, jistě si to na internetu najde. 

To, o co se s vámi chci podělit, je věta mé ženy, která v prvním úleku řekla: „A nemohou ti něco udělat?“ Odvětil jsem jí, že sice možná mohou, ale zatím nic takového nedělají. 

Kromě toho to není první výhrůžka podobného typu, kterou jsem za léta své novinářské práce dostal. Předsedkyně jedné neonacistické strany, která už mezitím zapadla do nicoty, o mě před pár lety dokonce napsala článek s titulkem: „Psovi psí smrt“. A když jsem v devadesátých letech kritizoval přístup části Čechů k poválečnému vyhnání našich českých, moravských a slezských Němců, dostal jsem pár anonymních dopisů s rakvičkou. 

Naštěstí se nikdy nic z toho neuskutečnilo, ale během těch dvaceti let mi samozřejmě jako novináři několikrát nebezpečí hrozilo, ale bylo to především ve válečných konfliktech, kterými jsme od devadesátých let prošel od Slovinska, Bosny, Makedonie či Kavkazu až po Irák. Ani tam mi většinou o život úplně nešlo, byť sem tam nějaké zbloudilá kulka, nazdařbůh vystřelená střela z minometu, nebo nějaká ta zapomenutá mina zahrozily. Ale to k práci novináře prostě patří, byť nám to dnes, po dvaceti letech demokracie, tak nepřipadá. 

Protože být novinářem vždy znamenalo chodit se svojí kůží na trh a za svoje názory a ideje také často trpět. Samozřejmě to neplatí o všech, kteří si novináři říkali. Bylo a i dnes je mezi námi spousta těch, kteří to berou jen jako řemeslo, způsob obživy. Žádné názory nemají a zařizují se podle toho, co chce jejich současný šéf, majitel listu, strana nebo radnice. Dokonce i dnes, v této zemi, která si říká svobodná, vychází obrovská spousta tiskovin, které se tváří jako noviny a jsou to jen propagandistické plátky, které oslavují ty, kteří jsou právě u moci. A většina starostů, primátorů a hejtmanů, pod jejichž kuratelou takové věci vznikají, to dokonce očekává. 

Mediální svoboda, a to ještě ne dokonalá, existuje v této zemi většinou pouze na celostátní úrovni, v médiích, které vlastní především soukromí vlastníci. A naštěstí také ve veřejnoprávní televizi a rozhlase, a to v míře, která není obvyklá ani v zemích, které se s námi pro roce 1989 vydaly na cestu ke svobodě. 

Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil natolik pozdě, že jsem práci v jiných, než ve svobodě a demokracii působících médiích nezažil. Listopad 1989, revoluce pravdy a lásky, to byl i můj listopad i moje něžná, sametová revoluce. A nelehká cesta do Evropské unie a Severoatlantické aliance byla i mojí cestou. 

Dnes se z krásných časů staly časy trochu těžší a možná, že přijdou dokonce i těžké. Už dnes se v některých kruzích, které já pokládám za kruhy škodící této zemi i demokracii, vžilo označení „pravdoláskař“ jako jedna z nadávek. 

Cítit se dnes Evropanem, občanem Evropské unie, se dnes v této podivné kalné hlubině naší politiky pokládá za cejch, ba téměř za zradu českého národa, České republiky. S tím, jak problémy Evropské unie i naší demokracie nekončí, ba se spíše prohlubují, cítí tito podivní lidé, pro něž je národ nad lidská práva, demokracii i svobodu svoji novou šanci. Lid obecný, zklamaný často oprávněně našimi polistopadovými elitami, hledá nové spasitele a jednoduchá řešení složitých věcí. Novinařina přestává být pohodlným a příjemným zaměstnáním a pokud ji berete vážně, stává se opět posláním, životním údělem, riskantním povoláním se vším, co k tomu patří. Těch, kteří se slušné novináře budou snažit zastrašit, bude přibývat. Zbývá se vrátit k Masarykovi, nebo Janu Pavlu II., jejichž hesla začínala stejně. Slovy: „Nebát se!“ 

Protože pokud se začneme bát, pokud budeme lhostejní k naší svobodě, zmizí z této země i z našich životů stejně rychle, jako se v roce 1989 po dlouhých desetiletích zázračně objevila. Slibuji sám sobě, slibuji svému synovi, slibuji vám všem, že já lhostejný ani ustrašený nebudu.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Tento článek je uzamčen

Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: rozhlas.cz

Martin Exner byl položen dotaz

Zase to EURO

Žijete vůbec v realitě? Nemyslíte, že je teď přijetí Eura tak důležité? Důležitější než třeba to, jak špatně si vede naše ekonomika a jak mizerné jsou u nás mzdy? Že řada lidí žije od výplaty k výplatě a nemá šanci si něco našetřit? Jestli vám tak vadí poplatky bankách, když platíte v cizině kartou,...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jaroslav Pelc: Jaroslav Vodička – sjednotitel a rozmnožitel levice?

12:16 Jaroslav Pelc: Jaroslav Vodička – sjednotitel a rozmnožitel levice?

Český svaz bojovníků za svobodu byl politicky a hospodářsky destruován svým vedením v čele s ing. Ja…