Především Nečasova vláda, kdy si Evropskou unii pro sebe uzurpoval sám premiér a Občanská demokratická strana, kterou europoslanec Jan Zahradil nasměroval do apendixového spojenectví s britskými konzervativci a populistickým polským Právem a spravedlností, zavedla Českou republiku do unijní izolace. Statoval jí k tomu zdatně i prezident Václav Klaus, kterému Nečas nevytvořil evropskou protiváhu, ale jen o něco rozumněji naplňoval to, co Klaus hlásal. Pokud si Občanská demokratická strana kvůli něčemu zcela nepochybně zaslouží nebýt u moci, pak je to kvůli této tragické unijní politice. Zatímco mnohé chyby si je ODS ochotna připustit, na evropskou politiku je z mně nepochopitelného důvodu hrda, nebo se alespoň tak tváří.

V tomto směru vypadá, že říjnové volby dopadnou mnohem lépe, než ty minulé. Česká sociální demokracie směřuje velmi pravděpodobně k vítězství a o proevropském smýšlení této strany panuje všeobecná shoda. Má to však několik závažných ale. Především je to nevypočitatelnost samotné ČSSD, u níž se neví, jak to v ní vlastně po volbách dopadne. Sobotkovo křídlo je už delší dobu v defenzivě a v případě, že nakonec vyhrají Haškovci, dostane se ČSSD pod přímý vliv Hradu a Miloše Zemana.

Jak se začíná stále více ukazovat, je v evropské politice pan prezident ještě méně vypočitatelný než v politice domácí. Vyvěšení unijní vlajky na Hradě může být posledním velkým proevropským krokem, který Miloš Zeman udělal. Jeho tvrdá kritika protikuřácké směrnice, která se stala nejviditelnějším bodem jeho první cesty do Bruselu, si v ničem nezadala s jeho předchůdcem Václavem Klausem. A lze se obávat, že takovýchto podobností s panem Klausem bude ve vztahu k Unii přibývat, nikoli opačně.