- osloví vládu. Tato možnost je předem zavržena a bylo to potvrzeno i mnoha odbornými podáními a kritikami pedagogů, směrované na MŠMT a do vlády a také tzv. politické pravici a ČSSD (až na výjimečné osobnosti)

- osloví opoziční poslance vůči současnému znění školského zákona. Tato možnost je přijatelná pro některé poslance některých politických subjektů, zastoupených ve sněmovně. Zdá se, že dnes jich je, otevřeně se hlásících pro reformu zákona, kolem dvaceti lidí z dvou set.

- osloví opoziční poslance proti kapitalizmu, neoliberalizmu, tržní mocenské ekonomice či nově nejbohatšími světa připravované otrokářské a nemyslící, bezcitné a sobecké společnosti světa. Tato možnost je dnes, téměř vyloučena, neboť pro takové změny, se hrdě hlásí jen hrstka poslanců, známo je to u „několika málo“ v KSČM a SPD, u Václava Klause mladšího či poslance Foldyny.

- osloví Ústavní soud. Tato možnost je vyloučena, neboť dosud ani tento „nejvyšší, ochranu občanů a jejich profese i životy“ zajišťující soud a státní instituce se takovými peripetiemi a záhadnostmi, nezabývá. Navíc se „musí“ hlásit k EU, USA a mocným a bohatým, vládnoucím přímo i v pozadí, v naší absurdně a amorálně se vyvíjející zemi po majetkovém a mocenském převratu v roce 1989, jejichž tento a všechny ostatní „Zákony“, jsou ideovým a praktickým zaměřením, jak degradovat morálku, vzdělanost mladé generace a společnosti, zajistit jejich snadnější manipulovatelnost a státní zadluženost, nesamostatnost. Neboť podstatný zákon trhu, zní - ….ať se peníze točí, za každou cenu“.

Kdo a co ještě zbývá?

- osloví odbornou pedagogickou veřejnost, samy studenty, jejich rodiče a pedagogy praxe.

Tak, tady jsme zajedno. To se děje v přímém přenosu ve školách, v rodinách, u alternativně a inovativně zaměřených pedagogů, odborné veřejnosti, jen hrstce profesorů Pedagogických fakult a přibývajícího procenta opozičních politiků, hlavně tzv. ne – parlamentních s rostoucími preferenčními hlasy společnosti.

V čem je tedy Zákon o pedagozích, školský zákon, neústavní a dehonestující pedagogy v jejich profesi a v důsledku, v osobní i rodinné úrovni jejich existenci:

1. opomeňme skutečnost, že „sametová revoluce“ nebyla zásadním politickým a ekonomickým produktem, jež by se opíral dlouhodobě o většinové občanské přesvědčení, že je nutná změna politického a ekonomického systému v Československu vzhůru nohama.  Byla produktem pohodlně, proti dnešku, celkově blaze se vyvíjejících, ale mnohdy racionálně kritických občanů, kteří si přáli mnoho určitých změn, ale zachování systému (viz. VVM) a zcela jistě ne jeho převracení do morálního, intelektuálního, materiálního, zdravotně a sociálně ekonomicky neudržitelného, anti – environmentálního marazmu. Určitě nebyly původně změny namířeny k degradaci samostatnosti a svébytnosti státu, nezaměstnanosti a bezdomovectví či ztrátě iluzí o čemkoliv. Byla především produktem států Západního světa a problému uzbrojení SSSR s ekonomickými i málo demokraticky politickými důsledky na občany a životní prostředí v zemi, Západu, kterému již v roce 1988 krachoval kapitalizmus a bylo třeba získat nová velká odbytiště stále horšího a dražšího zboží v hezkých obalech a slibech, že je lepší, než zboží „Východu“ a tím prodloužit, do dnes, existenci tohoto parazitického systému, založeném na bezduchém egu, sobectví a potlačování veřejného práva, zájmu a existenci Přírody.   Tato záležitost, návratu ČSSR zpět do kapitalizmu a jak dnes víme, ještě hlouběji k feudalizmu moderního typu, byla protiústavní v roce 1989 a také z pohledu nové Ústavy ČSFR a ČR, od roku 1992 dosud. Stejně tak nedemokratické rozdělení Československa na dva ne – suverénní státy a mnoho dalšího.

2. Naše Ústava, s LZPS,  zakazuje našemu státu (dnes je náš stát spíše veřejná veliká firma, v praxi montovna a skladiště, obrovské odbytiště zboží Západu a tedy točení peněz někomu bez odbornosti a morálky, dosud také Západem odcizené odbytiště jedinečných přírodních, lidských, kulturních a genetických zdrojů bez jakékoliv náhrady státu a jeho všem občanům, tak si s tím o to více politici nelámou hlavu) instalovat výlučný politický a ekonomický systém, což tržní ekonomie(ka) a kapitalizmus, neoliberalizmus či „demokracie a svoboda jako systém a cíl směřování země“, jsou. Aby to bylo Ústavní, muselo by to být demokratické, např. v podobě referenda, kde by se pro takové změny vyslovila „většina“ voličů atd. Nebo by musela být změněna Ústava ČR, k čemuž dosud nedošlo.  Přesto zákony nižší právní síly (např. Občanský, dříve Obchodní, Trestní, Environmentální zákon atd.) a jejich pro – tržně orientované „právní“ výklady těchto zákonů i pojmu – občan, stát, humanizmus či demokracie a svoboda (nejvyšší – mít a vlastnit zisk) tvrdí, že vychází z nejvyššího zákona – Ústavy ČR, což prokazatelně není pravda a ústavním činitelům, to v podstatě nevadí. Naopak, povyšují znění a jeho výklad, občanského a jiných zákoníků, nad Ústavu ČR, Přirozené právo.

Stát Česká republika je podle Ústavy ČR (LZPS) demokratický stát svobodných občanů, kteří tento stát, tvoří, zastupují a rozhodují o jeho vývoji a blahu společnosti, ochraně přírodních zdrojů, kulturních památek atd. Dnes již také konečně odborníci na ekonomiku, sociologii a další obory, potvrzují, že v ČR a SR probíhá „tichá“ genocida většinové společnosti /ačkoliv mnoho a mnoho občanů v této pozici „chudobě či těsně nad ní“ se nacházející nepřizná tuto skutečnost, protože se stydí za cinkání klíči a uvěření blábolům ulice o tom, že všichni budeme bohatí a šťastní, až zmizí ti zlí komunisté a levice a vše začne řídit trh a moc a proto, že odmítají si pravdu své nezasloužené životní úrovni a nízké kvalitě života přiznat, neboť je to hořké a oslabující) a ekocida (a nejde pouze o extrémní úbytek povrchní a zejména spodní, kvalitní vody, půdy atd. Díky tržním vymoženostem, neodbornosti odborníků, lhostejnosti široké veřejnosti a neústupnosti politiků pro zamítnutí nutných ekologických změn myšlení a konání) a již tuto pravdu nemá sílu neutralizovat ani média v naší zemi či halasné povídání mnohých politiků, že naopak se dnes žije v naší zemi nejlépe, z celé historie. Tuto kravinu prohlásil, bohužel, i pan prezident Miloš Zeman, který se již odtrhl od reality života většiny občanů , jako tržně – ekonomicky orientovaný člověk.  Zapomínají národu sdělit, že především, jim a jim podobným, nikoliv většinové společnosti a životnímu prostředí, v 28 posledních letech se daří. Většině producentů hodnot – lidí poctivé práce a morálky a stavu ekosystému, se naopak daří nejhůře v historii našich zemí kromě období válek, od 20.století dosud i když vezmeme v úvahu aspekty, které se dočasně zlepšily. Modernita a náhrada násilí, otrokářství středověku na jedné straně, náhradou za ekonomické a sociální násilí početně menšinové společnosti „mocných a bohatých“ a těch, co se jimi chtějí stát za každou cenu, vůči většině, environmentální bída, nekvalitní a toxické potraviny a voda pro všechny, …. Nikdy v lidské historii nebylo lidstvo tak blízko světové válce, nedostatku všech zdrojů, degradaci duchovna a vyhynutí biodiverzity, jako v současnosti a mohou za to především, lidé.

Aby tomu tak mohlo být a přitom byly zajištěny maximální zisky „mocných a bohatých“. Pro čím dál více nadnárodních korporací a jiných podvodníků, bylo třeba potlačovat, v čase změn,  historicky zajištěná samotnými občany, lidská práva, zejména sociální, environmentální, ekonomická a kulturní přišlo později a extrémně dlouhodobě, morálku.

To, co vedle dobře fungujícího v socializmu fungovalo velmi dobře, bylo – také školství a mimoškolní pedagogika, dětské domovy a jiná péče o občany.  Tak bylo třeba degradovat morálku a hodnotu vzdělání, trochu zjednodušeně bychom dnes řekli, na počítačovou gramotnost, umět číst a psát, trochu počítat a základním způsobem se vyznat v zeměpise a jiných oborech, ale ne moc. Což se efektivně daří. Většina absolventů všech stupňů škol dnes, podle výzkumů také mezinárodních, ale i přesvědčení zaměstnavatelů, odpovídá degradaci vzdělání o 1 – 2 stupně níže, než absolvovala.  O samostatnosti myslet, být schopen vidět svět a jeho témata v širších souvislostech, v mezioborovém duchu a ekogramotně, se přesvědčujeme každý den, všichni a v tomto ohledu, je situace zejména mladé generace, snad nejhorší za dobu mnoha desítek let.

3.  Dostáváme se k jádru pudla.

Člověk – občan naší společnosti (platí to obecně po celém světě, bez ohledu na formální kvalifikovanost občanů, stav životní úrovně atd.) má mimo jiné právo na morální zacházení, projev ve společnosti a logické očekávání důsledků svého počínání většinovou společností, čímž je zajištěn přirozený vývoj společnosti a možnost mít reálný vliv na jeho pokrok.  Toto právo a sama hodnota morálky, extrémně klesla (proces zřetelně započal od roku 1980 stále větším akcentem na „trh a moc“ a duchovní vize ubývaly, což lze nazvat jako úvod do všeobecných destruktivních změn veřejného práva a zájmu po roce 1990) a vysvětlení bylo podáno výše a jistě znáte další.

Stejně tak má i náš občan právo na dostupné vzdělání všech stupňů a typů, aby mohl plnit své občanské a profesní poslání, uplatnit se a mít vliv na pokrok a udržitelnost společnosti a státu.  

Toto právo je potlačované nejen z finančních a jinak, málo či ne-dostupných forem, nabízených žákům a studentům v našem školství. Ale i nedostupností, možná už jen až na malé výjimky, nalézt, udržet se, vystudovat v základním, středním, vysokoškolským i vědeckým stupni nabízené zvyšování vzdělávání pro život a zejména, tzv. kvalifikační vzdělání. Také v oblasti výchovy a vzdělání – edukace.  

4. Zákon o pedagogických pracovnících, a zbytek školského zákona, jsou z hlediska funkční efektivity důsledků při jeho naplňování a ještě více z pohledu pokrokovosti, jen schematickou, zastaralou společenskou šablonou, s extrémně ubližujícím akcentem zejména pro pedagogy z praxe a velmi nebezpečnými důsledky pro další vývoj společnosti a státu, pokud jej tedy nevnímáme jako vize ČSSD a politické pravice v optice, že trh a moc, vše vyřeší, že stát je přežitek, že se má každý postarat sám o sebe a o  své blízké, že globalizace nám nejvíce pomůže a jiné nesmysly.

Mimo jiné, jak dobře víme, trh se neumí postarat ani o kvalitní výrobu a prodej pečiva, natož o problémy, které sám přes věřící v trh, působí.

V čem spočívá nyní konkrétní extrémní špatnost zmíněného Zákona. Nebudu popisovat vše, jen to, co je aktuálně nejtěžší zkouškou pro pedagogy a v důsledku, stát.

Dodržování lidských a profesních práv a svobod, demokracie, humanizmu a pokroku v našem státě dnes

- stát Česká republika, MŠMT, v praxi podle výzkumů, početní menšina „odborníků na školství a pedagogické veřejnosti“ a EU „zhora“, stále zastává názor, starý snad sto let, že kvalifikovaným odborníkem, v našem případě pedagogem volného času či vychovatelem, se může stát jen osoba, která splňuje požadavky státu na čistý trestní rejstřík a zdravotní způsobilost, což je celkem v pořádku až na jisté nedokonalosti, ale – jen ten, který svou kvalifikaci získá studiem a absolvováním Střední pedagogické školy či obdobným studiem, které stát určí a běda, když chce takový volnočasový pedagog vykonávat svou praxi (snad kromě vedoucích táborů a vychovatelů na školách v přírodě to tolik neplatí, neboť jak jsme zjistili, pro výklad o kvalifikaci a odborné způsobilosti pro MŠMT, tato pedagogika a zkušenost, nemá valný význam, ačkoliv opak, je pravdou, jak upozorňuje dnes většina skutečných odborníků na pedagogiku) tuto pedagogickou praxi, takový „nedovzdělanec a samouk“, vykonávat. Na druhou stranu, dnes ještě tento pedagog nemá maturitu na příslušné Střední škole, je neodborník, zítra jí vykoná a stává se skutečným odborníkem. Sami vidíte tu nesmyslnost a jednoduchost uvažování našich ministrů školství a jiných politicky angažovaných „odborníků“.

Přitom víme, že v pedagogice volného času, pracuje moc a moc mladých i starších lidí a často mnoho a mnoho, let, že svou profesi málem zvládají tzv. poslepu a dokonce se učí inovacím za pochodu, takže kvalifikovanými, již dávno jsou. Přesto většina z nich, oficiálně, má velké problémy, se uplatnit ve školství, zejména, pokud chtějí spravedlivý plat a plnoprávní zaházení s ním i ve společnosti.  Proč? Protože nevlastní „ten správný, certifikovaný mocnými a bohatými, dnes firemním a fakultovým státem ČR, papír“. Těch odpovědných ústavních činitelů, co si hrají málem na pána Boha a o všem chtějí rozhodovat. V rámci jimi prosazované demokracie, svobody, odbornosti či práva. Proto, že přece všemu rozumí, často mnoho z takových vlastní akademické tituly, často z rychlo – škol typu Plzně, nebo jiných za pro – tržní vzdělání ve svém oboru. Také samozřejmě proto, že se prý musí ctít tradice, vždy to tak bylo, přece a navíc, nebo spíše na prvním místě, z důvodu kariéry a „malé domu“ zájmovým skupinám, např. PeF a jiným VŠ.

Ještě horší je situace u učitelů z praxe

To jsou často lidé, kteří ke své profesi a celoživotnímu zájmu, došli třeba touto cestou, která bohužel, je pro ně nezaslouženou trápením přechodu  přes tak děsivé překážky, jakými je častá nezaměstnanost, chudoba jeho a rodiny,doprošování se u zaměstnavatelů či MŠMT, odrážení přihlouplých argumentů některých kolegů „pedagogů“ a některých, dnes již jen, některých, rodičů studentů škol, kde tento opovážlivý pedagog, učil, a rodiče zastávají nejen pozice „nahoře“, často spojené s přeplněnými peněženkami a účty v bance, ale oplývají i „dobrými radami“, směřujícími i na samotné ředitele škol, že přece jeho dítě, vysoce postaveného rodiče, nebude učit něčemu někdo, kdo sám to, daleko nedosáhl a nedej Bože, když tento učitel učí pravdě a objektivitě či ekologii, tedy opaku toho, co říká meinstrím a má se formálně všude říkat. Vedení škol se obvykle, až na malé morální výjimky, zbaví takového pedagoga. Mnohdy i přes protest samotných studentů a jejich rodičů, sepisování Petic na záchranu v podstatě kvalitního, někdy nejkvalitnějšího učitele ve škole a široko daleko, ale marně…..  

- pedagog z praxe je většinou člověk mladého až středního věku

- je to bytost více duchovně, než materiálně zaměřená, což má zejména pro práci s lidmi a pedagoga, zásadní význam

- člověk, který má prokazatelný velký pedagogický talent a mnohdy i talent na obory (předměty), které vyučuje. Tato skutečnost je málo obvyklá u tzv. formálně kvalifikovaných pedagogů volného času dětí a mládeže a zejména, u učitelů ZŠ – SŠ….. Přitom jde o podstatnou složku odbornosti pedagogické i aprobační, která stále MŠMT a politikům v hodnocení skutečné kvalifikovanosti pedagogů uniká. Jen na této skutečnosti lze dále stavět a využívat jí ve prospěch žáků a studentů, dobře zvládat i problematické žáky a studenty, umět je motivovat a zaujmout, na pozadí celého procesu, ve prospěch státu. Talent a schopnost na sobě pracovat, se v žádné Střední, ani Vysoké škole nikdo na světě, nenaučí a bez talentu, se takový možný absolvent, nikdy nestane tak dobrým a oblíbeným pedagogem, i kdyby uměl latinsky a deset dalších světových jazyků, ovládal perfektně matematické vzorce a cokoliv jiného. Pedagog z praxe, takto snadněji získal znalosti a dovednosti, potřebné pro svou profesi a na vyšší úrovni potřebnosti, často nejvíce neformálně, samostudiem, alternativně,  než jak tyto vidí současný stát a MŠMT, o kterých mimo jiné víme, že nejsou schopni jejich odborníci ani vytvořit pokrokovou, pardon, dnes jakoukoliv Koncepci edukace a evaluace a jakoukoliv, jinou v jakémkoliv oboru a oblasti lidského snažení. Jakékoliv společné a civilizační cíle, kam směřovat obecně, jsou jim ukradené, kromě trhu a moci.

-  je to člověk, který bývá mnohem častěji, než přijatý student na VŠ dnes a jako absolvent ještě více, morálně uvědomělý a chovající se

- je to člověk, který se bezostyšně, zcela přirozeně (aniž by za to cokoliv významného očekával, zpět) věnoval a věnuje, má-li možnost, pedagogice volného času. Zatímco většinová mládež v jeho věku, se v tom čase věnuje randění, chození do hospod atd. a ve středním věku honbou za penězi a kariérou,  on zpravidla začíná jako vedoucí oddílu, vedoucí oddílu na dětských zájmových táborech, časem se vypracuje a zvýší si úroveň pedagogického a organizačního pracovníka na vedoucího programu tábora a hlavního vedoucího. Ani tyto pedagogické progresivní hodnosti, MŠMT takřka nezapočítává do hodnoty pedagogické kvalifikace, pouze do pedagogické praxe, která má v pojetí celkové kvalifikace pedagoga – učitele, jen nižší hodnotu „kvalifikovanosti“ učitele. Ale pojďme dál.

Působí jako vychovatel na školách v přírodě, ve školní družině či doučuje děti školního věku a mnoho jiného pedagogického.

- jde o bytost, mnohem více se ideově vznášející v oblasti lásky, přátelství, k lidem, k dětem obecně a touze s nimi sdílet jejich pohled na svět, problémy a starosti a naučit je novému, vyššímu úhlu pohledu na svět, než přes peníze, majetky, moc, manipulace a ne- toleranci k druhým a odlišným názorům.  Všude, kde tito učitelé měli náhodou možnost působit déle, se pozná právě na dětech, že se jim věnoval, podle státu – nevzdělaný, lhostejný, nemorální a budiž k ničemu, pedagog. Zpravidla příště už takový učitel nemá štěstí na to, získat pedagogickou, učitelskou práci. Je to náhoda? To si prosím, dosaďte, milí čtenáři, sami. V každém případě Zákon o kvalifikaci pedagogů, mu to od roku 2015 dosud, neumožňuje. A to má často  z celé pedagogické praxe i mnohaletou praxi učitele na ZŠ – SŠ, tedy z doby, než začal platit současný hanebný zákon, ačkoliv ani tehdy to nebylo pro učitele z praxe, jednoduché.

-  aby řeč nestála, tak přidáme dalších několik aspektů, které povyšují dobrého učitele z praxe nad současné vysokoškolsky vzdělané, tedy formálně kvalifikované učitele.

Jeho člověčí zralost a občanská zralost, vzhledem ke komplexní inteligenci a vzdělání, nezatíženém požadavky špatné doby, a k tomu dlouhá pedagogická praxe, komplexní, což je pro učitele zvlášť nosné a  aktuální, bývá již kolem 32 let a s min. desetiletou pedagogickou praxí na úrovni kvalifikovaného učitele. Každá další praxe jeho kvalifikovanost a odhodlání bránit své milované povolání, zvyšuje a prohlubuje. To však skoro nikdo na školách (často ze strachu přijmout takového učitele bez VŠ, aby to „neslízlo vedení školy“ od školní inspekce a MŠMT a v důsledku třeba nebyla škola krácena o prostředky a jiné hrůzy, nebo pro to, že jejich přesvědčení a zkušenost s takovými pedagogy ještě nedozrála a nechápou uvedené kvalifikační souvislosti) natož na MŠMT, nechápe a odmítá se takovými, údajně nesmysly, zabývat.  

- učitel z praxe bývá skromný, často díky neplno – právní ochraně a zacházením s ním ve školách a ve společnosti, zvyklí na bezpráví a neodbornost druhých či lhostejnost a mysl škodit, je nenáročný a často déle, jak „kvalifikovaní“ učitelé vydrží jak s mnohem nižším platem, než mají oni, a jsou trpělivější a na druhou stranu hrdí na své schopnosti, jež prokázali, aby si stáli za tím, že jsou kvalifikovanými a nespravedlnost, již snášet nebudou.

- jsou to učitelé, kteří na rozdíl od většiny vysokoškolsky vzdělaných (původně) učitelů, berou svou profesi podobně, jako ti starších ročníků, kteří vychovávali a vzdělávali, nás, kdysi a znovu se postupně vrací ti, co ještě žijí, do školství, neboť krachuje a dobrých pedagogů s titulem od VŠ, se školy těžko dočkají a dobré pedagogy bez formálního naplnění zákona, se musí, někteří chtějí, zbavují.  A často na některé s láskou a porozuměním, vzpomínáme, - svou profesi berou jako poslání. A to je to nejdůležitější na kvalifikaci pro pedagogy, co ví, chtějí, umí a mají zájem dobrovolně na sobě dále pracovat.

Proč se pedagog z praxe (formálně nekvalifikovaný, fakticky často, vysoce kvalifikovaný dle hodnocení mnoha ředitelů a pedagogů škol atd.) nedovzdělal na příslušné VŠ, když je tak dobrý? Domnívají se dnes již naštěstí, nemnozí.

- Protože v době, kdy byl ve věku studijních možností a v rodinné přívětivé atmosféře, než i jeho rodina jeho spolupodílem za nezaměstnanost či brigády, vynucené dobou a státem, zchudla tedy nejpozději do roku 2014 reálně neexistovala VŠ, kde by mohl učitel z praxe studovat  pro něj jedinou možností zaměstnaného pedagoga, v kombinované nebo distanční formě a získat tak plnou odbornou a pedagogickou kvalifikaci. Výjimkou bylo učitelství 1.stupně ZŠ. Tuto pravdu od roku 2004 do roku 2014 potvrdily rektoři, děkani našich VŠ a ministři školství. Přesto tehdy, i dnes, stát požaduje po těchto pedagogických amatérech, jak tvrdí, vysokoškolské vzdělání. I přesto, že v celém světě se takto kvalifikace pedagogů, neposuzuje a aby někdo neřekl, že tzv. západní svět dobré pedagogy nepotřebuje a studenti nebývají vzdělaní tak, jak by bylo třeba, tak ani v dnešním přísně vedeném Rusku, není požadována apriori, jinak bez šance, jako u nás, vysokoškolská kvalifikace pro učitelství ZŠ – SŠ. Časem, možná, ale posuzují kvalifikaci takového učitele podle skutečných vlastností a schopností. To v ČR stát, neumí a odmítá.  Proto také několikrát v posledním desetiletí došlo k prodlužování času, kdy je mohly školy tak nějak, zaměstnat a oni museli aspoň zahájit kvalifikační studium do 3 – 5 let. V roce 2015 se situace změnila o 164 0 s tím, že MŠMT při posuzování kvalifikace učitele a trvá na tom i v rozhodování ředitelů škol, aby jednali podle toho, nebo uvidí, že na vysokoškolské studium měl tento pedagog, času a prostoru, prý, dost a hotovo.  Navíc údajně dnes existují možnosti, jak si doplnit pedagogické minimum a nebo začít studovat kvalifikační studium v kombinované či distanční podobě, tak co.

Jenže ani v roce 2018 není tato situace v podstatě, vyřešena, tedy teoreticky snad ano, ale v praxi, nikoliv.

Vznikly alternativní způsoby na některých PeF a Institucích, které získaly od státu akreditaci, umožňující dovzdělat učitele z praxe. Jenže za těchto podmínek a v takové kvalitě:

1. jde o kurzy, jejichž hodnotová kvalita pro praxi učitelů, je minimální. Ne proto, že jsou to kurzy, ale z věcného a obsahového pohledu na získané poznání, vědění, zkušenosti a dovednosti absolventa. Více – méně kopíruje sylab učiva klasické vzdělání na Pedagogických fakultách, které je jakbysmet, daleko od praktických potřeb pedagogů.

Dnešní PeF určují kvalifikovanost budoucích učitelů tak, že z nich málem činí vědce na jedné straně a kdo není takovým vědcem, nemůže na Základní a Střední škole, vyučovat. Vždyť i My, profesoři, děkani VŠ jsme vědci a filosofové a ti školství, rozumí. Na druhé straně jsou studenti v učivu zatěžováni memorováním, co kdo významného také v pedagogice kdy, prohlásil, vzorci sociologie a psychologie osobnosti, samozřejmě v rámci objektivity, jen ti ze Západu, a jsou učeni organizaci a technickým, administrativním a manažerským záležitostem, jako by snad školství byl podnik, nebo snad, je?….. Nenaučí je získat vědomosti, dovednosti, zkušenosti a poznání porozuměním a pochopením, prožitkem a pedagogickou praxí vychovatele a učitele ještě dříve, než jí bude vykonávat doopravdy. Stáže v našich školách, nemají tuto úlohu.  Nenaučí je učit, motivovat žáky a studenty a milion dalšího, co často ovládá učitel z praxe a dobří kantoři starších ročníků.

2. pokud učitel z praxe má již vystudovanou aspoň jednu VŠ, kde získal aprobaci dle nařízení státu a zákona, může si pedagogické minimum dodělat tady. Většina učitelů z praxe však má nedokončené vzdělání na VŠ, ať již jedni aprobační (či příbuzné obory), nebo jiní pedagogické. Někteří ani VŠ nikdy nestudovali. Pro tyto učitele neexistuje doplnění kvalifikace. Jsme tam, kde jsme byli. Snad jen v denní podobě, ale učitel z praxe je zaměstnán. Ať již jako pedagog, nebo na brigádách, aby nezemřel hlady a je často, bez větších finančních prostředků, nutných k dojíždění na Univerzitu, hrazení učebnic, skript, seminářů atd.

3. Nabízené „kvalifikační studium“ je samozřejmě za tisíce kč a to je pro málo zaměstnané pedagogy, dnes pro pedagogy i kvalifikované a zaměstnané, nepřijatelné vzhledem k tomu, jak draze a nekvalitně, musíme díky systému skoro všeci, žít.

4. To hlavní: většina učitelů z praxe nepotřebuje nic dále studovat (pokud  potom sami netouží), protože již dávno kvalifikovanými, jsou, jak bylo napsáno výše. Pokud některý cosi potřebuje, nemá smysl, aby šel pro několik témat dovzdělání se, studovat od prváku a skládat tisíce zkoušek, jen proto, že VŠ to jinak, neumí, že jen takto získají na studenta nejvíce peněz, že…..  Má dáti, dal (vzal) a zastaralé myšlení.

Co tedy zbývá?

Současný Zákon o kvalifikaci pedagogů umožňuje učitelům z praxe být přijat jako učitel na ZŠ a SŠ, ale jen, bude-li splněno několik těchto, často nesplnitelných podmínek a jen dočasně, na krátké úvazky a málem s ostudou pro učitele z praxe i školu, která jej přijme a dá kvalifikovanou práci:

- nebude-li zbytí a ta která škola prokáže školní inspekci, že dlouhodobě inzerovala a hledala formálně kvalifikovaného učitele a prokazatelně, nenašla.

- pokud během školního roku škola prokáže, že momentálně potřebuje urychleně zaměstnat učitele pro ten který předmět a nemá čas a možnosti inzerovat a hledat takové, co vystudovali VŠ. Upřimně řečeno, takových učitelů je rok co rok, stále méně, ochotných ve škole pracovat, schopných odvést kvalifikovanou pedagogickou práci, odpovídající jejich formální kvalifikaci a očekávání pedagogů i studentů.  Na ZŠ toto platí výjimečně, na SŠ to platí více, zvláště, je-li zaměstnaný učitel odborníkem ve své oblasti.

- MŠMT, stát ČR formálně uzná učiteli z praxe, že sice není kvalifikovaný, to ani náhodou, ale že jej tedy může škola zaměstnat, na chvíli, až dosáhne tento pedagogický amatér, věku před penzí, řekněme 55 let a odvede (nějakým zázrakem) 25 let pedagogické praxe. Potom, snad.

Tedy aby takový ne – profesionál nezpůsobil velké pedagogické škody na studentech, škola nespadla, společnost se nezhroutila a stát, nekrachl, když vidí, kdo a co učí naše děti….. Tvrdí často ti, co sami nikdy moc aktivně nepracovali v oboru, mnozí politici, vůbec a jejich vzdělání, je velkým otazníkem, z faktického hlediska.

- Na serverech Scio či Eduin se ze společných rozprav a diskusí pedagogů, vedení škol a dalších dozvíte, že snad vše výše řečené, je pravdou pro nemalou část z nich. Dokonce již některé Scio inovativní školy a alternativní školy nepožadují podle zákona, jaký tu kritizujeme, kvalifikaci učitelů na VŠ, pokud tito prokáží své znalosti a schopnosti v přijímacím řízení a hlavně, v pedagogické praxi. A vychází jim to. Několik ředitelů ZŠ a gymnázií má již odvahu a kličkuje v zákonech tak, aby dobrého učitele z praxe, zaměstnala. Jenže takových volných míst je vzhledem k nabídce uchazečů. Velmi málo a jsou nejistá.

Měli bychom si uvědomit, že dnešní všechny školy, drží v kruté, hodnoty degradující době, (podle vlády, pravice, ČSSD a někdy i levice krásné době, kdy si jen užíváme a vše funguje, jak má)  především obětaví a skutečně hodnotní pedagogové, ne manažeři a podporovatelé škol finančně, jimž se školy musí klanět a poslouchat, jak bude škola vypadat a kdo tam bude učit a pracovat.

Mezi těmito dobrými lidmi, bývá obvykle polovina pedagogů starších ročníků a tedy větších znalostí a pedagogických dovedností z dob jejich odborné přípravy, dále čtvrtina učitelů z praxe, o nichž byla řeč a těch se dnes školy nechtěně zbavují, nebo tajně je zaměstnávají, pro dobro studentů, školy, rodičů a státu, i když o toto dobro, nestojí a nechápe jej tak, a zbytek tvoří absolventi škol, kteří obvykle do roka a do dne, opouštějí školu ne pouze pro málo peněz, ale protože je to nebaví a nebo jsou ze školy propuštěni pro neschopnost.

Když zakazujeme učitelům z praxe učit, zbývá ve školách polovina stárnoucích učitelů a sem tam někdo navíc. Kdo bude dále držet školy nad vodou a učit mladou generaci hodnotám, které mají vyšší a větší důležitost, než hodnoty Západu a EU – učíme se pro tržně – mocenskou konkurenceschopnost a svobodu činit, co chceme.

Dnes školy mají tisíce inzerátů na přijmutí učitelů, polovina z nich čeká, že narazí na VŠ vzdělaného pedagoga, ale obvykle, marně.

Tak se nabízí učitelé z praxe, ale jen ti nejodvážnější ředitelé, je zaměstnají.

Nevím jak vy, ale je zřetelné, že kdysi příkladné školství své doby a nadprůměrně vzdělaný národ Čechů – Moravanů – Slezanů a Slováků, je jen dávnou vzpomínkou a inovativní, alternativní pedagogičtí odborníci i vizionáři, kteří se snaží školství pomoci, tak zůstávají osamoceni ve své snaze, neboť stát ČR, je v totálním krachu.  

Vše v rodině, ve společnosti, ve státě, v lidské pospolitosti a civilizaci ze všech úhlů pohledu, začíná – pedagogikou. Výchovou k morálce a člověčenství, později občanství a odborné přípravě a vzděláváním, jež má de facto, u duševně a duchovně schopných lidí, celoživotní charakter. Tedy, pokud i společnost a stát vedou duchovně a duševně schopní lidé a zrealizují takové projekty a podněty.

Nejdůležitější ze všech profesí, jsou – pedagogové volného času a učitelé, jsou pomyslně řečeno, prvními, co tak či jinak, působí systematicky na děti a později dospělé. Nezáleží na tom, že pedagogové třeba neabsolvovali  vědecké vzdělání, jako odborní lékaři či fyzikové. Ale, ani lékař, ani fyzik, ani zedník či kuchař, ani jiný učitel, politik, ekonom, právník, prezident země a rodič či uklízeč, se neobejdou bez výchovy a vzdělání. S hodnotou edukace a evaluace, vzniká hodnota společnosti a její pokrokovosti a pramálo záleží na tom, že školy nevydělávají a že na nějaké pedagogy musí stát doplácet. Kdo tuto věc takto vidí, a k tomu, že učitelé si nemají právo stěžovat, pořád mají prázdniny a vydělávají, podle tabulek státu,  

32 000 kč, to my, „dole“, nemáme, je slepý, hloupý bez ohledu na své možné akademické tituly a funkce, a zřejmě sám nepatřil mezi ty, na které škola měla opravdový vliv.  Mnoho takových lidí se dostalo k moci a vidíme, co se s naší vlastí a lidmi, stalo. Pro zajímavost, běžný plat hrubého bývá u učitele ZŠ kolem 20 000 – 24 000 kč, čistého o několik tisíc kč méně. Učitel Střední školy kolem 28 000 hrubého, asistent na VS 32 000 kč hrubého, docent na VŠ 36 000 kč hrubého a profesor 40 000 kč hrubého základního platu. V praxi to bývá mnohdy méně.  Tito pedagogové, pokud nejsou „papoušky meinstrímu“, vlastně působí jako stabilizátor vědomostí společnosti a snaží se svým působením napravit všechny ty škody na člověku i životním prostředí, jaké svět peněz a majetku, způsobuje. Takové platy často berou dobře zapsaní učitelé. Je jasné, že všechny běžné profese mají pobírat vyšší a zasloužený plat. U pedagogů, to platí zvláště. Dnes jim to stačí jen tak tak, aby nespadla jejich rodina do chudoby.

Učitel z praxe bere většinou čistého ½ – ¾ takového platu na ZŠ – SŠ. No, vždyť je to „autsaidr“, přece.

Jak tedy posoudit skutečnou kvalifikovanost učitele?
- je morální, má čistý trestní rejstřík
- je zdravotně způsobilý
- škola by měla zaměstnat všechny věkové kategorie pedagogů a muže, zvláště
- má minimálně středoškolské vzdělání, nejlépe v oboru, jaký chce učit své studenty, ukončené maturitou. Vysokoškolské vzdělání  v kvalifikovanosti učitele, lze získat u dobrého a  talentovaného učitele z praxe, i jinak, než takovým studiem a absolvováním VŠ, ti, co to  nezvládnou, musí VŠ kvalifikační studium, absolvovat. Ovšem až po nutné reformě nejen školství, ale celého státu
- má bohatou a pestrou pedagogickou praxi, složenou z pedagogiky volného času (vychovatelství) a učitelství. Min. však deset let (nebude-li u jeho osoby zjištěna jiným způsobem vyšší kvalifikace. V takovém případě postačuje pět let). Za nevystudovanou kvalifikační VŠ, se nic z praxe nestrhává, jak je tomu dnes
- má prokazatelný pedagogický talent
- má vhodné charakterové vlastnosti pro naplnění profese pedagoga – učitele
- chce učit a chce na sobě dále pracovat
- již prokázal svou odbornost a pedagogické schopnosti v praxi (pověst), nebo dokonce je  inovátor, vizionář, což zvyšuje jeho kvality
- prokáže, že se sebevzdělával v pedagogice a odbornosti
- o přijetí, náplni práce a úvazku a době zaměstnání, rozhoduje vedení školy (k tomu musí mít  takovou podporu státu) po dohodě s učitelem.

Takový učitel by měl být zaměstnán na dobu určitou, do konce školního roku a po uplynutí zkušební doby, zhodnocena jeho faktická odbornost a talent, podle výsledku zjištění může dojít formálně, k nové Pracovní smlouvě se zaměstnáváním na dobu určitou a plný pracovní úvazek.

Existují i další možnosti, ale to je na jinou debatu, přednášku.

Tak čas běží a většina současných učitelů z praxe nemá zaměstnání a musí se hlásit na UP, pobírat několik málo tisíc kč měsíčně či opět chodit na brigády mýt nádobí, uklízet, kopat ulice, jít dělat skladníka či prodavače nebo administrátora nějakému tržnímu podniku. To už není důležité.

Podstatné v tom všem je, že se stát dobrovolně zbavuje skutečných odborníků a přitom jeho odborníci nechápou, že tomu tak, je. Nebo dokonce úmyslně.

Nejpodstatnější je skutečnost působení existenčních problémů těmto lidem a jejich rodinám, což je nejen amorální a nespravedlivé, ale odporuje to i LZPS, naší Ústavě. Dále dnes již extrémní negativní vliv na samotné školy a školství a samozřejmě morální výchovu i celkovou úroveň vzdělanosti mladé generace, která má jednou postupně převzít agendu a funkce společnosti, našeho státu a vést jej evolučně výše, vpřed, je nasnadě.  Což také odporuje duchu Ústavy ČR a přirozenosti, jíž naopak očekává každý komplexně inteligentní, morální, ekogramotně a humanitně vzdělaný a empatický člověk – a občan naší vlasti.

Ne jen že si to nemůže náš stát a společnost dovolit vůči pedagogům a vůči svému vývoji a budoucnosti našich dětí, pokroku, kam bychom rádi nasměrovali naší zemi, ale nemáme právo na to, určovat druhým lidem jací mají být, aby splňovali přesně požadavky kohosi, kdo nebyl pro tento účel a presentaci, demokratickou většinou stejné společnosti, navržen a podporován.

Naplňme tedy svobodu a přímou demokracii obsahem odpovědnosti, sdílení, spolupráce a pokrokovosti našich kroků.

Nový školský zákon, jenž má platit od září 2018,  je rozpracováván nově některými poslanci parlamentu ČR, a měl by být, jak jsme se dověděli, více ohleduplný i k učitelům z praxe. Tak uvidíme, ale mějme se na pozoru, neboť věci mohou dopadnout i zcela obráceně.

Luděk Janouch (ekofilosof a pedagog)