Luiza Šeda Tadevosyanová: Válka o Náhorní Karabach? Porušování mezinárodního práva, kazetové bomby a české zbraně

Arméni čelily po celá staletí kvůli své zeměpisné poloze útokům ze strany Turků. Nyní se bohužel historie znovu opakuje, jelikož Turecko deklarovalo Ázerbájdžánu ve sporu o NK bezvýhradnou podporu. Útoky na Arcach, jehož obyvatelstvo tvoří z 95% Arméni, jsou prováděny za koordinace tureckých vojenských specialistů a s vojenským vybavením a výzbrojí, které poskytuje Turecko Ázerbájdžánu v rámci jejich vojensko-politické spolupráce. Malý, a zatím mezinárodně neuznaný stát Arcach dnes čelí existenčnímu problému.

Proč se Turecko do daného sporu zapojilo? Že by důvodem byla skutečně pomoc svým bratrům jak tvrdí? Proč by člen NATO riskoval další kritiku celého světa, když je v současné době odsuzován za konflikty s Řeckem a Kyprem? Odpověď je nejspíš jednoduchá: Ví, že se bát nemusí, protože mu to může opět projít. Stejně jak byl svět zdánlivě slepý v letech 1915 až 1918, kdy Turci systematicky vyvraždili přibližně 1,5 milionů Arménů, bude se stavět slepým i dnes. Nebo si to alespoň Turecko myslí.

Dle prohlášení národního shromáždění republiky Arcach, bojují (s tureckou podporou) na jejím území s arménským obyvatelstvem mezinárodní teroristé a zástupci různých extremistických skupin ze Sýrie, Iráku, Libye a dalších skupin. Přítomnost těchto teroristických skupin (zejména an-Nusra, odnože al-Kaidy) potvrdily i Rusko, Spojené Státy a Francie. Turecké a ázerbájdžánské úřady, posedlé za každou cenu ničením Arcachu, si ani neuvědomují, že když do daného regionu přivádějí teroristy, sponzorují je, pomáhají jim při vytváření vhodných základen, vytvářejí vhodné podmínky pro jejich činnost, pak tím nevystavují pouze Arcach krátkodobé hrozbě, ale zakládají z dlouhodobého hlediska hrozbu pro země v daném regionu a bezpečnost všech mezinárodně – včetně vlastního ázerbájdžánského civilního obyvatelstva.

Arménský předseda vlády Nikol Pašinjan si je jistý, že se Turecko po stu letech vrátilo na jižní Kavkaz, aby pokračovalo v arménské genocidě. Pro Turecko však pokračování v genocidní politice není jen prostředkem „armenofobie“, ale hlavně pragmatickým úkolem. Arménie a Arméni jižního Kavkazu jsou poslední zbývající překážkou na cestě sílící turecké expanze na sever, severovýchod a východ a v uskutečňování imperialistického snu.

Agrese ze strany Ázerbájdžánu a Turecka je provázena rozsáhlým porušováním řady norem a zásad mezinárodního humanitárního práva, mezinárodního práva v oblasti lidských práv a mezinárodního zvykového práva: terčem útoků jsou i civilní objekty, školy, školky, a co je velmi smutné, tak i nemocnice a katedrála sv. Spasitele ve městě Shushi. Civilních obětí republiky Arcach je již několik desítek.

Bombardování civilního obyvatelstva zakázanou kazetovou municí

Dne 23.10.2020 uvedla mezinárodní organizace Human Rights Watch (též „HRW“), že Ázerbájdžán opakovaně používal široce zakázanou kazetovou munici v obytných oblastech v Náhorním Karabachu. Během místního vyšetřování v Náhorním Karabachu v říjnu 2020 dokumentovala tato organizace čtyři incidenty, při nichž Ázerbájdžán použil kazetovou munici. Stephen Goose, ředitel divize zbraní v HRW a předseda Koalice pro kazetovou munici, sdělil, že pokračující používání kazetové munice, zejména v obydlených oblastech, ukazuje na zjevné ignorování bezpečnosti civilistů. Goose dále uvedl: "Kazetovou munici by za žádných okolností neměl nikdo používat, natož ve městech, kvůli předvídatelnému a nepřijatelnému zasažení civilního obyvatelstva."

Zákeřnost kazetové munice spočívá v tom, že obvykle exploduje ve vzduchu a vysílá desítky, dokonce stovky malých explodujících projektilů na plochu o velikosti zhruba fotbalového hřiště. Tato klastrová munice při počátečním nárazu často nedokáže explodovat a zanechává po sobě „prachy“, které fungují jako miny.

Podle vyjádření obyvatel Stepanakertu, které je hlavním městem republiky Arcach, začaly útoky kazetovou municí ráno 27. září 2020 v rezidenční čtvrti vzdálené necelých 200 metrů od pobočky Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Nutno zmínit, že Human Rights Watch opakovaně žádala o přístup k místnímu šetření i ázerbájdžánskou vládu, nicméně povolení ji dosud nebylo uděleno.

Úmluva o kazetové munici z roku 2008 komplexně zakazuje používání kazetové munice a vyžaduje její likvidaci i pomoc obětem. HRW uvedla, že Arménie a Ázerbájdžán nepatří mezi 110 smluvních stran této smlouvy, nicméně jsou všechny strany konfliktu vázány Ženevskými úmluvami a obvyklým mezinárodním právem a musí dodržovat základní zásady mezinárodního humanitárního práva, které vyžadují, aby ozbrojené síly rozlišovaly mezi bojujícími a civilními osobami a mezi vojenskými objekty a civilními objekty za všech okolností. Rovněž je zakázáno provádět nevybíravé útoky nebo útoky, které způsobují nadměrné civilní škody v očekávané konkrétní vojenské výhodě.

HRW též identifikovala zbytky izraelské rakety řady LAR-160, vyráběné v kazetové munici a nevybuchlé dvojúčelové munice M095 ve městech Stepanakert a Hadrut. Každá raketa nese 104 submunic a každá submunice je vybavena autodestrukčním mechanismem. Ázerbájdžán obdržel tyto rakety a odpalovací zařízení z Izraele v letech 2008–2009.

Vyvážíme, nebo nevyvážíme do Karabachu zbraně?

Kromě izraelských a tureckých zbraní nasadily ázerbájdžánské síly proti pozicím armády NK i české samohybné dělostřelecké houfnice DANA 152 mm. Důkazy o použití českých bojových vozidel byly zpřístupněny příslušným útvarům obranné armády.

Zprávy o tom, že se český vojenský materiál dostal do Ázerbájdžánu, zaplavily média již v r. 2017, kdy se ázerbajdžánská armáda v propagačním videu chlubila českými houfnicemi Dana a raketomety Vampir. Dle zjištění zbraně pocházely z holdingu Czechoslovak Group českého zbrojaře Jaroslava Strnada, který vykupoval staré houfnice a raketomety od české armády, následně je repasoval a modernizoval na Slovensku. Oficiálně byly tyto zbraně prodávány izraelské zbrojovce Elbit, jenž z Tel Avivu zbraně stejným letadlem dopravovala do ázerbájdžánského Baku. České zbraně se tak přes embargo Evropské unie dostávaly do Ázerbájdžánu, a to opakovaně. Reportérům ČT se např. podařilo natočit transport na trase Bratislava – Tel Aviv – Baku i v červnu 2018, kdy na bratislavském letišti přistál nákladní letoun Iljušin 76 ázerbájdžánské společnosti Silkway, který je dostatečně velký na převoz raketometů Vampire i houfnic DANA. Před polednem pak letadlo odletělo přes Tel Aviv do Ázerbájdžánu.

Zahraniční obchod s vojenským materiálem patří v České republice do gesce Ministerstva průmyslu a obchodu (též „MPO“). V souladu s legislativou a s cílem zajistit co nejefektivnější výkon kontroly zahraničního obchodu s vojenským materiálem MPO úzce spolupracuje a koordinuje svou činnost se všemi dotčenými složkami státní správy (tj. Ministerstvem zahraničních věcí, Ministerstvem vnitra, Ministerstvem obrany a zpravodajskými službami), které udělují souhlas k vývozu vojenské techniky. Kromě českých legislativních norem musí Česká republika též respektovat společný postoj EU k vývozu zbraní, resp. státy EU mají povinnost odmítnout vývozní licence, pokud by schválení bylo v rozporu se zbrojními embargy OSN, EU nebo OBSE.

V návaznosti na výše uvedené vydala zbrojařská skupina Czechoslovak Group prohlášení, že v souladu s licencí vyvezla jen podvozky Tatra, od houfnic a raketometů se distancovala i česká ministerstva. I když dle českých úřadů, ČR oficiálně do Ázerbájdžánu daná bojová vozidla nevyvážela, zjištění reportérů investigace.cz ukazují, že s úpravou podvozků na houfnice a raketomety ministerstva od začátku počítala, stejně jako s jejich vývozem do Ázerbájdžánu, a to navzdory doporučením ze strany OSN, EU a OBSE.

Nutno zmínit, že Česká republika má sice platné embargo na dovoz zbraní do Ázerbájdžánu a Arménie, nicméně embargo na dovoz zbraní do Turecka bylo zrušeno na jaře 2020. Naposledy uvalila Česká republika embargo na dovoz zbraní do Turecka na podzim 2019, a to z důvodu ochrany kurdského obyvatelstva v Sýrii kvůli intervenci Turecka v dané oblasti. Po zrušení omezení dovozu zbraní do Turecka Evropskou unii na jaře 2020, Česká republika zrušila embargo na Turecko. Od roku 1992 však platí embargo OBSE na vývoz zbraní silám, které se účastní bojů o Náhorní Karabach. Tedy embargo by mělo platit na Arménii, Ázerbájdžán i Turecko.

Konflikt v Náhorním Karabachu dnes nabral kvůli podpoře Turecka Ázerbájdžánu a přítomnosti teroristických skupin v daném regionu nový rozměr. V případě pokračujících dodávek vojenského materiálu do Ázerbájdžánu či Turecka, by se Česká republika podílela na vyvražďování nevinného civilního obyvatelstva, zničení celého regionu a podpoře teroristických skupin, které do daného regionu přivedlo Turecko.

Embargo proti Turecku a uznání Arcachu jako možnost ukončení války

Z důvodů zastavení bojů byla vyjednána 10.10., 17.10. a 26.10.2020 humanitární příměří, nicméně klid zbraní trval ve všech případech ze strany Ázerbájdžánu zhruba několik minut. Příměří byla vyhlášena v souladu se společným prohlášením prezidenta USA Donalda J. Trumpa, francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a ruského prezidenta Vladimira Putina z 1.10.2020 a zprostředkována členy Minské skupiny Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Ázerbájdžán, jehož akce podporuje a kontroluje Turecko, bohužel nadále odmítá humanitární příměří dodržovat.

Řešením jak zastavit eskalaci násilí v NK, zachránit mnoho nevinných lidských životů a zajistit dlouhodobý a trvalý mír v daném regionu, je zavedení embarga na vývoz zbraní také do Turecka, uvalení sankcí na Turecko a zejména mezinárodní uznání nezávislosti republiky Arcach. Žádný stát (uznávaný mezinárodním společenstvím) republiku Arcach neuznává, ale od roku 2012 uznalo nezávislost Arcachu několik států a měst v USA (Rhode Island, Massachusetts, Maine, Louisiana, Los Angeles, Kalifornie, …), oblast Nového Jižního Walesu v Austrálii, francouzská města (Vienne a Limoges) a Italská města (Milán, Palermo,…), přestože ani USA, ani Austrálie, ani Francie, ani Itálie nezávislost Arcachu neuznali. V říjnu 2020 uznala nezávislost republiky Arcach i městská část Praha – Řeporyje.

Ing. Luiza Šeda Tadevosyanová, Ph.D.

Zdroje: